ECLI:CZ:US:2013:2.US.981.13.1
sp. zn. II. ÚS 981/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Holubem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1307/2012-27 ze dne 21. listopadu 2012, a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 326/2011-455 ze dne 16. února 2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 21. resp. 22. března 2013 a doplněnou podáním ze dne 2. dubna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 2 T 65/2010 ze dne 30. září 2011, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona. Toho se mě dopustit tím, že jako zaměstnanec obchodní společnosti Autocentrum Lukáš s. r. o., za pomoci svěřeného klíče odemknul zámek příruční pokladny, ze které vyjmul uloženou tankovací kartu a finanční hotovost ve výši 343.945 Kč, které odnesl na nezjištěné místo, ponechal si je pro svou potřebu a před svým odchodem z objektu firmy zakryl čidlo zabezpečovacího zařízení, odstranil vložku zámku příruční pokladny, vypnul jističe kamerového systému a následujícího pracovního dne při nástupu do zaměstnání pootevřel okno na chodbě objektu firmy, aby vzbudil dojem, že výše uvedené hodnoty byly odcizeny neznámou osobou. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let, peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 343.945 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 326/2011-455 ze dne 16. února 2012 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do rozsudku soudu prvního stupně a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné jeho dovolání, které směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že vydáním napadených rozhodnutí předcházel rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. prosince 2010, kterým byl pro absenci řetězce přímých či nepřímých důkazů zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu. Tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
3. Stěžovatel namítá, že nebyl zproštěn viny, přestože z doplněného dokazování vyplynuly pro obžalovaného příznivé skutečnosti, které nebyly nijak vyhodnoceny. Na záznamech kamerového systému, pořízeného bez ohlášení Úřadu pro ochranu osobních údajů, je podle stěžovatele vidět, že silueta osoby pohybující se za žaluziemi umístěnými u trezorku např. v 15:45.36, je zcela odlišná od obrazu osoby, která pracuje v jiných částech stejné místnosti. Z porovnání této části záznamu s jinými záznamy téhož kamerového systému je podle stěžovatele evidentní, že v době po 16:00 se stěžovatel u trezorku nepohyboval vyjma okamžiku, kdy zde byl se svědkem Krahulíkem. Obecným soudům vytýká, že se nezaobíraly alternativními možnostmi, jak ke krádeži mohlo dojít, jež spekulativně rozebírá. Obecné soudy se podle stěžovatele ani nezabývaly důvody, proč by se stěžovatel měl tak neobratně chovat a činit jen takové úkony, které vzbudí vůči němu podezření. Stěžovatel uzavírá, že byl odsouzen, ačkoliv to důkazní situace neumožňovala. Odůvodnění napadených rozhodnutí postrádá přesvědčivost a byla porušena zásada in dubio pro reo.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Pokud jde o proces zjišťování skutkového stavu, tak jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Argumenty uváděné v ústavní stížnosti jsou co do rozsahu a podstaty shodné s těmi, které stěžovatel uváděl v odvolání a dovolání, přičemž odvolací i dovolací soud na ně reagovaly vyložením, resp. zopakováním, v čem je na základě provedeného dokazování spatřován (komplikovaný) řetězec nepřímých důkazů. Již jen proto ústavní stížností staví Ústavní soud do role, která mu zjevně nepřísluší. K argumentaci uváděné stěžovatelem lze nad rámec toho, co uvedly obecné soudy v napadených rozhodnutích uvést, že soud prvního stupně nedoplňoval dokazování toliko o záznam kamerového systému v prostorách, kde mělo dojít k trestnému činu. Přitom prakticky pouze na vlastním vyhodnocení tohoto důkazu, který stěžovatel současně částečně zpochybňuje, je postavena argumentace stěžovatele. Obecné soudy konečně nepostupovaly rozporně s ústavním pořádkem, když neprověřovaly různé spekulativní možnosti spáchání předmětného skutku, ale zabývaly se podanou obžalobou.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu