ECLI:CZ:US:2013:3.US.1275.13.1
sp. zn. III. ÚS 1275/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Stehlíkové, zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 3762/2011-391, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011 č. j. 22 Co 570/2010-351 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 5. 2010 č. j. 18 C 7/2004-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu legitimního očekávání zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 5. 2010 č. j. 18 C 7/2004-298 uložil žalovaným zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) 71 374 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého nevyplácením odpovídajícího podílu na čistém zisku z pronájmu domu společně vlastněného s žalovanými; co do dalších 664 567 Kč (vztažených k období od 1. 1. 1998 do 7. 1. 2002) soud žalobu pro promlčení této části téhož nároku zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 7. 3. 2011 č. j. 22 Co 570/2010-351 odmítl odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku, a ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 10. 2010 č. j. 18 C 7/2004-332 jej změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit stěžovatelce částku 226 101 Kč a žalobu zamítl ohledně částky 509 840 Kč. Vysvětlil, že vědomost stěžovatelky o rozsahu bezdůvodného obohacení se váže k doručení ročního vyúčtování právním předchůdcem žalovaných vždy v únoru následujícího roku, a proto s ohledem na podání žaloby dne 7. 1. 2004 nárok na vydání bezdůvodného obohacení za rok 2001 promlčen nebyl; současně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že námitka promlčení vznesená žalovanými neodporuje dobrým mravům.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 3762/2011-391 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu.
Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že její nárok promlčen nebyl, neboť právní předchůdce žalovaných se na její úkor obohatil úmyslně, což má vliv na délku promlčecí doby. Úsudek o bezdůvodném obohacování si mohla utvořit teprve tehdy, když správce daně potvrdil, že nedochází k řádné tvorbě fondu oprav, a především vyhodnocením jednání právního předchůdce žalovaných, který příjmy z pronájmu nevyužil na opravy domu, ale ukládal je na termínované účty vedené na své jméno. Stěžovatelka též shledává jeho jednání rozporné s dobrými mravy, neboť ji informoval o tvorbě fondu oprav, což později před soudem popřel, a poukazuje na úzký příbuzenský vztah s právním předchůdcem žalovaných, který byl jejím bratrancem.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec institutu dobrých mravů a promlčení obecné soudy vysvětlily obšírně a srozumitelně a odpovídající části odůvodnění lze i rozumně hájit (byť v obecné rovině argumentace stěžovatelky je rovněž smysluplná).
Nad tento rámec se sluší uvést, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům, a s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je jim k dispozici široká možnost uvážení; ústavněprávní přezkum vyloučen není, je však omezen na to, zda nevykazuje znaky svévole. Jinak Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
Použití ustanovení §3 občanského zákoníku není vyloučeno ani k posouzení vznesené námitky promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95, N 6/7 SbNU 45); výjimečně mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNU 367), a obdobné platí, jestliže žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury by byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10).
Navzdory poměrům tvrzeného příbuzenského vztahu k předchůdcům žalovaných nelze obecným soudům vytknout taková (v konkrétních poměrech závažná) pochybení, jež by vedla k nutnosti kasačního zásahu Ústavního soudu.
Hodnocení úmyslu právního předchůdce žalovaných (ve vztahu k bezdůvodnému obohacení) netřeba, jelikož marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby má za následek promlčení práva bez ohledu na případné trvání běhu promlčecí doby objektivní.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2013
Vladimír Kůrka v r.
předseda senátu