ECLI:CZ:US:2013:3.US.1416.11.1
sp. zn. III. ÚS 1416/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Riegrova 336/5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 č. j. 9 To 69/2011-600 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 12. 2010 č. j. 2 T 106/2010-541, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 5. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 a v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl spolu se spoluobviněnými A. B. a L. F. odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 12. 2010 č. j. 2 T 106/2010-541 pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spáchaný účastenstvím formou organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Trestná činnost (zkráceně řečeno) měla spočívat v tom, že v roce 2005 v obci Sluhy, okres Praha - východ se spolupodílel na vylákání úvěru 600.000,- Kč od Českomoravské stavební společnosti, a. s. tím, že pomáhal opatřit nepravdivé podklady pro banku o zaměstnání a příjmech jeho družky L. F.; z poskytnutého úvěru na stavební spoření si ponechal částku 300.000,- Kč, kterou použil na úhradu svých dluhů.
Odvolání státního zástupce a odvolání všech tří obžalovaných byla zamítnuta podle §256 tr. řádu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 č. j. 9 To 69/2011-600.
III.
Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatel několika konkrétními námitkami proti způsobu hodnocení důkazů, o něž obecné soudy opřely odsuzující rozsudek:
* stěžovatel tvrdí, že on sám se nikdy nepodílel na jednání s bankou a sám bance neposkytoval žádné podklady pro poskytnutí úvěru. Veškerá jednání prý vedl toliko spoluobviněný A. B., který prý také sám mohl vyhotovit a bance předložit padělané listiny;
* úsudek obecných soudů, že deklarované nepravdivé údaje stvrdila svým vlastnoručním podpisem L. F., nebyl prý dokázán; není prý vyloučeno, že zfalšované listiny vyhotovil A. B. překopírováním podpisů L. F. z jiných dokumentů;
* obecné soudy prý porušily příkaz vyslovený v ust. §2 odst. 6 tr. řádu, totiž hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnocení vyslovené soudy je prý rozporuplné, neboť písemná potvrzení na číslech listů 235 a 237 soudy hodnotily "zcela bez souvislosti s důkazy ostatními". Soudy prý "na jedné straně hodnotí výpovědi stěžovatele a F. jako věrohodné (zejména k účasti B. na celé věci), na druhé straně neuvěřily stěžovateli a F., pokud tito tvrdili, že nevěděli o tom, že B. předložil ČMSS a. s. falešná potvrzení o zaměstnání F. a na zfalšování těchto potvrzení se nijak nepodíleli".
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a považuje za vhodné v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkázat.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechny zde citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Lze poukázat zejména na detailní hodnocení důkazů, obsažené na str. 5 a 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se zejména zdůrazňuje, že "z výpovědí obžalovaných F. a K. je pak zcela zřejmé, že finanční prostředky z úvěru nechtěli použít na deklarovaný účel, tj. na nákup nemovitosti majitele obžalovaného K. obžalovanou F., nýbrž na umoření dluhů obžalovaného K., kterému - jelikož byl veden v tzv. registru dlužníků - by bankovní ústavy neposkytly žádnou půjčku či hypotéku. Z tohoto důvodu proto požádal svoji družku - obžalovanou F., aby tzv. "si úvěr vzala na sebe", což ta učinila." Odvolací soud dále konstatuje (str. 6 usnesení), že obžalovaný K. "dle své výpovědi i výpovědi spoluobžalované byl při podepisování listin přítomen a dokonce ukazoval obžalované F., v které části má formuláře podepisovat. Tyto okolnosti ve spojení s tím, že oba tito obžalovaní věděli, že obžalovaná F. nikde nepracuje, tak svědčí o správnosti závěrů okresního soudu, který je podporován i tím, že to byl právě obžalovaný K., který měl mimořádný zájem na získání finančních prostředků z poskytnutého úvěru, a dokonce i kvůli tomu podepsal kupní smlouvu na svůj rodinný dům."
Hodnocení provedených důkazů, provedené obecnými soudy, se Ústavnímu soudu jeví jako logické a přesvědčivé; rozhodně nenasvědčuje žádným excesům, majícím ústavněprávní relevanci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu