ECLI:CZ:US:2013:3.US.2368.11.1
sp. zn. III. ÚS 2368/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 311/2011-168, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010 č. j. 6 To 83/2008-14022, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v ústavních předpisech, zejména základní právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, které je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále mělo dojít k porušení článku 40 odst. 6 Listiny a článku 7 odst. 1 Úmluvy, které zaručují, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Mělo být porušeno také právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z obsahu spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09 se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl od roku 1995 stíhán, spolu s dvěma spoluobviněnými, pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, páchanou v letech 1992 a 1993. Trestná činnost (zkráceně řečeno) měla spočívat v tom, že obviněný jako jednatel nebo zástupce dvou obchodních společností uzavíral s jinými obchodními společnostmi a s bankami podvodné leasingové a úvěrové smlouvy, čímž způsobil škodu ve výši cca 149 milionů Kč.
Po velmi složitém a komplikovaném přípravném řízení (vyšetřovací spis měl cca 12 tisíc stran), v jehož průběhu obviněný uprchl do ciziny a skrýval se asi jeden rok na Slovensku, byla Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě podána dne 20. 10. 2003 obžaloba. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání pěti let.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702 rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání pěti let zůstal nezměněn.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 tak, že je dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti předchozím rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel v pořadí prvou ústavní stížnost. Nálezem ze dne 8. června 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 Ústavní soud vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 7 Tdo 768/2009 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 To 83/2008-13702 bylo porušeno základní právo stěžovatele, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008 č. j. 35 T 8/2003-13328 byl Ústavním soudem odmítnut podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Zrušení výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci odůvodnil Ústavní soud tím, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců je neproporcionálně přísný. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy náležitě nezohlednily délku soudního řízení a dobu uplynuvší od spáchání skutků na straně jedné a psychickou zátěž stěžovatele, plynoucí z délky trestního řízení, na straně druhé. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v této výši se Ústavnímu soudu jevilo jako nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu stěžovatele.
Poté ve věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. 8. 2010 č. j. 6 To 83/2008-14022 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněného v celém rozsahu. Důvodem změny výroku o vině byla pouze skutečnost, že vrchní soud podruhé ve věci rozhodoval v době, kdy již nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je pro obviněného příznivější. Proto vrchní soud nově uznal obviněného vinným v bodě 1) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a v dalších bodech zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud uložil nově obviněnému trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání pěti let.
Nejvyšší soud v pořadí druhým usnesením ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 311/2011-168 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl.
III.
V odůvodnění nynější (v pořadí druhé) ústavní stížnosti navrhovatel vznáší několik konkrétních námitek:
1. Délka trvání trestního řízení, vedeného proti němu, je podle názoru stěžovatele extrémně nepřiměřená, takže představuje protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Stát porušil svou povinnost projednat věc bez zbytečných průtahů, vyplývající z článku 38 odst. 2 Listiny a z článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik excesivně, že byl povinen, podle názoru stěžovatele, kompenzovat tuto újmu např. tím, že by zastavil trestní stíhání nebo upustil od potrestání obviněného nebo zvolil jiné mírnější prostředky, jako je mimořádné snížení trestu odnětí svobody či podmíněné odsouzení. Důvody pro aplikaci mírnějších sankcí nebo pro zastavení trestního stíhání lze, podle stěžovatele, spatřovat také v tom, že v průběhu dlouhé doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, došlo k "obrovskému vývoji a posunu společnosti" v nazírání na "podnikatelské postupy", užívané při transformaci hospodářství v devadesátých letech 20. století, kdy se "jak jednotlivci, tak společnosti a instituce teprve začali učit podnikat... a pochopitelně se také dopouštěli chyb". Jako příklad takové proměny uvádí stěžovatel dřívější používání tzv. "německé metodiky" znaleckého oceňování nemovitostí při inkriminovaném sjednávání bankovních úvěrů, jež v tehdejší době byla pokládána za korektní a teprve později byla odmítnuta jako nepřijatelná.
Stěžovatel má za to, že ani mírnější nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, uložený mu nově po předchozím kasačním zásahu Ústavního soudu, nerespektuje dostatečně požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu, garantovaného článkem 8 odst. 1 Listiny a mezi veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele.
2. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajně nesprávném užití kvalifikovaných skutkových podstat při právní kvalifikaci skutků, jimiž byl uznán vinným. Poukazuje přitom na tehdy platné ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, podle něhož "k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost". V posuzovaném případě prý nebyla splněna materiální podmínka pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty, naopak extrémní délka trestního řízení prý vedla k podstatnému snížení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu.
3. Stěžovatel dále namítá porušení zásady zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného, vysloveného v článku 40 odst. 6 Listiny a v článku 7 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít tím, že obecné soudy aplikovaly trestní zákon ve znění účinném až od 1. 1. 2002, nikoliv trestní zákon účinný v době spáchání stíhaných skutků. Konkrétně k tomu mělo dojít tím, že žalované podvodné jednání, jehož se měl dopustit v letech 1992 a 1993, soudy podřadily pod znak "zamlčí podstatné skutečnosti", zavedený do znění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona až novelou č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002; znění §250 tr. zákona, platné v době spáchání skutku, tento znak neobsahovalo.
4. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nerespektovaly princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe. Jednání, jež mu bylo kladeno za vinu a za něž byl odsouzen, prý bylo možno řešit v rámci občanskoprávního nebo obchodního sporu mezi ním (jako dlužníkem) a věřiteli, nikoliv jako trestní kauzu. Poukazuje přitom na ustanovení článku 8 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku".
5. Nesprávné hmotně právní posouzení věci má podle stěžovatele spočívat ve vadném posouzení otázky platnosti odstoupení od uzavřených leasingových smluv.
6. Důkazní vady, vedoucí k nesprávným rozhodnutím obecných soudů o vině, spatřuje stěžovatel v neprokázání jeho úmyslu při páchání inkriminovaných podvodů a v nesprávném postupu při určování výše škody, způsobené neplněním leasingových smluv.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a považuje za vhodné v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkázat.
V.
Nad rámec řečeného lze ke konkrétním námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, uvést:
Základní námitkou, uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je námitka průtahů v řízení.
Je třeba přitakat stěžovatelově tvrzení, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je pokládáno za integrální součást práva na spravedlivý proces, tedy základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy. O tom, že ve stěžovatelově věci k průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení skutečně došlo, nemůže být sporu. Stačí zde poukázat na autoritativní stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 12. 2007 č. j. 1556/2007-ODSK-ODSK/11, ve věci žádosti stěžovatele o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup dle zák. č. 82/1998 Sb., z něhož vyplývá, že ministerstvo shledalo průtahy v řízení vedeném proti stěžovateli, a přiznalo mu na zadostiučinění částku 61.000,- Kč.
Existence průtahů v tomto trestním řízení byla konstatována též v předchozím nálezu Ústavního soudu ze dne 8. června 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09; skutečnost, že obecné soudy náležitě nezohlednily tyto průtahy při ukládání trestu, byly hlavním důvodem, proč Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci.
Nynější ústavní stížností je ovšem opětovně zpochybňováno, zda nová rozhodnutí, k nimž obecné soudy dospěly po předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu, porušují i nadále stěžovatelova základní práva. Stěžovatel tvrdí, že ano, protože snížení délky předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců na novou výměru čtyř let, je nedostatečné; tímto snížením trestu prý není náležitě kompenzována újma, kterou utrpěl stěžovatel neúměrnými průtahy v řízení.
S touto stěžovatelovou námitkou však Ústavní soud nesouhlasí. Je třeba konstatovat, že předchozím nálezem sp. zn. I. ÚS 2859/09 Ústavní soud nijak nepředjímal druh a výši konkrétního trestu, k němuž by mělo vést navazující pokračování v trestním řízení. Ústavní soud toliko konstatoval, že obecné soudy disponují celou řadou prostředků, jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a že k dispozici jsou i další procesní prostředky, např. zastavení trestního stíhání.
Lze také zmínit obecnější závěry, vyslovené v předchozí judikatuře Ústavního soudu v jiných věcech (netýkajících se nynějšího stěžovatele). Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 je vysloveno, že nepřiměřenou délku řízení je potřebné "promítnout do výše a druhu ukládaného trestu" a navíc se zde hypoteticky připouští i možnost zastavení trestního stíhání; to však představuje podle Ústavního soudu "spíše krajní prostředek, použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl... podmínky pro postup dle §223 odst. 2 trestního řádu ve spojení s §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu [resp. §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu]".
K otázce kritérií, která jsou relevantní pro posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti délky řízení, se nejobšírněji vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 641/04. Přiměřenost doby řízení je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, či přítomnost mezinárodního prvku. Státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení, dané uplatňováním procesních práv navrhovatelem (např. podáváním opravných prostředků). Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.
Ve věci sp. zn. III. ÚS 95/04 se Ústavní soud vyslovil jednoznačně v tom smyslu, že o nepřiměřenou lhůtu nejde v situacích, kdy se navrhovatel a jeho právní zástupce dopouštěli obstrukcí a vadných postupů (navrhovatel se nezdržoval na jím udaných adresách, takže soudní zásilky, doručované v průběhu trestního řízení, se často nepodařilo doručit).
V rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 345/96 se konstatuje, že soudní projednávání věci bylo provázeno mnoha složitostmi a průtahy, které inicioval resp. způsobil sám navrhovatel; proto nelze mluvit o průtazích zaviněných soudem.
Jako neadekvátní a hraničící s obstrukcemi pokládal Ústavní soud také navrhovatelem neustále opakované a bezdůvodně vznášené námitky podjatosti a dožadování se vyloučení soudců, kteří působili v projednávané věci; plynulému projednávání věci bránilo také opakující se nedostavení tamního navrhovatele nebo jeho právního zástupce na jednání soudu (III. ÚS 209/04).
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé finanční zadostiučinění obviněnému (článek 41 Úmluvy). Ačkoliv ESLP nevyvodil z porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu automaticky kompenzovat průtahy v řízení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace připustil. Takové formy kompenzace považuje ESLP za dostatečnou nápravu porušeného práva, jestliže je národní soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu, uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (viz rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982; srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti k ESLP. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle článku 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě byla výše popsaná kritéria pro kompenzaci průtahů řízení obecnými soudy respektována.
Konečným výsledkem nového posouzení věci a zohledněním kompenzačních kritérií obecnými soudy je ten výsledek, že došlo ke snížení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody z šesti a půl roku na čtyři roky, tedy ke zkrácení o dva a půl roku. K výsledné výměře trestu dospěly obecné soudy za použití ust. §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, která u zločinu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku činí pět let. Důvody pro toto snížení trestu a výslovné konstatování, že jde o projev kompenzace za porušení práva na projednání věci v přiměřené době, jsou detailně a srozumitelně popsány v odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností (viz str. 45 až 49 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, str. 14 až 16 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul. Posouzení konkrétní výměry trestu, pokud se uložený trest nedostane do extrémní disproporce s ústavními předpisy, je záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do něj zasahovat.
VI.
Ohledně dalších stěžovatelových námitek, uvedených výše v části III odůvodnění (v bodech 2 až 6), tj. údajné
* nesplnění materiální podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty,
* porušení zásady zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného,
* nerespektování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe,
* posouzení otázky platnosti odstoupení od uzavřených leasingových smluv,
* neprokázání úmyslu při páchání podvodů a nesprávný postup při určování výše škody,
Ústavní soud souhrnně konstatuje:
Všechny tyto námitky jsou vesměs pouhým opakováním argumentů, které byly stěžovatelem uplatněny již v několika předchozích instancích trestního řízení, některé z nich byly vzneseny též v předchozí ústavní stížnosti, projednávané pod sp. zn. I. ÚS 2859/09. Se vznesenými námitkami se obecné soudy důkladně vypořádaly a shledaly je nedůvodnými; s tímto posouzením se Ústavní soud ztotožňuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu