ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.768.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 768/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. srpna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněných Z. K., a Doc. Ing. L. S., CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 6 To 83/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Doc. Ing. L. S., CSc., odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 35 T 8/2003, byla obviněná Z. K. uznána vinnou ad 1) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 2) b, c, d, e, f, g, 3), 5), 6), 7) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za to byla odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., byl uznán vinným ad 1) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 2) a, c, d, e, f, g, h, 3), 4), 5) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1, §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byli obvinění zproštěni obžaloby pro další skutky popsané ve výroku o vině. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. J. Z.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce proti výrokům o trestech v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 6 To 83/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil a to ve výrocích o trestech ohledně obviněných Z. K. a Doc. Ing. L. S. CSc. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Z. K. při nezměněném výroku o vině uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Obviněnému Doc. Ing. L. S., CSc, uložil při nezměněném výroku o vině podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. oba obviněné pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněným uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali prostřednictvím obhájců řádně a včas dovolání obvinění Z. K. a Doc. Ing. L. S., CSc.
Dovolání obviněné Z. K. se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že trestní řízení je již od počátku založeno na účelové konstrukci, opírající se o prvotinu podnikatelského záměru spoluobviněných, který však byl později nahrazen podnikatelským záměrem konečným, jehož podobu orgány činné v tomto trestním řízení nezajistily. Konečný záměr přitom počítal s užitím technologie za 10 mil. DM. Má za to, že její protiprávní jednání nemůže být postaveno na prvotině podnikatelského záměru s tím, že nebyl pro svou nereálnost použitelný. Obviněná dále uvádí, že v letech 1992 a 1993 byl bankovní systém tzv. v plenkách a banky umisťovaly ve formě úvěrů co největší objemy financí, a to velmi velkoryse a bez podrobnějšího ověřování hodnot nemovitostí. Současně má obviněná za to, že v této době nebyly dostupné dlouhodobější zdroje financí, když banky poskytovaly krátkodobé či střednědobé úvěry s následnou prolongací. Z toho důvodu byli obvinění k profinancování svého konečného záměru ve výši 200 mil. Kč nuceni přistoupit ke kombinaci úvěrů u několika malých bank a leasingu, když se však nejednalo o vytloukání klínu klínem, ale o regulérní snahu o financování projektu. Jak však obviněná dodává, je logické, že pokud není projekt profinancován do výše podnikatelského záměru, nemůže plnit svoji ekonomickou funkci s návratností vložených finančních prostředků. Předmětný projekt přitom dofinancován nebyl. Obviněná dále poukazuje na analýzu úspěšnosti jejich projektu, jež měla potvrdit možnost sanace jejich projektu, když však tato analýza nebyla provedena jako důkaz. Rovněž se vyjadřuje k problematice oceňování nemovitostí s tím, že v době spáchání posuzovaného jednání údajně nebyla dána potřebná metodika, proto se používaly metodiky zahraniční, přičemž peněžní ústavy v případě nesouhlasu s takovým postupem si mohly provést ocenění sami. Argumentaci obžaloby, opírající se o vyhlášku č. 393/1991 Sb., považuje za nepřiléhavou, neboť se vztahuje na jiné situace. Obviněná tak dovozuje, že její jednání nebylo protiprávní, neboť v něm absentuje potřebná subjektivní stránka trestného činu a považuje postup orgánů činných v tomto řízení za zdlouhavý, mnohdy neprofesní.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., podal rozsáhlé dovolání prostřednictvím dvou obhájců, jejichž podání jsou v podstatě obsahově identická, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřuje v nerespektování ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Poukazuje na čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené době. Domnívá se, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky lze výjimečně v případě porušení tohoto práva připustit i možnost zastavení trestního stíhání. Délku trestního řízení trvající 14 let označil za extrémní a řízení mělo být tedy podle jeho názoru shledáno nepřiměřeně dlouhým a zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ÚS 554/04.
Zřejmě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále uvedl, že pokud by soud dospěl k závěru, že délka předmětného řízení neodůvodňuje jeho zastavení, měla tato délka vést k závěru o nepřípustnosti trestu odnětí svobody jako trestu nepřiměřeného, resp. nepřípustného.
V další části své argumentace obviněný patrně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí nesprávné právní posouzení skutku, spočívající v nesprávném posouzení stupně společenské nebezpečnosti skutku vedoucí k nesprávnému užití kvalifikované skutkové podstaty. Má především za to, že s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., aplikované i v předmětné věci, může být kvalifikované skutkové podstaty užito toliko za situace, kdy je podstatně zvýšen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Extrémní délka trestního řízení, však podle něj snížila stupeň společenské nebezpečnosti skutku pod míru nezbytnou pro užití kvalifikované skutkové podstaty.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále uvedl, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného (mírnějšího) trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. V úvodu poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že v daném případě údajně nebyly naplněny důvody zahájení trestního stíhání, neboť jednání kladené mu za vinu nelze považovat za trestný čin a adekvátním řešením takové situace bylo podání civilně právních žalob ze strany věřitele.
K bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že popis skutku, který byl následně právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., nerozlišuje jednání spoluobviněných od jednání jiných osob. Obviněný dále uvedl, že on sám se nezavázal platit leasingové splátky, ale takto byla zavázána společnost P B. spol. s r. o., proto také splátky nikdy neplatil a ani neužíval předmět leasingu (neměl ho ve své osobní sféře), neboť ho užívala jmenovaná společnost. Mělo tak dojít k neadekvátnímu přenosu odpovědnosti z právnické osoby na fyzickou, což nelze připustit s ohledem na zásadu individualizace trestní represe a zásadu užití trestního práva jako ultima ratio, když celá záležitost měla být řešena civilní žalobou na vydání věci (kterou poškozená společnost podala, avšak řízení bylo pro neuhrazení soudního poplatku zastaveno). Zmíněný popis rovněž údajně neobsahuje znak skutkové podstaty spočívající v přisvojení si cizí věci. Podle názoru obviněného musí být totiž již při svěření dána určitá povinnost konat určitým způsobem, tedy citovaný znak nelze naplnit prostou pasivitou po změně situace. Aby bylo možno dovodit trestnou odpovědnost obviněného, muselo by být údajně prokázáno, že obviněný zahrnul tyto věci do své osobní sféry a tyto si přivlastnil s úmyslem s nimi nakládat jako s vlastními a nevrátit je právnické osobě, aby je mohla vrátit leasingové společnosti. Podle obviněného je tedy nutné dospět k závěru, že odpovědná za vrácení věci leasingové společnosti byla toliko společnost P B. spol. s r. o., a nikoli on. Jak obviněný dodává, společnost P B., spol. s r. o., měla u sebe předmět leasingu a měla právo ho užívat. Posléze leasingová společnost od leasingových smluv odstoupila, čímž sice zanikl titul k užívání předmětu, avšak není možné dovodit, že by si věci někdo přisvojoval. Pokud potom vznikla povinnost předmět vrátit, nešlo o povinnost, jež by byla dána již při svěření, vznikla až později, nezávisle na vůli P B., spol. s r.o. Tato společnost měla věci v určitém nájmu, užívala je v souladu s účelem svěření a nebylo tedy s nimi ani naloženo v rozporu s účelem svěření. Obviněný navíc doplňuje, že při odstoupení od smlouvy mají obě strany povinnost vrátit si vše, co jim bylo podle smlouvy plněno, tedy i leasingová společnost měla vrátit zaplacené leasingové splátky, které však nezaplatila, ani tak nemínila učinit a nemohla tak úspěšně požadovat vrácení věcí.
V této souvislosti obviněný poukázal na otázku platnosti odstoupení od leasingových smluv, ve které spatřuje jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Uvedl, že „všeobecné obchodní podmínky leasingu společnosti D. - l., s. r. o.“, na které odkazuje soud prvního stupně byly účinné od 22. 2. 1993 a leasingová smlouva ... byla uzavřena dne 2. 10. 1992 a smlouva .. dne 4. 11. 1992, tedy před účinností zmíněných všeobecných smluvních podmínek. Krajský soud tak dovozoval platnosti odstoupení od těchto leasingových smluv, podle ustanovení, které nemohlo být součástí smluvního ujednání, dopustil se nesprávného právního posouzení.
Bod 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je podle tvrzení obviněného koncipován tak, že je zde nejprve formulována obecná část skutkové věty společná všem útokům a následně jsou popsány jednotlivé útoky. Obviněný má ovšem za to, že Krajský soud v Ostravě v první obecné části zmínil i okolnosti společné jen některým útokům, a tím postupoval nesprávně. Ve vztahu k dílčímu bodu 2a) pak dokonce podle něj vznikl rozpor, neboť ve společné části skutkové věty měl vystupovat jako jednatel společnosti P B., spol. s r. o., a současně jako zástupce společnosti P.-T., a. s. Mezi útoky popsanými pod body 2a) a 2c) tohoto výroku je potom časový odstup cca 9 měsíců, což podle obviněného vylučuje jednotící úmysl.
Obviněný dále zpochybňuje formulaci užitou Krajským soudem v Ostravě spočívající v zatajení zástavního závazku váznoucího na nemovitosti (K. b., a. s.), neboť tento závazek byl zapsán v katastru nemovitostí, který je veřejně přístupný a lze si podle obviněného jen těžko představit zatajování veřejně přístupné informace.
Soudy dříve činné ve věci, jak dále uvádí obviněný, měly jako uvádění v omyl posoudit i provedení ocenění nemovitostí ze strany spoluobviněných tzv. německou metodikou. Obviněný však má za to, že v dané době byla tato metodika jedním ze standardních způsobů oceňování. I pokud by byl akceptován názor soudů obou stupňů, že zjištěná cena nevystihuje reálnou hodnotu nemovitostí, nelze považovat předložení posudku za uvádění v omyl, neboť posudek potřebnou informaci o použité metodě obsahoval.
Stran bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný domnívá, že jeho dílčí bod 3c) neobsahuje žádné jeho konkrétní jednání, když zde zmíněnou úvěrovou smlouvu podepsala spoluobviněná Z. K. S ohledem na znění skutkové věty je pak chybné, pokud soud posoudil skutek jako spáchaný obviněným, když navíc nebyl přítomen ani podpisu dané úvěrové smlouvy, a proto tuto nemohl uzavřít, jak z použitého plurálu vyplývá.
Popis skutkového děje uvedený v bodu 4) téhož výroku potom podle obviněného neobsahuje žádné jeho jednání, jež by bylo podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Jeho podstatou je údajně tvrzení, že obviněný uzavřel se společností C. L. Č.-r. s. p. l. a o. s., a. s., pět leasingových smluv, přičemž zamlčel značné úvěrové zatížení společností, za které jednal. U jednoho z předmětů leasingu /pod bodem 4a)/ byla leasingová cena v konečném důsledku uhrazena společností Č., a. s., v rámci plnění záruky, ostatní předměty si pro neplacení splátek odebral zpět poskytovatel leasingu. Obviněný především považuje za nejasné a matoucí užití pojmu vylákání leasingu, když slovo „vylákání“ považuje za vhodnější ve spojení s věcí. Dále se zaobírá vznikem škody a má za to, že pokud si leasingová společnost předměty leasingu odebrala, škoda žádná nevznikla. Nalézací soud však podle obviněného naprosto chybně vycházel z hodnoty leasingově pronajatých věcí, když škoda by mohla odpovídat pouze hodnotě užívání (ušlému nájemnému), pokud ji nájemce uzavřel s vědomím, že nebude platit leasingové splátky. Obviněný rovněž dodal, že poskytovatel leasingu dodal v rámci trestního řízení zfalšované leasingové smlouvy, neboť jejich čtvrté strany jsou faxovou kopií strany jiné smlouvy. Připustil však, že zmíněná námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K popisu skutku zařazenému pod bod 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvádí, že neobsahuje žádný údaj o tom, že by obviněný měl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu, případně zamlčet podstatné skutečnosti. Úmysl uvést v omyl přitom nelze dovozovat ze zamlčení existence zástavních závazků na nemovitostech, neboť tato informace byla veřejně dostupná z katastru nemovitostí a nezamlčel ani použitou metodiku oceňování.
Společně pak k bodům 2) až 5) obviněný zmínil, že hradil alespoň některé leasingové splátky, což je zřejmé i z popisů skutků, z čehož dovozuje absenci zavinění ve formě úmyslu podle §4 tr. zák. Dodal, že tento úmysl mu ani prokázán nebyl.
Obviněný také připomíná, že s ohledem na čl. 8 odst. 23 Listiny základních práv a svobod nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
V další části své dovolací argumentace obviněný tvrdí jiné nesprávné právní posouzení. Soudy údajně postupovaly nesprávně i s ohledem na určení výše škody. Ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu, které se údajně opíralo o stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Tpjn 304/2001. Takový postup je však údajně možný jen v případech, kdy poškozený o svěřenou věc přišel, tedy nikoli v případech, kdy mu byla v konečném důsledku vrácena. Pokud tedy poškozený o věc nepřišel, ale pouze neměl možnost ji určitou dobu užívat, škodu podle obviněného představuje pouze ušlý zisk (ušlé nájemné), jak namítal již výše. Také k bodu 2) téhož výroku obviněný opakuje již výše uvedené tvrzení, podle kterého soudy dříve činné ve věci nesprávně jako výši škody vyhodnotily cenu předmětů leasingu. Škoda měla být podle něj vyčíslena jako ušlé nájemné a nikoli jako cena věcí.
Za nesprávnou také obviněný považuje aplikaci trestního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2002 a nikoli účinného v době skutku. K užití tohoto znění mělo podle soudů dojít údajně z důvodu odlišného a pro obviněného výhodnějšího stanovení hranic výše škody. Obviněný však poukazuje na to, že došlo ke změně i ve formulaci samotného ustanovení §250 tr. zák., do něhož byla zařazena i alternativa „zamlčení podstatné skutečnosti“, kterou měl obviněný svým jednáním naplnit. U skutku pod bodem 4), který spočíval v tom, že zamlčel značné úvěrové zatížení společností P.-T., a. s., a P B., spol. s r. o., by tak podle zákona účinného v době spáchání trestného činu, vůbec nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Obviněný si je vědom toho, že při posouzení, které znění zákona je výhodnější, je nutné hodnotit věc celkově, ze stejného důvodu však nepovažuje za správné upřednostnit v této souvislosti jen znak výše škody, když navíc v jeho případě neměla změna zákona žádný význam kvalifikační, neboť jde stále o škodu velkého rozsahu. Změna hranice výše škody měla podle obviněného vliv pouze při posouzení stupně společenské nebezpečnosti. Užitím zákona účinného od 1. 1. 2002 tak podle obviněného došlo k porušení zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. potom obviněný uvádí, že odvolací soud ve výroku svého rozsudku nerozhodl o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch spoluobviněného Ing. J. Z.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle §265l odst. 1 t. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby byl podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné Z. K. uvedl, že obviněná především (zkráceně uvedeno) tvrdí, že soudy dříve činné ve věci nesprávně ve svém rozhodování zohlednily prvotní podnikatelský záměr spoluobviněných a nikoli jeho finální podobu, která počítala s vysokými investicemi a posléze jejich návratností. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných ve věci, spoluobvinění se pokoušeli realizovat projekt s potřebným financováním ve výši minimálně 10 mil. DM. V této souvislosti oslovili několik peněžních ústavů zejména s žádostmi o úvěry, kterým předložili nepravdivé informace o zadluženosti jejich společnosti, o existenci jiných zástavních práv apod., přestože byli srozuměni právě s předchozími četnými závazky, s omezeností vlastních zdrojů a nejistotou zdrojů cizích (spoluobvinění nezískali pro svůj záměr žádného obchodního partnera), když způsob financování projektu vůbec nemohl obstát a být zdrojem pro jeho realizaci. Jinými slovy tedy spoluobvinění byli srozuměni s tím, že své takto získané zejména úvěry (pokrývající jenom část potřeby projektu, jenž by, pokud by byl financován celý snad mohl být výdělečný) nebudou schopni hradit, což se také stalo. Podle státního zástupce je zřejmé, že byl po skutkové stránce dostatečně zjištěn rozsah podnikatelského záměru spoluobviněných i jejich vědomí o souvisejících okolnostech a i o bezprostředně hrozících následcích, přičemž tato zjištění dávají podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky v zákonem požadované formě. S dovolací argumentací tvrdící opak se podle státního zástupce nelze ztotožnit.
V naznačených souvislostech je potom podle státního zástupce nutné posuzovat i řádnost předložených znaleckých posudků týkajících se hodnoty nemovitostí, předkládaných spoluobviněnými. Jak již bylo řečeno, spoluobvinění se pokoušeli zajistit v podstatě v konečném důsledku nemožné financování pro svůj záměr, přičemž k zajištění alespoň nějakých finančních zdrojů využívali, resp. zneužívali nepravdivých informací. Přitom i využili (zneužili) – jak rovněž vyplývá z učiněných skutkových zjištění – své znalosti rozdílu mezi jednotlivými metodikami užívanými pro stanovení hodnoty zastavované nemovitosti a zadávali si pro účely zajišťování zejména úvěrů naprosto účelově vyhotovení posudků německou metodikou, tedy metodikou v cenové relaci zahraničního trhu, která jednoznačně neodpovídala v té době reálně existujícím podmínkám našeho státu. Tím není pochopitelně míněno, že by užití německé metodiky bylo obecně nepřípustné, ale lze dovodit, že v dané souvislosti spoluobvinění k dosažení svých cílů podvodným jednáním využili (zneužili) v danou dobu možností této metodiky (a současně i určité laxnosti pracovníků peněžních ústavů, která také měla podle závěrů soudů činných dříve ve věci na průběh skutkového děje svůj vliv, avšak která současně nemůže spoluobviněné vyvinit) a tedy jednali zcela ve smyslu §250 tr. zák.
S předloženou argumentací obviněné se tudíž nelze podle názoru státního zástupce v žádné její části ztotožnit.
Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., v rámci svého dovolání především poukazuje na délku vedení celého trestního řízení a domáhá se jeho zastavení, případně tvrdí, že s ohledem na tuto délku se uložený trest jeví jako nepřípustný, resp. nelze jednání posoudit prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty. K délce řízení, zejména přípravného (vedeného od roku 1995 do podání obžaloby v roce 2003) lze konstatovat, že trvalo poměrně dlouhou dobu, když je však nutné zohlednit (jak to již ostatně učinil zejména Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku) i časově náročné zajišťování důkazů ze zahraničí formou právní pomoci, i jednání obviněného, jenž se v zahraničí po jistou dobu před stíháním skrýval. V neposlední řadě je nutné také zohlednit, že otázku průtahů v předmětném řízení řešil s negativním výsledkem již i Ústavní soud.
Pokud jde o délku celého vedeného řízení odkázal státní zástupce na v zásadě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (z posledních rozhodnutí zejména na usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 53/2009), která zastavení trestního stíhání v důsledku jeho nepřípustnosti v tom smyslu, jak se obviněný především dožadoval, nepřipouští. K otázce kompenzace porušení práva obviněného ve smyslu čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách je potom namístě odkázat na rozsudek odvolacího soudu, jenž se jí podrobně zaobíral, přičemž v konečném důsledku tento soud výslovně a měřitelným způsobem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eckle v. SRN ze dne 15. 7. 1982) konstatoval, že ve vztahu k obviněnému, kterému již byla v dané souvislosti dána jistá satisfakce poskytnutím peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu (což by již bylo možné považovat za dostatečnou reakci – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 290/2009), by přicházelo v úvahu za běžného stavu vzhledem ke všem okolnostem uložení trestu odnětí svobody v trvání cca 9 let, avšak (právě zejména s ohledem na délku řízení) mu stanovil trest v trvání 6 let a 6 měsíců. Délka řízení proto byla v rámci rozhodnutí ve věci (konkrétně ve výroku o trestu) dostatečně zohledněna.
Obviněný se rovněž domáhal zohlednění délky řízení při stanovení stupně nebezpečnosti jeho činů pro společnost při aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. K tomu je ovšem nutné zmínit, že stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu pro společnost není nikdy určován materiálním významem jen jedné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Délka řízení zde proto může mít postavení nejvýše jedné z více skutečností, které jinak ve svém souhrnu soudy dříve činné ve věci vyhodnotily jako jednoznačně nebezpečnost činu obviněného zvyšující. V naznačeném rozsahu proto nelze dovolání obviněného přisvědčit.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný napadá právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce uvedl, že trestní odpovědnost obviněného není důsledkem neadekvátního přenosu odpovědnosti ze zavázané právnické osoby na fyzickou, ale důsledek odpovědnosti obviněného za jeho vlastní jednání v kontextu ustanovení §90 odst. 2 tr. ř. Jinými slovy, obviněný se nemůže zprostit své trestní odpovědnosti tím, že např. podvodné jednání realizuje v zastoupení právnické osoby, která je v konečném důsledku v civilněprávním smyslu zavázána ve vzniklém vztahu. Aplikaci popsaného závěru nijak nebrání zásada individualizace trestní odpovědnost (trestní odpovědnost obviněného byla individualizována dostatečně), resp. zásada užití trestního práva jako ultima ratio.
Pokud jde o naplnění znaku přisvojení si cizí věci, má státní zástupce za to, že obviněný ho nevyložil zcela správným způsobem. Zákon nijak nepožaduje, aby určitá povinnost konat (jejíž porušení by následně mohlo být trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák.) musela být výslovně dána či sjednána před okamžikem svěření. Ve smyslu citovaného ustanovení je především rozhodné, zda má pachatel u sebe cizí věc a zda si ji přisvojil. Obviněný přitom měl v dané době u sebe cizí věci (předměty původních leasingových smluv), které byl povinen vydat oprávněnému vlastníkovi a přes opakované výzvy tak neučinil. Postoj obviněného spočívající v nevydání věci potom nelze označit za prostou (podle obviněného nerelevantní) pasivitu, neboť, jak již bylo řečeno, obviněný měl u sebe cizí věc a přes výzvy k vrácení, resp. závazek tak učinit, ji (jím ovládaná právnická osoba) užíval, nakládal s ní jako vlastní a tím se vyhýbal splnění své povinnost, což je jednání s odlišnou podstatou. Navíc nelze přehlédnout, že akceptace popsaného názoru obviněného by prakticky znamenala nemožnost trestně právního postihu defraudantů, kteří si v řadě případů cizí věc přisvojí a „prostě“ ji (při vědomí všech rozhodných skutečností) odmítají vydat oprávněnému vlastníkovi zpět.
Obviněný v této souvislosti rovněž zmiňuje, že v důsledku odstoupení od smlouvy měly obě strany povinnost vrátit si vše, co jim bylo v průběhu obchodního vztahu plněno, přičemž leasingová společnost tuto svoji povinnost splnit nehodlala. Podstatou předmětného řízení je ovšem posouzení trestní odpovědnosti (mimo jiné) obviněného a nikoli zástupců poskytovatele leasingu, tudíž k vyhodnocení jejich povinnost vracet určité plnění společnosti obviněného nebylo směřováno dokazování a tedy v tomto smyslu ani nelze činit žádné závěry. Navíc povinnost k vrácení předmětu leasingu byla na straně obviněného dána nejen odstoupením od smlouvy, ale i výslovnou akceptací takového postupu vyjádřenou ve sjednání dohod o předání věci, kterými se obviněný k vrácení věcí zavázal (resp. zavázal společnost, kterou zastupoval). Ani zde se tedy podle státního zástupce nelze s dovolací argumentací obviněného ztotožnit.
Pokud jde o námitky obviněného směřující do právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je možné jim přisvědčit v tom, že postavení obviněného v rámci sjednávání úvěrových smluv mohlo být učiněno přesněji. Přesto je ovšem za současného zohlednění dalších informací předložených v odůvodnění tohoto rozsudku (zejména stran personálního propojení společností P B., spol. s r. o., a P.-T., a. s., a jejich společné aktivitě v projektu) z daného výroku zřejmé, že v daných případech jednali spoluobvinění buď sami, tedy např. v případě útoku popsaného pod bodem 2a) zmíněného výroku obviněný jako zástupce společnosti P.-T., a. s., nebo společně jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o. Žádné nesprávné hmotně právní posouzení skutku zde tedy nelze dovodit. Obdobný závěr platí i pro tvrzení obviněného, podle kterého není vzhledem k časovým souvislostem možné dovodit jednotící úmysl pokrývající dílčí útoky popsané v tomto bodě (a tedy patrně rozporuje posouzení jednání jako pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák.). Státní zástupce má za to, že je třeba přihlédnout k dalším dílčím útoků téhož pokračujícího trestného činu, jež jsou popsány v bodu 4) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, které byly spáchány v mezidobí mezi útoky popsanými pod bodem 2) téhož výroku. Navíc je nutné zohlednit, že jiný závěr by mohl vést k posouzení části jednání jako samostatného (dalšího) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., což by bylo zjevně v neprospěch obviněného.
Obviněný rovněž zpochybňuje možnost spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zatajením informace, jež je veřejně přístupná (uvedená v katastru nemovitostí). Státní zástupce se s touto námitkou neztotožnil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, z něhož vyplývá, že o podvodné jednání jde i tehdy, když si poškozený pod vlivem jednání pachatele neověří skutečný stav rozhodných okolností. Navíc poškozený nemá ani uloženou povinnost zmíněné prověření provádět.
Stran námitek obviněného směřujících do bodu 3c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že oba spoluobvinění jednali společně se shodným záměrem a společně také realizovali jednání se zástupci B. H. a. s., jež je podstatou zmíněného bodu 3) výroku o vině. Skutečnost, že za společnost P B., spol. s r. o., v konečném důsledku danou úvěrovou smlouvu podepsala jen obviněná Z. K., tudíž nemá na celkové posouzení děje zásadní dopad. Lze doplnit, že soudy činné ve věci patrně měly jednání spoluobviněných výslovně posoudit jako spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což by s ohledem na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr. situaci lépe vystihovalo, nicméně absence tohoto posouzení není pochybením, jež by bylo nutné napravit v dovolacím řízení.
Státní zástupce k argumentaci obviněného směřující proti posouzení skutku popsaného v bodu 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že slovní spojení „vylákání uzavření smluv“ sice může být považováno za nevšední, nicméně přesto je jeho obsah naprosto zřejmý. Ve zmíněném popisu jednání obviněného jsou potom zahrnuty všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to včetně škody. Výši škody je totiž třeba hodnotit k okamžiku spáchání trestného činu, což je okamžik, kdy spoluobvinění dosáhli užitím podvodného jednání uzavření leasingových smluv a bylo jim na jejich základě plněno. Pokud následně, po dokonání trestného činu, došlo k dalším majetkovým dispozicím, např. vrácení podvodně vylákaného předmětu leasingu, jedná se jen o náhradu již způsobené škody.
Otázka řádnosti leasingových smluv, poskytnutých pro účely trestního řízení poskytovatelem leasingu, tedy zda byly a proč některé strany faxovými kopiemi, je námitkou míjející se s podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k bodu 5) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě státní zástupce k námitkám obviněného uvedl, že popis obsahuje údaje, podle nichž obviněný vylákal uzavření úvěrové smlouvy na společnosti P. s. b., a. s., ač si byl vědom značných a nesplněných finančních závazků a za srozumění s tím, že v dohodnuté době nebudou splátky hrazeny. Tím obviněný (se spoluobviněnou) zjevně uvedl adresáta informací – společnost P. s. b., a. s. – v omyl, neboť ta, resp. její zástupci, nabyli dojmu, že společnost zastoupená obviněným bude plnit své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy a v tomto omylu smlouvu uzavřeli a učinili potřebnou majetkovou dispozici, tedy převedli úvěrové prostředky. Ani zde podle státního zástupce nelze právnímu posouzení skutku ničeho vytknout, neboť z popisu skutků zjevně vyplývá podvodné jednání obviněného.
Obviněný následně poukazuje na skutečnost, že hradil některé, zejména leasingové (úvěrové) splátky, což vylučuje jeho úmysl ve smyslu §4 tr. zák. Jak ovšem vyplývá z učiněných skutkových zjištění, spoluobvinění v jednotlivých případech popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně /s výjimkou skutku popsaného pod bodem 1., jenž však nebyl posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák./ nezajistily úhrady buď vůbec žádných splátek, anebo pouze v minimálním rozsahu odpovídajícím spíše tomu, že spoluobvinění vedli více obdobných jednání s více poškozenými subjekty, přičemž byť pouze několik realizovaných splátek mohlo alespoň navenek působit dojmem snahy na straně spoluobviněných plnit své smluvní povinnosti a tím tak odložit odhalení celé trestné činnosti. Na posouzení formy jejich zavinění však vzhledem k dalším zjištěným okolnostem nemá tato skutečnost zásadní vliv.
Ve vztahu k obviněným citovanému ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je možné dodat, že obviněný nebyl zbaven svobody pouze pro svoji neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale proto, že spáchal trestný čin, což je zcela jiná situace.
Obviněný rovněž rozporuje zjištění výše škody vzniklé v důsledku jednání popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že – obdobně jako v již výše popsaném případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. – by závěr o výši škody měl zohlednit skutečnost, že předměty leasingu byly leasingovým společnostem vráceny. Státní zástupce konstatuje, že výše škody (v trestněprávním smyslu) byla správně stanovena k okamžiku spáchání trestného činu a v souladu se související rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky, bez zohlednění následné náhrady škody již po spáchání trestného činu.
Pokud jde o platnost a řádnost odstoupení od leasingových smluv v rámci téhož skutku, státní zástupce s odkazem opět na již výše uvedené uvedl, že spoluobvinění měli u sebe nepochybně cizí věc, kterou se, bez ohledu na to, jaké byly užity všeobecné podmínky, po akceptaci odstoupení od smlouvy ze strany poskytovatele leasingu, dalším právním úkonem zavázaly vrátit, avšak tak neučinili. I zde tudíž soudy činné dříve ve věci postupovaly podle státního zástupce zákonu odpovídajícím způsobem.
Poslední relevantní námitkou obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení užití nesprávného časového znění trestního zákona, resp. tedy porušení zásady zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného. Státní zástupce je přesvědčen, že ani v tomto rozsahu není namístě obviněnému přisvědčit. S ohledem na učiněná skutková zjištění je totiž zřejmé, že obviněný svým jednáním uváděl jiného v omyl a dopustil se tak (za existence dalších okolností, zejména pokud jde o obohacení a škodu) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ve znění účinném jak v době spáchání skutku, tak i v době rozhodování o něm (tedy ve znění účinném od 1. 1. 2002). Soudy činné dříve ve věci s ohledem na to vzaly v úvahu jako zásadní hledisko stanovení hranic pro určení výše způsobené škody, z něhož vyplývá jako výhodnější pro obviněného znění účinné od 1. 1. 2002. Při aplikaci této časové verze zákona jako celku potom soudy v rámci právní kvalifikace vyslovily, že obviněný svým jednáním jednak ve všech případech /body 2) až 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/ uváděl jiného v omyl (zejména tím, že tvrdil, že není, resp. jeho společnost, výrazněji úvěrově zatížena) a v bodech 2a) a f) a 4) téhož výroku současně i zamlčel podstatné skutečnosti. Popsaný postup tedy není podle názoru státního zástupce retroaktivitou v neprospěch obviněného, ale v jeho prospěch.
Závěrem svého dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. napadá postup odvolacího soudu, jenž ve výroku svého rozsudku neuvedl, jakým způsobem rozhodl o odvolání státního zástupce směřujícímu proti výroku o trestu uloženému spoluobviněnému Ing. J. Z. Naznačenou námitku je nutné v obecném smyslu jako důvodnou akceptovat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.), ovšem státní zástupce má za to, že obviněný je s ohledem na §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. oprávněn napadnout jen ty výroky (resp. jejich absenci), které se ho bezprostředně dotýkají. Výrok o rozhodnutí o odvolání směřujícím proti jinému spoluobviněnému ovšem takovým obviněného bezprostředně dotýkajícím se výrokem není. V rozsahu této námitky lze tudíž dovolání obviněného považovat za nepřípustné.
Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., ve svém obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), h), g), k) tr. ř. Obviněná Z. K. pak uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto místě nutno podotknout, že obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili vesměs takové námitky, které byly součástí jejich odvolání a soud druhého stupně se jimi řádně zabýval a vypořádal se s nimi. Také byly již od počátku součástí jejich obhajoby a z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že se jimi náležitě zabýval již tento soud (s jeho závěry se pak ztotožnil i soud odvolací).
K dovoláním obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., Nejvyšší soud uvádí následující:
Pokud j de o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný jeho naplnění spatřuje v nerespektování ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že trestní řízení mělo být shledáno nepřiměřeně dlouhým a trestní stíhání mělo být proto zastaveno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze ovšem uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají. Námitky obviněného, podle kterých v nepřiměřené délce řízení spatřuje důvod pro zastavení trestního stíhání jako nepřípustného /§11 odst. 1 písm. j) tr. ř./, tak nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu tohoto práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jsou ale i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporují účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).
Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
Na druhé straně je však nutno připomenout, že s délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Jestliže však doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§24 a násl. tr. zák.). Nejvyšší soud a též Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně vycházely z právního názoru, že nepřiměřenost délky řízení je sice důvodem pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady ze strany státu (což se v daném případě ohledně obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., také stalo), ale není a nemůže být s ohledem na výše uvedené důvodem pro zastavení trestního stíhání. Jde o názor, jenž je konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (k tomu např. rozh. Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003). Na to konečně ve svém vyjádření k dovoláním obviněných vystižně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je navíc naprosto zřejmé, že se otázkou délky trestního řízení důsledně k námitkám obviněných zabývaly (viz str. 223 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 35 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu), když konstatovaly, že k průtahům v délce řízení došlo, a to v přípravném řízení (usnesením Ústavního soudu na č. l. 13004 a násl. tr. spisu nebylo shledáno žádných průtahů v řízení před Krajským soudem v Ostravě). Tuto nepřiměřenou délku trestního řízení pak nalézací soud, resp. soud odvolací, zohlednil v rámci uložených trestů, a to ohledně obou obviněných uložením trestů při spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislost se shora uvedeným je nutné podotknout, že obviněnému byl bezpochyby uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v §250 odst. 4 tr. zák. v rozpětí od 5 do 12 let. Námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy zjevně neopodstatněná. Obviněný přitom výslovně nepřípustnost trestu zakládá na jeho nepřiměřenosti, která vůbec nemůže být předmětem relevantních dovolacích námitek.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tedy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V daném případě obviněný považuje výrok odvolacího soudu za neúplný, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku nerozhodl o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch spoluobviněného Ing. J. Z.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., je v této části nepřípustné s ohledem na ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého je obviněný oprávněn napadnout jen nesprávnost (absenci) těch výroků, které se ho bezprostředně dotýkají. Výrok odvolacího soudu týkající se jiného spoluobviněného (Ing. J. Z.) není výrokem, který by se bezprostředně dotýkal obviněného Doc. Ing. L. S. CSc.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami Doc. Ing. L. S. CSc., odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitky k bodu ad 1) obviněný v první řadě uvedl, že vyvození jeho trestní odpovědnosti je neadekvátním přenosem odpovědnosti ze zavázané právnické osoby na fyzickou a v jeho případě tak došlo k užití norem trestního práva v rozporu se zásadou ultima ratio, když adekvátním řešením bylo podání civilně právních žalob ze strany věřitele.
Nejvyšší soud považuje za nutné se nejprve v obecné rovině vyjádřit k trestní odpovědnosti fyzických osob jednajících jménem právnických osob nebo za ně. Právnická osoba představuje určitou, účelově vytvořenou, umělou právní konstrukci, která umožňuje, aby zejména ve sféře občanského a obchodního práva mohly vystupovat i jiné právní subjekty než jen fyzické osoby. Právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat. Náš právní řád stanoví, že vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby. Předpisy práva občanského a obchodního pak stanoví především to, které subjekty lze považovat za právnické osoby a kdo jedná jménem právnické osoby, resp. v jejich zastoupení v občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních a dalších právních vztazích. Z toho vyplývá, že práva a povinnosti z těchto právních vztahů vznikají přímo právnické osobě, pokud jejím jménem nebo v jejím zastoupení jednající fyzická osoba postupovala v souladu s uvedenými předpisy. To ovšem neznamená stejný režim i v oblasti trestního práva, které je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Trestně právní důsledky určitého jednání tedy snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť i v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty nebo si počínala jako účastník na trestném činu jiného. Obviněný je tedy odpovědný za své vlastní jednání.
Pokud obviněný namítá, že celá záležitost měla být řešena civilní žalobou, je nutné poukázat na to, že v dané věci nejde o typický obchodně závazkový vztah, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání (jednání všech obviněných) zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv).
Na tomto místě je nutné podotknout, že trestní postih pro uvedené trestné činy není podmíněn neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření (civilních žalob) k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný (obvinění) svým jednáním naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nelze na tato jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že popis jednání pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje znak skutkové podstaty spočívající v přisvojení si cizí věci. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění (Doc. Ing. L. S., CSc., Z. K.) jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o., uzavřeli v období od 2. 10. 1992 do 18. 5. 1993 celkem 5 smluv o pronájmu s následným odprodejem věcí. V těchto smlouvách byly jednoznačně stanoveny podmínky, za nichž bylo možno věci užívat. Obvinění předměty leasingu řádně převzali a užívali, avšak v průběhu roku 1993 přestali platit leasingové splátky, a proto leasingová společnost předčasně odstoupila od smluv, přičemž odstoupení nájemcům doručila. Dne 27. 5. 1994 bylo mezi obviněnými a leasingovou společností uzavřeno 5 dohod o předání věcí, v nichž se obvinění zavázali do 31 dnů od podpisu předat předměty leasingu, což však také neučinili a na opakované výzvy leasingové společnosti odmítli pronajaté věci vydat a nakládali s nimi jako s vlastními až do doby, kdy byli vzati do vazby.
Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka (oprávněného držitele), a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U leasingových smluv je podstatné to, že nájemce není po dobu nájmu vlastníkem věci. Je tedy zřejmé, že obviněný (obvinění) měl u sebe věc cizí. Pokud dále nezajistil plnění splátkového kalendáře a byla mu leasingová smlouva ze strany leasingové společnosti vypovězena, bylo nepochybně povinností obviněného přestat předmět leasingu užívat a vrátit jej. Pokud tyto předměty dále užíval (resp. jím ovládaná právnická osoba) a nevrátil, a to ani po podpisu dohod o předání věcí a přes opakované výzvy k vrácení věcí se vyhýbal splnění své povinnosti vydat cizí jemu svěřenou věc (věci), naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry včetně znaku přisvojení si cizí věci.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně údajně neplatného odstoupení od smluv ze strany leasingové společnosti, je nutno podotknout, že povinnost obviněného vrátit věci, které byly předmětem leasingu byla dána nejen odstoupením od smlouvy, ale rovněž uzavřením dohod o předání věci, ve kterých se výslovně zavázal (potažmo společnost P B., spol. s r. o.) k vrácení věcí. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná, protože akceptoval odstoupení od smluv o pronájmu věcí a nesplněním nového závazku k jejich vrácení s nimi nakládal jako s vlastními, čímž si je přisvojil.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného vztahujícími se k jednání popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně.
V první řadě se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného, podle které měl podle skutkové věty u jednání pod bodem ad 2a) vzniknout rozpor, neboť ve společné části skutkové věty je uvedeno, že měl vystupovat jako jednatel společnosti P B., spol. s r. o., a současně /ad 2a)/ jako zástupce společnosti P.-T., a. s.
Z jednání popsaného pod bodem ad 2) výroku o vině vyplývá, že obvinění (Z. K. a Doc. Ing. L. S., CSc.) v době nejméně od 23. 7. 1992 do 8. 11. 1993 v úmyslu vylákat jednak od peněžních ústavů finanční prostředky pod příslibem je řádně splácet a jednak od leasingových společností předměty leasingu pod příslibem je řádně splácet uzavírali buď sami nebo společně jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o., úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy … atd. U jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu je pak popsáno, který z obviněných a jakým způsobem jednal. U skutku pod bodem ad 2a) je popsáno, že obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., jako zástupce společnosti P.-T., a. s., dne 23. 7. 1992 vylákal uzavření smlouvy o úvěru. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 33 a násl.) dále vyplývá personální propojenost společností P B., spol. s r. o., a P.-T., a. s. Z daného výroku o vině tedy zřetelně vyplývá, že obvinění v uvedených útocích jednali buď sami /jako u skutku pod bodem ad 2a) obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., jako zástupce společnosti P.-T., a. s./ nebo společně s obviněnou Z. K. jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o. Nejvyšší soud neshledal v této souvislosti žádný rozpor.
Podle obviněného dále není možno shledat jednotící úmysl mezi jednáním pod bodem ad 2a) a ad 2c) výroku o vině, neboť časový odstup těchto dvou jednání je cca 9 měsíců. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně byl obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., uznán vinným mimo jiné pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro jednání popsaná pod body ad 2) a, c, d, e, f, g, h, 3), 4), 5). Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: útoky musí naplňovat ste jnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku. Z popsaného jednání je zcela zřejmé, že jednání (jednotlivé útoky) obviněného naplňuje všechny znaky pokračování trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Jednotícím záměrem zcela jistě bylo vylákání úvěrů či předmětů leasingu nutných pro realizaci podnikatelského záměru obviněných, přičemž pokud jde o namítanou blízkou souvislost časovou, je nutné přihlédnout (jak již uvedl státní zástupce) k dalším útokům pokračujícího trestného činu, jež jsou popsány pod bodem ad 4) výroku o vině, a kterých se obviněný dopustil v mezidobí mezi namítanými útoky ad 2a) /23. 7. 1992/ a ad 2c) /17. 3. 1993/, tedy v období od 24. 8. 1992 do 30. 12. 1992.
Obviněný dále zpochybňuje možnost spáchat trestný čin podvodu zatajením informace, jež je veřejně přístupná, v tomto případě uvedená v katastru nemovitostí. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obvinění se podvodného jednání vůči bankám a leasingovým společnostem pod bodem ad 2) dopouštěli tím, že v úmyslu vylákat jednak od peněžních ústavů finanční prostředky pod příslibem řádně splácet sjednané splátky a jednak od leasingových společností předměty leasingu pod příslibem splácet leasingové splátky, uzavírali úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy, přičemž neobjektivně informovali zejména o své celkové úvěrové zatíženosti, zatajili, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými peněžními ústavy, ocenění nemovitostí sloužící k zástavě předkládali záměrně v cenové úrovni zahraničního trhu, vystavovali nekryté vlastní směnky bez protestu, přestože byli srozuměni s neschopností dostát svým závazkům v dohodnutých lhůtách splatnosti s ohledem na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů a nejistotu zdrojů cizích, jakož i obecnou insolventnost, atd.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje stejně jako státní zástupce, na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, sešit 1, T 648, ze kterého vyplývá, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Obviněný (obvinění) se tak nemůže zprostit odpovědnosti za své jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými peněžními ústavy, resp. značné úvěrové zatížení jeho obchodních společností.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného ohledně tzv. německé metodiky a považuje námitku za zjevně neopodstatněnou. Nutno dodat, že tato námitka byla součástí celé obhajoby obviněného (obviněných), byla součástí také jeho odvolání a oba soudy se jí zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Obviněný má i přes důsledné odůvodnění soudů obou stupňů za to, že v dané době byla německá metodika jedním ze standardních způsobů oceňování, a i pokud by byl akceptován názor soudů obou stupňů, že zjištěná cena nevystihuje reálnou hodnotu nemovitostí, nelze podle něj považovat předložení posudku za uvádění v omyl, neboť posudek potřebnou informaci o metodě obsahoval.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a dále z odůvodnění rozhodnutí obou soudů obvinění vedeni snahou za každou cenu realizovat (financovat) svůj podnikatelský záměr (výrobu plastových karet) oslovovali za tímto účelem bankovní společnosti a leasingové společnosti se žádostmi o uzavření úvěrových a leasingových smluv a pod příslibem řádného plnění smluvních podmínek (řádného splácení) uváděli tyto společnosti v omyl tím, že předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Uzavírali splátkové kalendáře ačkoli věděli, že svým závazkům nebudou moci dostát, že nebudou moci v dohodnutých lhůtách splatnosti peníze vrátit (splácet), a to zejména s ohledem na své předchozí četné závazky, na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů a nejistotu zdrojů cizích. Obvinění tak ve snaze zajistit v podstatě nereálné financování svého projektu využívali (zneužívali) se znalostí problematiky (vědomě) informací, které měli k dispozici,zcela účelově ve svůj prospěch. Záměrně neuváděli značné finanční zatížení svých společností předchozími úvěry, předložili nepravdivé informace o existenci jiných zástavních práv na nemovitostech, které měly sloužit jako zástava, jakož i pro svůj projekt zcela záměrně využili (zneužili) své znalosti rozdílu mezi metodikami užívanými pro ocenění zastavovaných nemovitostí. Tedy za účelem získání úvěru v jimi požadované výši naprosto účelově předkládali znalecké posudky oceňující nemovitosti německou metodikou, tedy metodikou v cenové relaci zahraničního trhu, čímž dosáhli jednoznačného nadhodnocení cen nemovitostí sloužící k zástavě, a tím v konečném důsledku mohli žádat o vyšší finanční částku. Ze skutkových zjištění zejména na str. 86 a 110 rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, že obvinění měli k dispozici posudky oceňující dané nemovitost sloužící k zástavě (I. T. K. a V. D.) jak podle české metodiky tak podle metodiky německé. Užití německé metodiky není obecně považováno za nepřípustné, avšak v dané souvislosti obvinění k dosažení svých cílů podvodným jednáním využili v danou dobu možnosti této metodiky a předložili ocenění nemovitosti sloužící jako zástava v pro ně jednoznačně výhodnější cenové hladině. Předkládáním takových posudků pak v souvislosti s dalším jejich jednáním v době uzavírání smluv jednali klamavě.
Tvrdí-li obviněný v této souvislosti pouze nejasně, že „pro určité účely“ bylo v rozhodné době předepsáno ocenění nemovitostí zahraniční metodou (§24 vyhlášky č. 393/1991 Sb.), tak je nutno uvést, že těmito „určitými účely“ bylo zjišťování ceny při převodu staveb, pozemků a trvalých porostů na československou právnickou osobu se zahraniční majetkovou účastí, což ale společnost P B., spol. s r. o., rozhodně nebyla a nejednalo se ani o převod nemovitostí.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 3) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že u jednání pod bodem ad 3c) není uvedeno žádné konkrétní jednání, kterého by se měl dopustit on, když úvěrovou smlouvu podepsala obviněná Z. K. Ani s touto námitkou však Nejvyšší soud nesouhlasí. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá (stručně řečeno), že obvinění jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o., v úmyslu vylákat od B. H. a. s., finanční prostředky, pod předstíraným příslibem řádně splácet dojednané splátky, celkem ve třech případech ve skutkové větě uvedených uzavřeli úvěrové smlouvy, když k splacení úvěrů nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je pak dále zřejmé, že oba obvinění jednali v těchto případech společně se shodným záměrem a společně také realizovali jednání se zástupci B. H., a. s. (viz str. 140 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). Za společnost P B., spol. s r. o., mohl jednat jako jednatel každý z obviněných (viz str. 37 rozhodnutí soudu prvního stupně) samostatně. Ačkoli tedy celkem ze tří smluv podepsala jednu úvěrovou smlouvu ze dne 29. 12. 1993 za společnost P B., spol. s r. o., obviněná Z. K., jednalo se od počátku o společnou činnost a aktivity obou obviněných, směřující k získání finančních prostředků pro jejich obchodní společnost P B., spol. s r. o., ve které byli oba společníci i jednatelé. Na jednání pod bodem 3c) je proto nutno nahlížet jako na součást celého společného jednání, a to nejen v bodě 3).
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami týkajícími se jednání obviněného pod bodem ad 4) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, pomineme-li námitky stran údajné nejasnosti výrazu „vylákal uzavření leasingové smlouvy“ a námitky ohledně údajně zfalšovaných leasingových smluv, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný uplatněný důvod podle §265b tr. ř. Podle obviněného popis skutku pod bodem ad 4) neobsahuje jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely z hodnoty leasingově pronajatých věcí. Nejvyšší soud shledal obě námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
Předně nutno podotknout, že skutková zjištění popsaná pod bodem ad 4) výroku o vině soudu prvního stupně naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný tímto jednáním celkem v pěti případech vylákal uzavření leasingových smluv se společností C. L., přičemž zamlčel značné úvěrové zatížení společností P.-T., a. s., a P B., spol. s r. o., smlouvy uzavřel ačkoli byl srozuměn s neschopností společností, jež zastupoval, řádně splácet leasingové splátky v dohodnutých termínech, přičemž tyto splátky také po určitém čase splácet přestal a leasingová společnost od smluv odstoupila, čímž způsobil uvedené společnosti škodu více než 12 mil. Kč. Obviněný tedy již v době podepisování smluv s leasingovou společností vědom si velmi těžké finanční situace společností, které zastupoval (viz str. 160 rozhodnutí soudu prvního stupně, viz znalecký posudek č. 2/98 Ing. L. na č. l. 1647 a násl, sv. 7 tr. spisu), tuto skutečnost úmyslně neuvedl a příslibem řádného splácení (jak se zavázal podpisem leasingových smluv) uváděl poškozenou společnost v omyl o poctivosti svého záměru. V důsledku tohoto jednání pak došlo ke škodě na straně poškozené společnosti a k obohacení na straně jeho společností.
Z konkrétních námitek v dovolání je přitom zřejmé, že obviněný považuje jednání v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně za nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. proto, že skutková věta obsahuje zmínku o vzniku škody, ale současně popisuje jednání, jímž žádná škoda nevznikla, když leasingová společnost měla výsledně jak předměty leasingu, tak i zaplacené leasingové splátky, a nelze proto u ní hovořit o škodě.
Pokud jde o výši škody, soud prvního stupně se jí náležitě zabýval na str. 159 a následně 219 svého rozhodnutí. Výši škody jak správně uvedl státní zástupce je třeba hodnotit k okamžiku spáchání trestného činu. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, což je okamžik, kdy obviněný dosáhl podvodným jednáním uzavření leasingových smluv a bylo mu z jejich titulu plněno. Znalecký posudek znalce Ing. K. pak stanovil pořizovací cenu předmětů leasingu v době uzavření leasingové smlouvy. Při stanovení skutečné výše škody pak nalézací soud odečetl od pořizovacích cen částky, které byly obviněným zaplaceny jako splátky leasingu. Konečná skutečná škoda způsobená obviněným jeho jednáním byla stanovena na částku přesahující 12 mil. Kč. Nejvyšší soud se s takto určenou výší škody ztotožňuje a námitky obviněného v tomto směru považuje za zjevně neopodstatněné. Souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že je v tomto případě irelevantní, jakým způsobem naložila leasingová společnost s vrácenými předměty leasingu, neboť v této fázi se již jedná jen o náhradu již způsobené škody, byť soud prvního stupně ve prospěch obviněného snížil škodu i o částku získanou následujícím prodejem předmětů leasingu.
Není přitom podstatné, pro určení výše škody podle hodnoty leasingově pronajaté věci, aby pachatel jako leasingový nájemce tuto věc prodal, jak obviněný namítá v dovolání. Stejné kriterium platí i v případě, kdy pachatel podvodně uzavře leasingovou smlouvu s úmyslem řádně nebo vůbec neplnit podmínky smlouvy. Pokud pak podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky, nebo jako v tomto případě pachatel některé leasingové splátky zaplatil v určité částce, sníží se škoda způsobená trestným činem pouze o tyto částky.
U jednání pod bodem ad 5) obviněný opět uvádí, že popis skutku neobsahuje žádný údaj o tom, že by měl někoho uvést v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti. Poukazuje tak na údajnou absenci objektivní stránky uvedeného trestného činu a tím je podvodné jednání ze strany obviněných. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. Jednáním pod bodem ad 5) se náležitě zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 165 a násl. a 219 a násl. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obvinění dne 13. 5. 1993 vylákali uzavření úvěrové smlouvy s P. s. b., a. s., ve výši 25.000.000,- Kč, úvěr uzavřeli i přes své vědomí o značném předchozím finančním zatížení a neplnění závazků k jiným peněžním ústavům a přestože byli srozuměni s tím, že v dohodnuté době nebudou schopni splátky úvěru uhradit, k čemuž také došlo, neboť nebyla uhrazena ani jediná ze splátek. Tímto svým jednáním obvinění nepochybně uvedli P. s. b., a. s., v omyl, neboť ta jistě při podpisu úvěrové smlouvy byla na základě informací poskytnutých obviněnými přesvědčena o jejich poctivosti a schopnosti plnit závazky vyplývající ze smlouvy. V tomto omylu pak učinila banka majetkovou dispozici a převedla finanční prostředky na účet společnosti obviněných. Z popsaného skutku zjevně vyplývá podvodné jednání obviněného (obviněných). Uvedení v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentně. Pokud se obviněný zavázal, při vědomí finanční situace obchodní společnosti, k splátkám a splacení úvěru, tak jak je ve skutku ad 5) uvedeno, a ač byl srozuměn s tím, že v dohodnuté době nebude schopen splátky úvěru ani směnku uhradit, předstíral tak okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a tedy uváděl banku v omyl.
K bodům ad 2) a ad 5) pak obviněný souhrnně namítal, že hradil alespoň některé leasingové splátky, z čehož dovozuje absenci zavinění a dodává, že úmysl mu ani nebyl prokázán. Nejvyšší soud také tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný a pachatel již v době půjčky musel jednat v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Záv ěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil. Také z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Pro úmysl obviněného pak svědčí nejen velké množství jednotlivých útoků, kterými poškozeným způsobil škodu, ale zejména skutečnost, že obviněný v celkem 16 případech vylákal uzavření úvěrových smluv či smluv leasingových pod příslibem řádného splácení (jak se jistě poškozené subjekty domnívaly), když si byl vědom skutečnosti, že pro dluhy z úvěrů či leasingů předchozích, které nesplácel, nebude schopen dostát svým závazkům nově vzniklým. Od počátku nepostupoval v souladu se smlouvami, které s poškozenými uzavíral. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, když je zřejmé, že v průběhu tak dlouhé doby páchání trestné činnosti musel být srozuměn nejen s tím, že zapůjčené peníze nevrátí ve sjednané době, ale že je (ve většině případů) nevrátí vůbec. Existence podvodného úmyslu obviněného je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů, když jeden úvěr (leasingová smlouva), nutno podotknout, že vždy šlo o částky v řádech milionů Kč, v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí úvěr (předměty leasingu) splácen ve lhůtě. Celkové zadlužení obviněného potažmo jím ovládaných společností přitom neustále narůstalo a přestože nebyl schopen splácet úvěry předchozí, uzavíral další úvěrové (leasingové) smlouvy. Obviněný tak vedený snahou za každou cenu realizovat svůj podnikatelský záměr zcela nereálně předpokládal, že snad v budoucnu nastane událost, která povede k zániku všech souvisejících závazků. Z jednání obviněného tak nade vší pochybnost vyplývá zavinění ve formě nepřímého úmyslu, přičemž obviněného nemůže vyvinit skutečnost, že některé ze splátek byly realizovány. Námitka obviněného ohledně absence zavinění je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný dále právně relevantně namítl u skutku pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy nesprávně postupovaly i s ohledem na určení výše škody, kdy škodu podle něj představuje pouze ušlý zisk, neboť předmět leasingu byl v konečném důsledku poškozené společnosti vrácen. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. U leasingových smluv pak může být škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu případně po odečtení té části leasingových splátek, které představují čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. V daném případě tak soud správně stanovil výši škody k okamžiku spáchání trestného činu (viz str. 70 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). Znaleckými posudky pak byla stanovena pořizovací cena předmětu leasingu, přičemž při stanovení výše škody soud odečetl od takto zjištěné ceny zaplacené leasingové splátky (vyjádřené v %). Na určení výše škody nemá žádný vliv, že byly předměty leasingu po dokonání trestného činu zpronevěry leasingové společnosti vráceny. Tuto skutečnost je třeba posuzovat již jako náhradu škody způsobené trestným činem.
Poslední právně relevantní námitkou obviněného je tvrzení, že soud v jeho případě nesprávně aplikoval trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002 a nikoli účinném v době skutku. Poukazuje na to, že došlo ke změně ve formulaci ustanovení §250 tr. zák., do něhož byla zařazena i alternativa „zamlčení podstatné skutečnosti“. Obviněný se tedy domnívá, že u skutku pod bodem ad 4) by při použití zákona účinného v době činu nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Užitím zákona účinného od 1. 1. 2002 tak podle něj došlo k porušení zásady retroaktivity v neprospěch pachatele.
Nutno podotknout, že tato námitka obviněného byla součástí jeho odvolání a soud druhého stupně se jí zabýval a řádně se s ní vypořádal. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a považuje námitku obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněnou. Proto Nejvyšší soud odkazuje na v zásadě správné odůvodnění vrchního soudu, když obviněnému lze přisvědčit toliko v tom, že slovo „rozšířena“ je v daném kontextu poněkud zavádějící, nicméně vrchní soud také správně uvedl, že jde toliko o zpřesňující formulaci. Totiž i jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti bylo před novelou provedenou zák. č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998) považováno za formu podvodného jednání. Jednání obviněného spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti by tedy i podle trestního zákona účinného v době činu naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to v jeho formálním znaku „využije něčího omylu“, protože je zřejmé, že od počátku věděl, že leasingová společnost v důsledku zamlčení značného úvěrového zatížení jedná v omylu, když tuto pro ni podstatnou skutečnost neznala.
S odkazem na délku řízení obviněný vyjádřil své přesvědčení, že extrémní délka trestního řízení snížila stupeň společenské nebezpečnosti pod míru nezbytnou pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
O správné posouzení skutku jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku je v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. upravuje materiální podmínky trestnosti kvalifikované skutkové podstaty. Hodnocení splnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby soudy provádí v odůvodnění svých rozhodnutí v části týkající se právní kvalifikace a s tím souvisejícího hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kriterii. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, naplněná formálně v posuzovaném případě konkrétní skutečností, může mít v různých případech rozdílnou závažnost a vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy ze všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že hodnotily stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného (obviněných) ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. a důvodně aplikovaly kvalifikované skutkové podstaty (odst. 4 §248 tr. zák. a §250 tr. zák., viz str. 209 a 222 rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 31 a 39 rozhodnutí soudu druhého stupně), a to zejména s ohledem na výši způsobené škody, způsob provedení trestných činů, jakož i četnost útoků. Délka trestního řízení, jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, ať jakkoli závažná okolnost, může mít postavení toliko jedné z více ve věci posuzovaných skutečností. Soudům obou stupňů tedy nelze nic vytknout, když při posuzování všech okolností případu shledaly, že je reálně splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák. Tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené, shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněné Z. K. Nejvyšší soud shledal, že uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu nejprve popisovala rozdíl mezi prvotinou a jejich finálním podnikatelským záměrem, který již počítal s užitím technologie za 10 mil. DM, že již v přípravném řízení byla vytvořena účelová konstrukce trestního stíhání, kterou považuje za zcestnou. Reálnost podnikatelského záměru pak spatřovala v jednání samotné Č., která poskytla neodvolatelné bankovní garance celému projektu. Obviněná dále popisovala vliv bankovního reformismu z let 1992 a 1993 a jeho projekci i do financování projektu společnosti P B., spol. s r. o. Rovněž poukázala na problematiku oceňování nemovitostí s tím, že nebyli schopni posoudit rozdíl mezi použitím metodiky české a německé. Zdůraznila, že měli vždy snahu hradit své závazky. Jejich jednání podle ní nelze hodnotit jako protiprávní, neboť zcela absentuje subjektivní stránka trestných činů. Poukázala rovněž na délku trestního řízení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Těmto požadavkům na charakter námitek v rámci obviněnou uplatněného důvodu dovolání, ale její námitky uvedené v dovolání neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněná totiž pouze vytýká orgánům činným v přípravném řízení, že trestní stíhání účelově založily na jejich prvotním podnikatelském záměru a neopatřily si jeho finální podobu, která byla reálná, a to i s ohledem na garanci a úvěry poskytnuté Č. Obecně poukazuje na postup bank při poskytování úvěrů v dané době a nedostupnost dlouhodobých finančních zdrojů, což se projevilo i ve financování projektu P B., spol. s r. o., kdy museli přistoupit k zajišťování úvěrů od malých bank s kombinací s leasingem. Své jednání považuje za regulérní snahu o profinancování projektu tak, aby byl funkční a splnil svoji ekonomickou funkci s návratností vložených finančních prostředků, ale pouze v důsledku chování bank se projekt nepodařilo realizovat. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k výsledku analýzy úspěšnosti projektu, kterou společnost P B., spol. s r. o., zadala u I. b., a která potvrdila možnost sanace projektu. Ohledně použití ocenění nemovitosti poukazuje na výpovědi znalců, kteří potvrdili, že vzhledem k absenci tržní ceny se běžně používala zahraniční metodika, ona jako laik v tomto oboru nebyla ani schopna posoudit rozdíl mezi českou a zahraniční metodikou a bankám nic nebránilo zadat ocenění svému znalci. Vyhlášku č. 393/1991 Sb. považuje za nepoužitelnou při zřízení zástavního práva. Uvádí, že po celou dobu měli snahu hradit své závazky a rozhodně nelze jejich jednání považovat za protiprávní, neboť absentuje subjektivní stránka trestných činů.
Z uvedeného vyplývá, že obviněná nenamítá nic konkrétního ohledně nesprávného právního posouzení skutků uvedených v rozsáhlém výroku o vině a pouze obecně poukazuje na okolnosti celého jednání, jímž byla uznána vinnou. Tyto okolnosti podle jejího názoru brání posouzení jejího jednání jako protiprávního, když právě z těchto okolností dovozuje nedostatek subjektivní stránky trestných činů. Jednoznačně to vyplývá z celého obsahu dovolání, ve kterém vůbec nezpochybňuje existenci subjektivní stránky ve vztahu k popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně. I když námitka nedostatku subjektivní stránky je obecně námitkou hmotně právní, byla v daném případě, vzhledem k obsahu dovolání a nedostatku jakékoliv konkrétní argumentace ke konkrétnímu skutku, uplatněna toliko formálně. Proto ani nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obviněná pak, vedle namítaných okolností případu, soudům také vytýká neúplné do kazování (finální podnikatelský záměr) a nesprávné hodnocení důkazů (analýza I.), tedy postup při zjišťování skutkového stavu a nikoliv v právním posouzení skutků. Námitkou, že jako laici nebyli schopni posoudit rozdíl mezi českou a zahraniční metodikou oceňování nemovitostí, se pak dostává do přímého rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že se z jejich strany nejednalo o neznalost, ale o záměrné jednání k dosažení vyšší ceny nemovitostí. Ani tyto námitky tak neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí i o námitce, že postup zejména orgánů Policie ČR byl zdlouhavý a mnohdy neprofesní.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněné Z. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu trestu ohledně obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. zák. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal. K postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš