ECLI:CZ:US:2013:3.US.281.12.1
sp. zn. III. ÚS 281/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka - ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 3 To 480/2011, kterým byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 3 To 480/2011 bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 3 To 480/2011 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho trestněprávní věci.
2. Tímto usnesením Krajský soud v Brně zamítl jako opožděnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení ze dne 26. 9. 2011, jímž Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného před ním pod sp. zn. 89 T 82/2005.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho stížnost posoudil krajský soud jako opožděnou nesprávně, vycházel-li pouze z toho, že ji jeho obhájkyně podala až 24. 10. 2011, a že pro tvrzení, že byla podána již 29. 9. 2011, není "ve spisu žádný podklad". Zdůrazňuje, že obhájkyně vskutku podala dne 29. 9. 2011 (tedy v rámci třídenní lhůty) stížnost v elektronické podobě a přijetí tohoto podání bylo podatelnou městského soudu potvrzeno (kopii tohoto potvrzení přiložil k ústavní stížnosti); dne 24. 10. 2011 ji jen písemně odůvodnila. Stěžovatel se proto domnívá, že pokud krajský soud ve spise nenalezl doklad o dřívějším podání, měl dát obhájkyni příležitost věc vysvětlit a jeho včasnost doložit.
II.
4. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; současně uvedl, že bez spisového materiálu se k otázce, kdy byla stížnost podána (byť kopie potvrzení elektronické podatelny stěžovatelovu tvrzení nasvědčuje), nemůže vyjádřit. Soud se nicméně pozastavil nad skutečností, že stěžovatel nepostupoval ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu.
5. V replice stěžovatel podrobně vysvětluje, proč postup podle §61 odst. 3 tr. řádu nebyl v jeho věci uplatněn; jistotu, že stížnost podala včas, totiž nabyla jeho obhájkyně až po uplynutí stanovené třídenní lhůty. Domnívá se též, že nedostatek návrhu podle tohoto ustanovení projednatelnosti ústavní stížnosti nepřekáží.
III.
6. Ústavní soud se za dané situace především zabýval otázkou přípustnosti projednávané ústavní stížnosti; klíčové zde je, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu zmiňovaného §61 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli. Nasvědčuje tomu již to, že ani pro podání dovolání opírajícího se o dovolací důvod vyjádřený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu není předchozí postup dle ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu podmínkou (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 932/2002, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003 a sp. zn. 5 Tdo 518/2011); pro hodnocení posuzovaného procesního instrumentu (jako takového) nemůže překážet, že v dané věci nebylo dovolání přípustné (§265a odst. 1 a 2 tr. řádu). Ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný, či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by nebylo přiléhavé ustanovení o navrácení lhůty pojímat jako efektivní procesní nástroj, v nedostatku jehož uplatnění lze spatřovat překážku projednatelnosti následné ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [Ústavní soud si je vědom, že se tím zčásti odchyluje od svého zpravodajského usnesení sp. zn. III. ÚS 1209/13 ze dne 19. 6. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přikláněje se k intenci spíše ústavněprávní přezkum otevřít než naopak, nelze-li již - oproti tamní situaci - nápravy dosáhnout jinak].
IV.
7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
8. Je-li proto tvrzené pochybení obecného soudu nadáno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tak velí požadavek vtělený do článku 36 odst. 1 Listiny, je-li "ve hře" riziko odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Zamezení přístupu k soudu v důsledku omylu obecného soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku coby vadu ústavněprávní relevance identifikoval Ústavní soud již dříve, kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), bodu 14, a rovněž judikoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění práv účastníků řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375)]; totéž samozřejmě platí i co do téhož "pohybu" mezi jednotlivými rozhodujícími soudy.
9. V dané věci se především z kopie sdělení Městského soudu v Brně adresovaného obhájkyni stěžovatele podává, že stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí ve věci návrhu na obnovu řízení byla doručena tomuto soudu již dne 29. 9. 2011, a nikoli, jak mínil stížnostní soud, až dne 24. 10. 2011 (kdy byla stížnost odůvodněna); nedostatkem jeho postupu, s ústavněprávními implikacemi popsanými v předchozím, bylo, že se tvrzením obhájkyně stěžovatele o včasnosti podání blíže nezabýval, a odkázal pouze na obsah spisu. V situaci, kdy stěžovatel disponuje dokladem o doručení elektronického podání ze dne 29. 9. 2011, není myslitelné nesrovnalost ve spisové úplnosti přičítat stěžovateli k tíži, a je naopak nutné vycházet z presumpce včasného podání [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695)]. I kdyby šlo jen o administrativní pochybení soudu prvního stupně, nelze mít - objektivně posuzováno - rozhodnutí soudu stížnostního za ústavně souladné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 460/97 ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245) a nález sp. zn. IV. ÚS 2040/12 ze dne 12. 12. 2012 (N 203/67 SbNU 599)], a to bez ohledu na budoucí výsledek dalšího řízení.
V.
10. Se zřetelem k řečenému dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu toto jeho rozhodnutí zrušil.