ECLI:CZ:US:2013:3.US.3240.10.1
sp. zn. III. ÚS 3240/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem AK se sídlem Veveří 46, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 593/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2010 č. j. 3 To 162/2009-2617, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 40 T 4/2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo protiústavně zasaženo do jeho základního práva na obhajobu, garantovaného článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení uvedených základních práv zejména v těchto údajných pochybeních orgánů činných v trestním řízení:
* k zahájení jeho trestního stíhání nedošlo neprodleně (jak požaduje ust. §160 odst. 1 tr. řádu), neboť mezi zahájením úkonů trestního řízení a sdělením obvinění uplynula doba nejméně 16 měsíců;
* usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo náležitě odůvodněno, neboť se opíralo toliko o vysvětlení podané Aleksandrem Zhyrnovem, které však nemůže být považováno za dostatečný důkaz;
* při výslechu svědka Aleksandra Zhyrnova, provedeného cestou dožádání justičními orgány Běloruska, nebyl přítomen stěžovatelův obhájce; proto prý tuto výpověď nebylo možno použít jako usvědčující důkaz a opřít o ni odsuzující rozsudek;
* policejní orgán pochybil při přibírání znalkyně Ing. Gabriely Hrachovinové, neboť o jejím přibrání nevyrozuměl stěžovatele a neumožnil mu tak vznést námitky proti osobě znalce ve smyslu ust. §105 odst. 3 tr. řádu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní připojených rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 40 T 4/2009 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §250 odst. 1, odst. 4 v té době účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákona"). Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, za nějž byl již dříve odsouzen, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutek trestného činu měl spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný, jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti ADS, s. r. o., IČ: 25548719, v roce 2004, před prohlášením konkurzu na společnost ASD, vyzvedl z pokladny této společnosti částku 18.802.857,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 2. 2010 č. j. 3 To 162/2009-2617 tak, že zrušil prvoinstanční rozsudek a vynesl rozsudek nový. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo proto, že odvolací soud aplikoval nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je pro obviněného příznivější, a kvalifikoval skutek jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku; co do popisu skutku a uloženého trestu zůstal prvoinstanční rozsudek beze změny.
Dovolání, které podal obviněný proti druhoinstančnímu rozsudku, dovolací soud odmítl usnesením ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 593/2010 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, zejména právo na obhajobu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechny zde citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
V projednávané věci Ústavní soud rovněž zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu).
Stěžovateli nebylo v této trestní věci upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V proběhlém trestním řízení se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
IV.
Nad rámec řečeného lze ke konkrétním námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, uvést:
Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo vydáno bezprostředně poté, co proti němu vzniklo podezření ze spáchání trestného činu a že toto podezření bylo opřeno o vysvětlení podané Alexandrem Zhyrnovem před zahájením trestního stíhání, které nesplňuje zákonné náležitosti svědecké výpovědi. Tyto námitky nemají ústavněprávní relevanci a nepředstavují zásah do stěžovatelových základních práv. Požadavek neprodleného zahájení trestního stíhání, byť je obecně důležitý, musí být interpretován ve vztahu ke konkrétní vyšetřovací situaci a poskytuje policejním orgánům určitý prostor pro prověřovací úkony postupem před zahájením trestního stíhání podle hlavy deváté trestního řádu. Trestný čin, z něhož byl stěžovatel podezírán, byl po skutkové stránce poměrně složitý, vyžadoval proniknout do komplikovaných obchodních a účetních operací, seznámit se s velkým množstvím listinných důkazů a kontaktovat větší množství osob, které se na těchto hospodářských operacích podílely. Za daného skutkového stavu nelze pokládat časový interval mezi vznikem prvého podezření a zahájením trestního stíhání za extrémně dlouhý; rozhodně nelze tuto prodlevu pokládat za protiústavní porušení pravidel spravedlivého procesu.
Ani stěžovatelova výtka nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání není důvodná. Je všeobecně uznáváno, že v samotném začátku trestního stíhání nemusí být dosaženo naprosté jistoty o skutkovém stavu věci, nýbrž že se lze spokojit toliko s jistým stupněm pravděpodobnostních úsudků. Informace sloužící k odůvodnění podezření a k zahájení trestního stíhání nemusí mít podobu důkazů, mohou být opatřovány i z jiných, tzv. "neprocesních" zdrojů, jako jsou operativně pátrací prostředky.
Stěžovatelovy námitky proti výslechu svědka Aleksandra Zhyrnova, prováděného dožádanými justičními orgány v Bělorusku, byly velmi důkladně zvažovány již obecnými soudy. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že svědecký výslech, provedený bez přítomnosti obhájce, neodpovídá plně požadavkům českého trestního řádu a standardům spravedlivého procesu, zakotveným v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. České orgány činné v trestním řízení bohužel nejsou s to při využívání mezinárodní právní pomoci vždy prosadit plné respektování našich požadavků, protože narážejí na bariéry uplatňování cizí státní suverenity. Je však nutno připomenout, že ani zmíněná judikatura ESLP nevylučuje důkazní využití takto opatřeného důkazu, nesplňujícího nejvyšší procesní standardy, pokud takový důkaz není jediným důkazem a pokud závěr o vině je opřen i o další, byť nepřímé důkazy. Tato podmínka použitelnosti důkazu byla splněna i v tomto případě; svědecká výpověď Aleksandra Zhyrnova není jediným a izolovaným důkazem, nýbrž je doplněna a podporována též dalšími shromážděnými důkazy.
Ústavní soud neshledal žádné protiústavní vady ani v postupu orgánů činných v trestním řízení při přibírání znalkyně Ing. Gabriely Hrachovinové a při hodnocení jejího znaleckého posudku. Stěžovateli nebylo upřeno právo vyjadřovat se ke znaleckému posudku, uplatňovat proti němu námitky a hodnotit jej. I kdyby byla oprávněná jeho námitka, že se o přibrání znalkyně nedozvěděl hned od počátku, byla taková vada zhojena v dalším průběhu řízení před soudem, na němž se stěžovatel mohl podílet.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na projednání věci mimo pořadí. Pro takový postup neshledal Ústavní soud důvody (§39 zákona o Ústavním soudu).
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu