ECLI:CZ:US:2013:3.US.4853.12.1
sp. zn. III. ÚS 4853/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ K. T. a 2/ J. T., zastoupených JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. 4 Tdo 1257/2012-30, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 380/2011 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011 č. j. 30 T 161/2010-910, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 21. 12. 2012 se K. T. (dále jen "obviněná" případně "stěžovatelka") a J. T. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 30 T 161/2000.
Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jejich věc projednal jako naléhavou ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a podle §79 odst. 2 citovaného zákona odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 7. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (v bodech 1 a 2), a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (v bodě 3), a odsoudil ho za uvedenou trestnou činnost, a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 2 T 36/2008, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; dále obviněnému uložil souhrnný peněžitý trest ve výši 40 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců; současně zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 2 T 36/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnou nalézací soud uznal vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (v bodech 1 a 2), a odsoudil ji k souhrnnému peněžitému trestu ve výši 40 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Dne 25. 10. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") společné odvolání obou obviněných proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2011 zamítl.
Dne 14. 11. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") společné dovolání obviněných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2011, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a l) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V části I ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popsali průběh a výsledky řízení v jejich trestní věci.
Stěžovatelka v části III poukázala na skutečnost, že při poskytování právních služeb klientovi, tj. stěžovateli, se jako advokátka řídila jeho pokyny a zastávala názor následně potvrzený soudy v již pravomocně rozhodnutých soudních sporech, že exekuční tituly (rozhodčí nálezy), na jejichž podkladě bylo vydáno rozhodnutí o jejich výkonu, byly absolutně neplatné. Za tento svůj právní názor byla prý obecnými soudy sankcionována, čímž došlo k porušení základního práva na svobodný výkon povolání advokáta dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jelikož obecné soudy při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku nebraly v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, neposkytly jejím právům dostatečnou ochranu a svými rozhodnutími porušily právo na soudní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny. Rozhodnutím ČAK č. P 31/11 byla po 16 letech činnosti vyškrtnuta ze seznamu advokátů, čímž takřka v důchodovém věku byla de facto zbavena ve věku 56 let jediného zdroje svých příjmů.
Stěžovatelka v části IV uvedla, že nebyla v době sepsání smluv o prodeji podniku seznámena s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 11. 2007 o nařízení exekuce, ani s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 8. 2007 o nařízení exekuce. Obecným soudům dále vytkla, že neexistenci exekučního titulu neposoudily jako předběžnou otázku dle §9 odst. 1 tr. řádu, v důsledku čehož jejich rozhodnutí byla vydána v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Podle obou stěžovatelů o neexistenci exekučních titulů bylo zčásti pravomocně rozhodnuto až několik let po jejich vydání, v důsledku protiprávní činnosti údajného oprávněného, který obcházením zákona dosáhl vydání pseudoexekučních titulů a jejich výkon formou exekuce. Obecné soudy pak tomuto jednání oprávněného dokonce poskytly trestněprávní ochranu, ve zřejmém rozporu se zásadou přiměřenosti, vyjádřenou např. v nálezu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 3756/11.
V části V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nepřihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu při aplikaci §3 odst. 1 obč. zákoníku obecné soudy jeho právům neposkytly dostatečnou ochranu, čímž byl porušen čl. 36 a násl. Listiny.
V části VI stěžovatelé shrnuli a opakovali, že obecné soudy porušily jejich základní právo na svobodný výkon povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovateli již uplatněné v řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy dostatečně vyrovnaly v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí.
Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou "nespravedlivost" napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících stěžovatelé spatřují především v nesprávném právním posouzení jejich trestní věci zejména nalézacím soudem a odvolacím soudem, a nepřihlédnutím ke skutečnosti, jak bylo později obecnými soudy v jiných řízeních zjištěno, že exekuční příkazy byly vydány na základě neplatných exekučních titulů.
K tvrzení stěžovatelů o nesprávném právním posouzení jejich trestní věci Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud dále připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo.
K nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich trestní věci Ústavní soud také připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelů neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně posoudily i materiální stránku trestného činu. Dovolací soud na str. 8 svého rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012 uvedl, že "[c]o se týká námitky obviněných, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou materiální stránky trestného činu, tedy nebezpečností zmíněného činu pro společnost, k této námitce Nejvyšší soud České republiky uvádí, že nebezpečnost výše uvedeného jednání pro společnost tkví v porušení zákonem chráněného zájmu na nerušené realizaci rozhodnutí státních orgánů. Nalézací soud se touto otázkou podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že při stanovení materiální stránky trestného činu je zapotřebí vzít v úvahu i skutečnosti ohledně celého exekučního řízení, tedy i skutečnost, že byly zrušeny exekuční tituly, což by mělo za následek zastavení exekucí, stejně tak vzal v úvahu i zjištění, že některé exekuční příkazy byly již usnesením exekutorky zrušeny z důvodu zániku povinných společností výmazem z obchodního rejstříku, a to v důsledku příhraniční fúze. Nalézací soud v dané věci vyslovil názor a Nejvyšší soud České republiky se s ním ztotožnil v tom, že tyto skutečnosti nic nemění na trestní odpovědnosti obviněných, neboť v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, nebylo pochyb o tom, že jsou nařízeny exekuce, že platí generální inhibitorium a že je na místě jakkoli se vyvarovat zmaření exekuce. Obvinění však učinili vše, co vedlo přímo k převedení majetku na další společnost a v bodě 3 obviněný Ing. J. T. dosáhl stavu, kdy nemůže být postižen majetek, který převedl na základě dohody o narovnání (viz s. 9 rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 30 T 161/2010). Proto je nutné považovat jednání obviněných za velmi závažné a nelze souhlasit s námitkou obviněných, že v daném případě nejde o jednání společensky nebezpečné."
Z uvedených důvodů se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelů o porušení základního páva na spravedlivý proces. Stejně tak neshledal jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základních práv zakotvených v článku 26 odst. 1 a 2 Listiny.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelům postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejich pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a projednání ústavní stížnosti jako naléhavé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu