ECLI:CZ:US:2013:4.US.437.13.1
sp. zn. IV. ÚS 437/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. J. H.é, zastoupené Lubošem Hejtmánkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Baranova 640/34, a 2. J. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Matolínem LL.M, advokátem, AK se sídlem v Praze 4, Nad Ondřejovem 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012 č. j. 20 Co 367/2012-1038 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 4. 2012 č. j. P 22/2009-996, 16P a Nc 294/2011, 16P a Nc 310/2011 a 16P a Nc 336/2011 ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2012 č. j. P 22/2009-1010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem neopatřeným zaručeným elektronickým podpisem přijatým dne 31. 1. 2013 v elektronické podobě a doplněným dne 1. 2. a 4. 2. 2013 se Jiřina Hamplová a Ing. Jiří Hampl (dále též jen "prarodiče" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlavní uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") došlo k porušení ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tento rozsudek "ve spojení s rozsudkem" Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným zrušil. Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení ve věci péče o nezletilou B. T. a nezletilou P. T., o svěření nezletilých do výchovy prarodičů, o úpravě styku nezletilých s prarodiči ze strany matky a o návrhu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 na stanovení dohledu nad výchovou nezletilých.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. P 22/2009 vyplývají následující skutečnosti.
V lednu 2009 podala dcera prarodičů (tj. matka nezletilých) k nalézacímu soudu návrh na rozvod manželství s otcem nezletilých dětí a souběžně návrh na úpravu poměrů k nezletilým pro dobu před a po rozvodu manželství. Dne 29. 4. 2009 nalézací soud nezletilé svěřil do péče matky, jež v průběhu rozvodového řízení žila s dětmi v domě svých rodičů (prarodičů nezletilých); dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, matka dne 2. 10. 2009 zemřela. Ještě za života matky nalézací soud k návrhu prarodičů předběžným opatřením ze dne 10. 9. 2009 a následně i rozsudkem ze dne 13. 7. 2010 nezletilé svěřil do péče prarodičů. K odvolání otce odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2010 nezletilé děti svěřil do jeho péče, kam fakticky přešly na konci ledna 2011.
Dne 25. 4. 2012 nalézací soud rozhodl, že nezletilé B. a P. T. se do výchovy prarodičů nesvěřují a jejich výchovné prostředí nemění (výrok I.), upravil styk nezletilých s prarodiči (výrok II.), nad výchovou nezletilých stanovil dohled (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Dne 18. 10. 2012 odvolací soud k odvolání prarodičů rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2012 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozsudků navrhli nalézacímu i odvolacímu soudu řadu nových důkazů a zároveň požadovali provedení důkazů již dříve navrhovaných, ale dosud zcela nebo částečně neprovedených. Postup obou soudních instancí, zejména soudu odvolacího, však byl diskriminační, neboť jimi navrhované důkazy byly opětovně těmito soudy převážně zamítány, "zatímco důkazy navrhované otcem byly, obzvláště odvolacím soudem, vysoce favorizovány a připouštěny v plném rozsahu." Rozsudkem odvolacího soudu tak byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces, na rovné zacházení se stranami řízení jakož i na rovnost před zákonem. Nebylo vyhověno ani jejich návrhu na výslech nezletilé B.; v této souvislosti poukázali na čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Stěžovatelé uvedli, že je jim znám nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 55/01 (N 36/25 SbNU 279), dle něhož nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soudy nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede, nicméně byli toho názoru, že "s ohledem na extrémní situaci v asymetrickém připouštění důkazů navrhovaných na straně jedné stěžovateli a na straně druhé otcem ze strany dotčených soudů" na jejich případ tento nález nelze aplikovat.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění vydaných rozhodnutí. Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti nebylo vyžadováno.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost, jejíž podstatou bylo tvrzení o nerovném postavení účastníků řízení v průběhu dokazování, odmítl z následujících důvodů.
Ústavní soud se rovností účastníků v řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45) uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení §18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.". Podle nálezu ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) "K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.".
Z obecného tvrzení stěžovatelů, že na rozdíl od otce nebylo vyhověno řadě jejich důkazních návrhů, nelze bez dalšího jakékoliv porušení rovnosti účastníků vyvodit, neboť soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). Tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení rozdílným přístupem obecných soudů při dokazování proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
V projednávaném případě je zřejmé, že odvolací soud (na str. 8 a násl. rozsudku ze dne 18. 10. 2012) neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů dostatečně odůvodnil, resp. konstatoval, že nalézací soud provedl pro rozhodnutí zcela dostatečné dokazování, jehož výsledky zachytil ve svém rozsudku, a že další důkazní návrhy prarodičů byly dílem zjevně nadbytečné a vůči otci šikanozní. Obecné soudy tudíž neprovedením stěžovateli navrhovaných důkazů neporušily zásadu rovnosti zbraní mezi stranami řízení. Napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dle přesvědčení Ústavního soudu také dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy nezletilých dětí, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení.
Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Ústavní soud přiznává obecným soudům širokou míru uvážení.
Článek 8 Úmluvy také vyžaduje, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů. Rodič nemůže být oprávněn podle čl. 8 Úmluvy k takovému opatření, jež by poškodilo zdraví dítěte a jeho rozvoj, což v projednávaném případě obecné soudy nezjistily.
Odvolací soud vyšel ze zjištění nalézacího soudu a dospěl ke stejnému závěru, dle něhož za dobu od ledna 2011 nenastala taková změna poměrů, jež by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilých, a že výchova dětí jinou osobou včetně vlastního prarodiče přichází v úvahu jen tehdy, není-li rodič způsobilý se o dítě řádně postarat, přičemž žádný rozumný důvod pro omezení rodičovské zodpovědnosti otce v projednávaném případě zjištěn nebyl. Není posláním Ústavního soudu tento právní závěr přehodnocovat.
Ústavní soud nezjistil ani žádná jiná pochybení, pro něž mohl by ve věci kasačně zasáhnout. Zejména i z pohledu kautel Úmluvy o právech dítěte (srov. zvláště její čl. 3 odst. 1) lze považovat stěžovaná rozhodnutí za ústavně plně akceptovatelná.
V dané souvislosti pak Ústavní soud dodává, že - obecně uváženo - je v zájmu dětí, aby napětí v rodinných vazbách mezi otcem a prarodiči pominulo případně polevilo, neboť všechna práva nezletilých do budoucna nejlépe zajistí nikoliv rozhodování soudů (včetně rozhodování soudu Ústavního), ale schopnost otce dětí a jejich prarodičů dosáhnout v záležitostech dětí se týkajících alespoň elementární shody. Zdá se přitom, že taková jejich shoda vzdor proběhnuvším řízením vyloučena není; Ústavní soud nepochybuje totiž o tom, že jak stěžovatelé, tak i otec jejich nezletilých vnuček jsou - což je přirozené - v řízení motivováni citovou angažovaností neumožňující jim (snad) vždy beze zbytku chladně uvážit, že pro děti není (v situaci těžké nejen pro ně, ale pro všechny zúčastněné) nejpříznivějším řešením boj o jejich výchovné prostředí, ale shoda mezi těmi dospělými, kteří je mají rádi.
IV.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu