ECLI:CZ:US:2014:1.US.1513.14.1
sp. zn. I. ÚS 1513/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, Liberec V - Kristiánov, 8. března 21/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 6 Tdo 1468/2013-21, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2013 č. j. 55 To 613/2012-106 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2012 č. j. 6 T 156/2012-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Liberci shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu jej zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené specifikovanou částku, přičemž podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl o odvolání podaném stěžovatelem tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal k povinnosti zaplatit poškozené na náhradě škody stanovenou částku, a podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu ultima ratio vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku, a trestní řízení pojaly coby pro poškozenou levnější alternativu k občanskoprávnímu řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy. Dovozuje, že k celé události došlo pro porušení právních povinností konkretizovaného svědka; z ustanovení čl. 1 odst. 1 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Liberec č. 2009/04, kterou se upravují pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezují prostory pro volné pobíhání psů, ve spojení s ustanovením §34 zákona č. 128/2000 Sb., podle jeho názoru vyplývá, že pohyb "nezajištěného psa na veřejném prostranství byl v rozporu se zákonem". Stěžovatel též poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004, podle kterého "nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku", a má za to, že jsou v tomto směru podstatné závěry soudů ohledně jeho "úmyslného vybočení ze silnice a přejetí psa".
V souvislosti s uplynutím mandátu ústavní soudkyně JUDr. Ivany Janů byla předmětná věc (této soudkyni zpravodajce přidělená a ke dni 17. 9. 2014 neskončená) na základě ustanovení §12 odst. 18 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (Org. 61/14) přidělena novému soudci zpravodaji, a to JUDr. Vladimíru Kůrkovi, čemuž odpovídá i nové složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Obrací-li stěžovatel pozornost k zásadě ultima ratio, přehlíží skutečnost, že objekt trestného činu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku vždy představuje vlastnické právo; patří se pak zaznamenat, že uvedený princip nevylučuje, aby se trestní řízení odvíjelo ze soukromoprávního základu (srov. z judikatury Nejvyššího soudu usnesení ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006).
Bezcenný je rovněž poukaz na obecně závaznou vyhlášku, neboť v ústavní stížnosti tvrzené pochybení svědka zůstává zcela nesouměřitelné se stupněm společenské škodlivosti - úmyslného - jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3601/10 ze dne 17. 3. 2011 str. 6, popř. usnesení sp. zn. III. ÚS 744/10 ze dne 14. 10. 2010 a sp. zn. III. ÚS 2898/11 ze dne 8. 12. 2011).
Obecné soudy přitom vzaly za prokázané, že "fena poškozené se v inkriminované době pohybovala na travnatém porostu mimo pozemní komunikaci a že obviněný (stěžovatel) z této komunikace úmyslně vybočil a úmyslně fenu přejel".
Výstižnost postrádá stěžovatelova argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004; v této souvislosti konstruuje odlišný právní názor převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu