ECLI:CZ:US:2014:1.US.1580.14.1
sp. zn. I. ÚS 1580/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Jeřábka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 18 Co 211/2013-162 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně tvrzením, že rozhodnutím soudu došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména brojil proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, dále proti tomu, že soudy měly bezdůvodně zamítnout provedení jím navrhovaných důkazů (účetnictví žalovaného) a v neposlední řadě též proti nákladovému výroku. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele jako zletilého syna žalovaného MVDr. Lubomíra Jeřábka na zvýšení výživného na 6 000 Kč měsíčně. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2008 č. j. 22 P 34/97-184 byla vyživovací povinnost žalovaného vůči stěžovateli stanovena částkou 3 000 Kč měsíčně. V nyní posuzované věci se stěžovatel dožadoval zvýšení výživného s odůvodněním, že od jeho poslední úpravy se podstatně změnily podmínky pro stanovení vyživovací povinnosti jak na straně stěžovatele, tak na straně žalovaného. Stěžovatel od roku 2011 studuje na provozně-ekonomické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obor ekonomická informatika, a došlo tak k nárůstu celkových životních nákladů.
3. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2013 č. j. 19 C 65/2011-87 zvýšil vyživovací povinnost žalovaného na 4 500 Kč měsíčně s účinností od 18. 10. 2011 a určil, že dlužné výživné od 18. 10. 2011 do 22. 2. 2013 je žalovaný povinen splácet stěžovateli v pravidelných měsíčních splátkách 500 Kč měsíčně spolu s běžným výživným. Ve zbylé části, tj. 1 500 Kč, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že uložil žalovanému hradit dlužné výživné v pravidelných měsíčních splátkách 1 000 Kč měsíčně; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně v průběhu řízení zjišťovaly zejména majetkové a výdělečné poměry žalovaného a matky stěžovatele. Uvedl, že stěžovatel od matky dostává výživné 3 000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 2 800 Kč. Výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně, k němuž je povinen žalovaný, odpovídá odůvodněným potřebám stěžovatele, jakož i možnostem a schopnostem a majetkovým poměrů žalovaného. K tomu soud konstatoval, že stěžovatel má možnost přivydělávat si vedle svého studia, což také činí (v průměru 1 875 Kč až 2 714 Kč měsíčně).
II.
4. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele není důvodný.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.
6. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy, resp. proti tomu, že některé jím navrhované důkazy neprovedly. V tomto směru se jeho tvrzení pohybují v rovině běžného zákona a samotný návrh není z převážné většiny nic jiného, než polemika s tím, jak obecné soudy vyhodnotily skutkový stav, resp. jednotlivé důkazy. K rozhodování sporů v občanskoprávním řízení jsou povolány obecné soudy. Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich tato v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Jinak platí, že Ústavní soud provedené dokazování a přijaté závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud s nimi sám nesouhlasí (k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 240/13 ze dne 24. 4. 2013, usnesení sp. zn. 4662/12 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2658/07 ze dne 15. 11. 2007 aj.).
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 3 2007 sp. zn. I. ÚS 527/2006 (N 43/44 SbNU 549) konstatoval, že zákon o rodině (§85 odst. 2 a §96 odst. 1) zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 624/04). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např. I. ÚS 299/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158, ale též názory nauky, kupříkladu in Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191).
9. Dále Ústavní soud poukazuje na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, když dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (například v otázce rozvodu manželství - srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv, což se odráží i v nepřípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami - srov. §238 občanského soudního řádu; k tomu srov. například usnesení ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2932/13).
10. Obecným soudům není možné ve světle výše uvedeného upřít důslednost při zjišťování relevantních skutečností, tedy možností a schopností žalovaného stran stanovení výše výživného. Zvýšené finanční nároky stěžovatele soudy zohlednily a výživné zvýšily o 1 500 Kč měsíčně, tedy na 4 500 Kč měsíčně z původních 3 000 Kč. Neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, zejména pokud šlo o prokázání majetkových poměrů žalovaného účetními výkazy, obecné soudy zdůvodnily jejich nadbytečností a s poukazem na zásadu hospodárnosti řízení. Majetkové poměry žalovaného přitom obecné soudy prokazovaly dostatečným způsobem, když nepřihlížely pouze k jeho výdělkům, ale obecně k majetkovým poměrům (bydlení, příjmy z prodeje automobilu, půjčky, aj.). Nadto Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn v nyní projednávané věci přehodnocovat závěry soudů stran výše výživného, k jehož placení byl v rámci civilního soudního řízení žalovaný zavázán, resp. nepřiznání výživného ve výši požadované stěžovatelem. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení jeho základních práv postupem obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i před odvolacím soudem, Ústavní soud k tomu uvádí, že zejména soud prvního stupně vyložil, z jakých důvodů takto o nákladech rozhodl (§142 odst. 2 o. s. ř. využívající principu úspěchu ve věci).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje vydání usnesení o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem; vzhledem k odmítnutí jeho ústavní stížnosti soud na tomto místě odkazuje na ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu