ECLI:CZ:US:2014:1.US.1612.14.1
sp. zn. I. ÚS 1612/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STEATIT, s.r.o., IČ 43873545, se sídlem Klenčí pod Čerchovem 181, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2012 č. j. 11 Co 7/2012-124 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 33 Cdo 796/2013-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby Okresní soud v Domažlicích uložil žalovanému městu Bělá nad Radbuzou povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu, kterou na ní bude převedeno vlastnické právo k rozestavěné budově na pozemku parc. č. X1 a k pozemkům parc. č. X1 a parc. č. X2, vše v katastrálním území Bělá nad Radbuzou (dále jen "předmětné nemovitosti", resp. "nemovitosti"). Uvedla, že žalovaný odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní s odůvodněním, že je neplatná. Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 4 C 47/2011-92, uložil žalovanému povinnost uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 24. července 2012 č. j. 11 Co 7/2012-124 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy vycházely ze zjištění, že účastníci (stěžovatelka pod původní obchodní firmou STEATIT, v. o. s.) uzavřeli v červnu 2001 smlouvu o budoucí smlouvě, v níž se žalovaný zavázal uzavřít do 31. 12. 2010 se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Již dříve, a to 22. 1. 2001 získala stěžovatelka předmětné nemovitosti do nájmu a původní garáže přestavěla na své náklady na výrobní halu, kterou podnajala obchodní společnosti HORMANN CERAMIC CZ, s. r. o.; informace o tom, že předmětné nemovitosti byly pronajaty a mají být stěžovatelce prodány, byla vyvěšena na informační nástěnce žalovaného. Dne 15. 5. 2001 zastupitelstvo žalovaného projednalo a schválilo smlouvu o smlouvě budoucí. Dne 21. 12. 2010 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě, kterým prodloužili lhůtu k uzavření realizační smlouvy do 31. 1. 2011. Zastupitelstvo obce ve svém usnesení číslo 4 ze dne 9. 2. 2011 konstatovalo, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože záměr obce disponovat s předmětnými nemovitostmi nebyl zveřejněn v souladu se zákonem (s §39 zákona č. 128/2000 Sb.) na úřední desce obce. V reakci na výzvu stěžovatelky z 31. 1. 2011 žalovaný dopisem ze dne 16. 2. 2011 výslovně odmítl kupní smlouvu uzavřít. Smlouva o budoucí kupní smlouvě nebyla opatřena doložkou podle §41 zákona č. 128/2000 Sb., která by osvědčovala zveřejnění záměru obce na úřední desce. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o budoucí kupní smlouvě byla platně uzavřena, neboť záměr obce zcizit předmětné nemovitosti byl zveřejněn "způsobem v místě obvyklým", jenž splňoval podmínku uvedenou v §39 zákona č. 128/2000 Sb. Bylo na žalovaném, aby záměr zveřejnil na úřední desce, a nebylo v moci stěžovatelky ovlivnit, aby takový postup byl dodržen. Požadavek zákona zveřejnit záměr na úřední desce označil za "přehnaný formalismus" a dospěl k závěru, že zveřejněním záměru prodat předmětné nemovitosti konkrétnímu zájemci (stěžovatelce) na informační vývěsce nacházející se v parku obce byl naplněn účel zákonné úpravy - občané byli informováni o záměru obce tak, aby měli možnost upozornit na pochybení nebo nesprávné hospodaření obce, a aby mohli vstoupit do nabídkového řízení dříve, než obec učiní konečné opatření o dispozici s konkrétním majetkem.
3. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, neboť žalovaný nezveřejnil svůj záměr nakládat s předmětnými nemovitostmi zákonem předepsaným způsobem. Nepřisvědčil tomu, jak soud prvního stupně vyložil ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb.; zákon totiž zcela jasně stanoví povinnost obce zveřejnit záměr prodat nemovitosti nejméně 15 dní před projednáním na úřední desce obecního úřadu (obci přitom nic nebrání, aby současně - nikoliv alternativně - záměr zveřejnila způsobem v místě obvyklým). Dodržení zákonem stanoveného postupu nelze mít za přílišný formalismus. Benevolence je namístě při specifikaci záměru a podobě (nikoli způsobu) sdělení. Podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. do 31. 12. 2001 (v textu též "zákon č. 128/2000 Sb."), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný.
4. I podle názoru, vyjádřeného Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím, pokud jde o způsoby zveřejnění záměru, nelze se spokojit (jak prosazuje stěžovatelka) pouze s gramatickým výkladem citovaného ustanovení, neboť jeho text hovoří o zveřejnění "na úřední desce obecního úřadu", přičemž připouštěna je "též" možnost zveřejnit záměr "způsobem v místě obvyklým". Je nutné vycházet - za použití teleologicko-axiologického výkladu - především z účelu a smyslu právní úpravy a akcentovat, že veřejná nabídka je nástrojem toho, aby všem potencionálním zájemcům byla dána stejná možnost ucházet se o nemovitý majetek obce, resp. vyloučit, aby někteří zájemci mohli být při koupi či pronájmu nemovitostí obce upřednostněni. Metodě poměřování na základě principu proporcionality by totiž odporovalo "zrovnoprávnění" zveřejnění záměru vyvěšením na úřední desce a způsobem v místě obvyklým (např. vyhlášením místním rozhlasem, vyvěšením na nástěnce, o níž mají vědomost pouze místní obyvatelé, apod.). Zmiňuje-li se v ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb. možnost obce "též" zveřejnit svůj záměr způsobem v místě obvyklým, jde jen o doplňkovou formu, která nemůže nahradit vyvěšení na úřední desce. Podle Nejvyššího soudu tedy soud odvolací postupoval v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože žalovaný svůj záměr prodat nemovitosti nezveřejnil postupem podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Tento závěr je založen na (stěžovatelkou nezpochybňovaném) zjištění, že informace o záměru obce nebyla vůbec vyvěšena na úřední desce. Takové zjištění samo o sobě (s odkazem na shora uvedený výklad) postačuje pro závěr, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, jímž jí bylo vyhověno, je správný. Prvoinstanční soud zjistil skutkový stav v plné míře a současně na věc aplikoval správnou normu, kterou i správně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura Ústavního soudu považuje rozhodnutí obecného soudu za protiústavní, pokud jeho právní závěry jsou výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Stěžovatelka je přesvědčena, že právě postupem odvolacího a dovolacího soudu došlo k přepjatému formalismu, který přímo narušil ústavně zaručená práva stěžovatelky dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že záměr dispozice s předmětným nemovitým majetkem, který vedlejší účastník získal bezúplatným převodem od Ministerstva obrany ČR, byl zveřejněn řádně, neboť smysl zveřejnění záměru obce o převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit. Stěžovatelka v napadených rozsudcích soudů nižších stupňů spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy v rozporu s ústavně nabytými právy stěžovatelky nesprávně posoudily právní otázku, čím je splněna povinnost "zveřejnit záměr obce s nakládáním svého majetku". Je namístě dát přednost takovému výkladu zákona, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost. Stěžovatelka je přesvědčena, že účel publikace záměru obce prodat nemovitost může být splněn i v případě, že je zveřejněn záměr obce prodat nemovitosti konkrétnímu zájemci s jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu. Stěžovatelka chybu v publikaci smlouvy nezavinila, proto jí nemůže být přičítána k tíži. Ve svém důsledku se jedná o "legalizaci faktického vyvlastnění", ačkoli totiž stěžovatelka splnila veškeré povinnosti dle smlouvy o smlouvě budoucí kupní a pouze z důvodu nedodržení zákonných povinností by jí měla být upřena vlastnická práva k nemovitým věcem, které na ni měla řádně přejít, a de facto i de iure by byl viník tohoto závadného jednání - město Bělá nad Radbuzou - odměněn.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu