ECLI:CZ:US:2014:1.US.1626.13.1
sp. zn. I. ÚS 1626/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Bartošové, zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem Praha 4, Komořanská 63/1900, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 19 Co 98/2013-38, a dále proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013, č. j. 19 Co 362/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 19 Co 98/2013-38, s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Tento svůj návrh pak stěžovatelka svým podáním ze dne 29. 8. 2013 pozměnila v tom smyslu, že nově požadovala, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 19 Co 98/2013-38, příp. akademickým výrokem vyslovil porušení práv stěžovatelky (s poukazem na pravomocné zastavení předmětného exekučního řízení, k němuž v mezidobí od podání ústavní stížnosti došlo), a dále aby zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013, č. j. 19 Co 362/2013-83.
2. Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 23 EXE 1761/2012, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplynulo, že Okresní soud v Příbrami svým usnesením ze dne 6. 9. 2012, č. j. 23 EXE 1761/2012-15, nařídil exekuci na majetek stěžovatelky, a to na základě rozhodčího nálezu rozhodce Františka Neubauera ze dne 13. 6. 2012, č. j. 003/2012.
3. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala. Ve svém odvolání uvedla, že předmětný rozhodčí nález nemůže být exekučním titulem, byl vydán osobou neoprávněnou, nekompetentní a na základě neplatné rozhodčí doložky, je stižen překážkou rei judicatae a s ohledem na "podvodnou povahu jednání údajného rozhodce" je i aktem absolutně neplatným.
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 2. 2013, č. j. 19 Co 98/2013-38, tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně smluvní pokuty zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Toto své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že odvolání stěžovatelky shledal částečně důvodným, byť z jiných než stěžovatelkou uváděných důvodů. Přestože to ze strany stěžovatelky nebylo namítáno, zjistil odvolací soud pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že se soud prvního stupně v otázce smluvní pokuty důsledně nedržel návrhu oprávněné na nařízení exekuce, když rozhodl o jiném nároku, než který oprávněná uplatnila (smluvní pokuta byla oprávněné exekučním soudem přiznána z částky 142.969,- Kč, ač oprávněná požadovala smluvní pokutu "z celkové denní dlužné částky"). Věc tak v této části vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že vyjádřil své pochyby o určitosti a tím i materiální vykonatelnosti exekučního titulu v části týkající se smluvní pokuty a uložil soudu prvního stupně, aby se touto otázkou v dalším řízení zabýval. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit pravomoc rozhodce k vydání exekučního titulu. Protože jiné relevantní skutečnosti (než nedostatek pravomoci rozhodce), jež je soud ve fázi nařízení exekuce povinen zkoumat z úřední povinnosti a v odvolacím řízení, jen když se jich povinný dovolává, nebyly namítány, nemohl se odvolací soud dle svého názoru sám zabývat naplněním dalších předpokladů - zejména formální a materiální vykonatelností titulu. I přes právě uvedené však odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se - pokud jde o nařízenou exekuci pro jistinu ve výši 142.969,- Kč - z úřední povinnosti zaměřil i na zkoumání formální vykonatelnosti exekučního titulu, neboť z přiloženého rozhodčího spisu nebylo možno podle názoru odvolacího soudu bez dalšího učinit závěr, že exekuční titul byl povinné doručen způsobem, který je předvídán zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Dojde-li soud prvního stupně k závěru, že předmětný rozhodčí nález skutečně není formálně vykonatelným titulem, pak mu dle názoru soudu odvolacího nezbude, než aby exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu zastavil.
5. K zastavení předmětného exekučního řízení došlo usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 6. 2013, č. j. 23 EXE 1761/2012-69. Tímto usnesením bylo dále rozhodnuto o povinnosti oprávněné Veroniky Fafkové (zde vedlejší účastnice) zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 28.024,- Kč. K zastavení exekučního řízení přistoupil soud prvního stupně poté, co zjistil, že předmětný rozhodčí nález skutečně nebyl stěžovatelce doručen postupem předepsaným občanským soudním řádem, a tudíž se nestal vykonatelným.
6. Proti nákladovému výroku právě popsaného rozhodnutí se odvolala vedlejší účastnice. Krajský soud v Praze tomuto odvolání svým usnesením ze dne 29. 7. 2013, č.j. 19 Co 362/2013-83, zčásti vyhověl, když změnil nákladový výrok napadeného rozhodnutí tak, že stanovil náklady řízení toliko částkou 13.467,- Kč, neboť jen tyto náklady stěžovatelky shledal účelně vynaloženými.
II.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, jíž napadla nejprve usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 19 Co 98/2013-38, namítala, že neměla možnost seznámit se s obsahem rozhodčího spisu, jenž nebyl v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), předán do úschovy příslušnému soudu. V důsledku této skutečnosti pak dle svého názoru neměla ani možnost namítnout ve svém odvolání proti usnesení o nařízení exekuce skutečnosti z tohoto spisu vyplývající a účinně tak bránit svá práva.
8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 8. 2013, jímž stěžovatelka nově napadla i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2013, č. j. 19 Co 362/2013-83, pak stěžovatelka tomuto rozhodnutí vytkla jeho nepředvídatelnost, neboť stěžovatelce nebyla dle jejího tvrzení ze strany odvolacího soudu dána možnost, aby náklady, které byly odvolacím soudem na rozdíl od soudu prvního stupně shledány neúčelně vynaloženými, vysvětlila.
III.
9. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitku stěžovatelky, že tato neměla možnost seznámit se s rozhodčím spisem, považuje za nedůvodnou, neboť jak vyplývá ze spisového materiálu, rozhodčí spis byl přílohou příslušného exekučního spisu a stěžovatelka tak měla možnost se s tímto spisem včas seznámit. Ohledně námitky stěžovatelky směřující proti jeho závěru stran neúčelnosti některých ze stěžovatelkou požadovaných nákladů řízení, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž vedlejší účastnice, která označila ústavní stížnost za nepřípustnou, a proto Ústavnímu soudu navrhla, aby ji svým usnesením odmítl.
11. Stěžovatelka ve své replice setrvala na tvrzení, že v době, kdy podávala odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, neměla z důvodů na straně soudu (státu) možnost se s rozhodčím spisem seznámit, a proto nemohla již ve svém odvolání uplatnit námitky vztahující se ke skutečnosti, že jí předmětný rozhodčí nález nebyl doručen předepsaným způsobem, a proto se nikdy nestal vykonatelným exekučním titulem. Stěžovatelka setrvala rovněž na svém tvrzení ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů exekučního řízení.
IV.
12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, dle níž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že z důvodů na straně soudu (státu) neměla možnost nahlédnout do rozhodčího spisu, který nebyl založen u příslušného soudu (jak bylo stěžovatelkou dotazem učiněným u tohoto soudu zjištěno), v důsledku čehož nemohla již ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce tvrdit skutečnosti z tohoto spisu vyplývající (např. to, že předmětný rozhodčí titul se nikdy nestal vykonatelným).
14. Podle ustanovení §29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, platí, že rozhodci jsou povinni do 30 dnů od právní moci rozhodčího nálezu předat do úschovy okresnímu soudu, v jehož obvodu byl rozhodčí nález vydán, rozhodčí nález opatřený doložkou o právní moci a všechny listiny prokazující průběh rozhodčího řízení. Smyslem právě citovaného ustanovení je zajistit účastníkům příslušného rozhodčího řízení i po jeho skončení přístup k originálnímu rozhodčímu nálezu, jakož i k listinám osvědčujícím průběh tohoto řízení. Je tomu tak proto, že tyto listiny mohou být i po skončení rozhodčího řízení důležité vzhledem k právním účinkům rozhodčích nálezů a s ohledem na možnost stran domáhat se v soudním řízení zrušení rozhodčího nálezu či jeho výkonu, popř. jeho zastavení (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 216/1994 Sb. nebo Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1037).
15. Jak vyplývá z výše uvedeného, ustanovení §29 zákona o rozhodčím řízení stanoví rozhodcům povinnost předat předmětné listiny místně příslušnému okresnímu soudu k jejich archivaci. Této povinnosti odpovídá povinnost těchto soudů tyto listiny od rozhodce převzít a archivovat je ve spisovně soudu. Z předmětného ustanovení však nevyplývá povinnost soudů domáhat se splnění právě uvedené povinnosti rozhodce spočívající v předložení rozhodčího spisu k archivaci v případě, že tento v rozporu se zákonem této své povinnosti nedostojí (což by technicky ani nebylo možné, neboť soud se v řadě případů o existenci rozhodčího nálezu vůbec nemusí dozvědět). Pokud rozhodce František Neubauer nedostál své povinnosti a v rozporu se zákonem nepředložil spis místně příslušnému okresnímu soudu (Obvodní soud pro Prahu 6) k archivaci, pak je za toto porušení také odpovědný. Uvedené pochybení rozhodce, který však není orgánem veřejné moci, byť jeho rozhodnutí zákon za splnění stanovených podmínek připíná znak státem garantované vynutitelnosti (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 37/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz), však ze shora uvedených důvodů nelze připisovat soudu, natož pak soudu exekučnímu (Okresní soud v Příbrami) či soudu, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti usnesení o nařízení exekuce (Krajský soud v Praze). Z vyžádaného exekučního spisu naopak vyplývá, že soud exekuční i soud odvolací postupovaly v řízení zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, když tyto si za účelem posouzení důvodnosti odvolání stěžovatelky proti usnesení o nařízení exekuce vyžádaly od rozhodce rozhodčí spis a po jeho prostudování rozhodly v souladu s procesními předpisy i ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1261/2005). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak v důsledku rozhodnutí soudu (příp. jeho postupem) nedošlo.
16. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla konečně i usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 7. 2013, č.j. 19 Co 362/2013-83, jímž odvolací soud k odvolání vedlejší účastnice změnil nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 13.467,- Kč (namísto původních 28.024,- Kč), a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
17. Ústavní soud již ve své předchozí rozhodovací praxi konstatoval, že otázky týkající se nákladů soudního řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť spor ohledně jejich náhrady obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1967/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této problematice postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení nákladových výroků se uchyluje toliko v případě extrémního vybočení ze zákonem stanovených limitů, jež vykazuje známky svévole.
18. Takové nedostatky však v předmětném usnesení odvolacího soudu Ústavní soud nespatřuje. Odvolací soud dle názoru Ústavního soudu ve svém rozhodnutí řádným způsobem vyložil, z jakého důvodu má za to, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu lze považovat toliko náklady ve výši 13.467,- Kč, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr z hlediska jeho věcné správnosti blíže přezkoumávat.
19. Ústavní soud neshledal důvodnou ani tu námitku stěžovatelky, že předmětné usnesení odvolacího soudu představuje nepředvídatelné rozhodnutí, k němuž se stěžovatelka nemohla vyjádřit, když odvolací soud jí nedal možnost, aby doložila, resp. vysvětlila ty náklady, které odvolací soud posoudil jako nedoložené. Jak vyplývá z příslušného spisového materiálu, bylo odvolání vedlejší účastnice, v němž tato namítala neúčelnost stěžovatelkou vyúčtovaných nákladů, zasláno stěžovatelce k vyjádření, přičemž tato možnosti vyjádřit se k podanému odvolání také využila. Pro právě uvedené tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by stěžovatelce bylo postupem obecných soudů zabráněno účinně uplatňovat své námitky a argumenty způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí.
V.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu