ECLI:CZ:US:2014:1.US.1662.13.1
sp. zn. I. ÚS 1662/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. V. a 2) J. V., zastoupených JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Jánská 864/4, Liberec 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 T 106/2010, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 61 To 39/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2013, směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 2 T 106/2010, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 61 To 39/2013.
Z textu ústavní stížnosti a z předmětných rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 106/2010, byl stěžovatel L. V. uznán vinným jednak přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a jednak přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a stěžovatel J. V. přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. L. V. byl odsouzen podle §346 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. l a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. J. V. byl odsouzen podle §346 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "trestní řád), byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obou stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 39/2013, že se dle §256 trestního řádu odvolání zamítají.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy nebraly zřetel na jejich návrhy na dokazování, především na provedení "místního ohledání", jež bylo navrhováno již v přípravném řízení, když z místa činu byly pořízeny jenom nedostatečné fotografie. Dle stěžovatelů nebylo z výpovědí svědků dostatečně prokázáno, že by se stěžovatelé dopustili uvedených trestných činů a při existenci pochybností tak soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud se podle stěžovatelů nezabýval hodnocením důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a obecné soudy se podle názoru stěžovatelů ve svých odůvodněních nevypořádaly s tím, z jakého důvodu nebyl proveden důkaz navržený ze strany obžalovaných (stěžovatelů).
Podle tvrzení stěžovatelů bylo porušeno jejich základní lidské právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovnost účastníků zakotvené v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když soud nevyhověl návrhům stěžovatelů na provedení důkazů, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí soudů. Dále byl podle stěžovatelů porušen také čl. 96 odst. 1 Ústavy.
II.
Stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyužili opravný prostředek v podobě dovolání a nevyčerpali tak všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje [viz §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Tento svůj postup zdůvodnili tak, že vzhledem k tomu, že proti usnesení Městského soudu v Praze není namístě podání dovolání z důvodu uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, neboť soud (jakož i soud prvního stupně) nesprávně zhodnotil provedené důkazy a na základě toho bylo vydáno nesprávné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatelů, nezbylo stěžovatelům jiné řešení, než se obrátit na Ústavní soud, aby zjednal nápravu nesprávných rozsudků a zrušil je a vrátil věc k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že senát vyčkal s rozhodnutím o ústavní stížnosti, neboť se v judikatuře Ústavního soudu objevily rozdílné názory na to, zda musí být dovolání v trestních věcech vždy vyčerpáno či nikoliv. Výsledkem následného jednání pléna Ústavního soudu bylo schválení stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, jehož výrok zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)." V závěru odůvodnění tohoto stanoviska (bod 28.) se pak uvádí, že "s ohledem na práva účastníků řízení a zejména s přihlédnutím k principu právní jistoty se toto stanovisko použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů." Stanovisko bylo publikováno pod č. 40/2014 Sb. v částce 16 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 17. března 2014 (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2096/13 ze dne 16. 4. 2014).
Z těchto důvodů se Ústavní soud věcí dále zabýval a neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
Nad rámec výše uvedené povinnosti se Ústavní soud rozhodl stručně vypořádat s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatelů.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že je v zásadě pouze opakováním námitek již uplatněných v trestním řízení, zejména těch uplatněných v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatelů zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování nevycházely ze zásady in dubio pro reo, když se přiklonily k výpovědi poškozeného a nedostatečně přitom zohlednily výpovědi obžalovaných a jejich návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatelé se dále v ústavní stížnosti snaží zpochybnit výpovědi těch svědků, kteří vypovídali v souladu s výpovědí poškozeného a naopak uvádí argumentaci na podporu svých tvrzení. Stěžovatelé tak v ústavní stížnosti především předkládají svou vlastní verzi skutkového děje a porušení svých základních práv spatřují fakticky v tom, že trestní soudy tuto verzi ve světle provedených důkazů neakceptovaly.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 vyplývá, že se vypořádal s návrhem stěžovatelů na doplnění dokazování formou "místního ohledání", když tento návrh zamítl s odůvodněním, že předchozí skutková zjištění považuje za dostačující a zdůraznil přitom výpovědi dvou svědků, jejichž výpověď se shoduje s výpovědí poškozeného a kteří byli přítomni na údajném místě činu, pro který stěžovatelé podali na poškozeného trestní oznámení (viz strana 10 odůvodnění rozsudku). Obecný soud tedy odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč neprovedl důkaz navržený stěžovateli.
Obecné soudy se dostatečně se vypořádaly s podstatnými důkazy, když daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Skutkové i právní závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je tak namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovateli tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že porušení základních práv stěžovatelů shora označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů neshledal.
V.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu