ECLI:CZ:US:2014:1.US.1734.13.1
sp. zn. I. ÚS 1734/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Plzeň, Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Sliwky 621/5, Karviná - Fryštát, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 8. 2012, č.j. 3 T 78/2012-237, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012, č.j. 5 To 354/2012-278, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, č.j. 7 Tdo 160/2013-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 8. 2012, č.j. 3 T 78/2012-237, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012, č.j. 5 To 354/2012-278, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, č.j. 7 Tdo 160/2013-28.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byl stěžovatel uznán vinným ad 1) jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví dle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k §146 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku, ad 2) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ad 3) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, ad 4) přečinem omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku, ad 5) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen podle §185 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců nepodmíněně.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") výrok o vině pod bodem 3) a v důsledku toho i výrok o trestu zrušen a nově bylo za podmínek ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto tak, že obžalovaný spáchal zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, a při nezměněném výroku o vině v bodech 1), 2), 4), 5) napadaného rozsudku byl dle §185 odst. 2 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců nepodmíněně.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 3. 2013, č.j. 7 Tdo 160/2013-28, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Stěžovatel má za to, že těmito rozhodnutími mu bylo odňato právo na spravedlivý proces, neboť postup a úvahy soudu zůstaly pouze v rovině úvah a zcela se vyhnuly skutečnému prověření úplnosti důkazů a jejich vzájemné návaznosti. Stěžovatel tvrdí, že soudy nehodnotily všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu a zavdaly tak příčinu k závěru, že je v této věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Dle stěžovatele ve vztahu k právnímu posouzení skutků samotná skutková zjištění v podstatě zcela chybí a jsou nahrazena úsudky soudů obou stupňů, vycházejících z větší části pouze z výpovědí obou poškozených.
Konkrétně stěžovatel namítá, že skutkem pod bodem ad 5) byl uznán vinným pouze na základě výpovědi poškozené. V této souvislosti poukázal stěžovatel na podle něj zajímavou osobnost poškozené Anny O. (jedná se o pseudonym), která ačkoliv (jak uvedla) byla stěžovatelem udeřena již na počátku jejich vztahu a pak ještě několikrát, ve vztahu dál zůstávala a trestní oznámení nepodávala z obavy z dalšího napadání. Stěžovatel považuje za zvláštní, že poškozená se takto obávala téměř šest let a trestní oznámení nepodala, když tak udělala až poté, co byla kontaktována policií v souvislosti s šetřením ve věci poškozené Zuzany N. (jedná se o pseudonym).
Stěžovatel dále namítá, že k rozvoji posttraumatické stresové poruchy by u poškozené Zuzany N. nedošlo, pokud by po prvním fyzickém napadení z místa odešla a nikdy se ke stěžovateli nevracela. Pokud by skutečně mělo být uvěřeno tomu, že přes opakované znásilnění poškozená neopustila (ač mohla) byt stěžovatele pouze proto, že se bála jít domů, tak dle stěžovatele tento poznatek svědčí o naprosté iracionalitě jejího chování, která se nemohla neprojevit ve způsobu vnímání prožitků a jejich následné interpretaci v rámci výslechu. Setrvávání na místě činu i v situaci mimo akutní ohrožení a s vědomím možného dalšího pokračování v násilí musí mít dle stěžovatele dopad na hodnocení věrohodnosti této svědkyně. Stěžovatel také upozorňuje na možný motivační prvek obou poškozených ke křivému obvinění, a to odmítnutí partnerství, spolu s určitým prvkem zadostiučinění a pomsty.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení, zejména ty uplatněné v odvolání a dovolání, když ústavní stížnost je z velké části kopií dovolání stěžovatele. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Jak však Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává.
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
VI.
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu je možno uvést, že není pravdou, že by stěžovatel byl uznán vinným pouze na základě výpovědí poškozených, když ze spisu vyplývá, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely kromě jiného především z výpovědí poškozených, z výslechu stěžovatele a svědků, ze znaleckého posudku zpracovaného na stěžovatele a poškozenou Zuzanu N., z lékařských zpráv a listinných důkazů. Obecné soudy se přitom zabývaly také věrohodností poškozených a jejich motivací k případnému křivému obviněné stěžovatele.
Na stěžovatele byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Ze závěrů znalce přitom vyplývá, že osobnost stěžovatele je nevyvážená, s rysy impulzivity a v jeho vztahu k ženám se projevují rysy impulzivity, hedonismu a nezralosti, které slouží k dosažení sexuální satisfakce a sebepotvrzení. Paranoitida a agresivní jednání stěžovatele vyplývá z jeho nezralosti a nezvládnuté úzkosti z opuštění. Okresní soud nechal zpracovat také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie na poškozenou Zuzanu N., přičemž ze závěrů znaleckých posudků vyplývá, že poškozená má v emočních vypjatých situacích, konfliktu či stresu sklon se stahovat, izolovat a podléhá strachu. Vyšetřením nebyly zjištěny sklony k fabulacím či lhavosti. U poškozené byla zjištěna posttraumatická stresová porucha, která je reakcí na vyšetřované události.
Poškozená Zuzana N. v přípravném řízení i v hlavním líčení shodně popsala jednání stěžovatele a také adekvátně zdůvodnila, proč byt neopustila již dříve, kdy lze konstatovat, že toto vysvětlení koresponduje se závěry znaleckého posudku. Lékařskými zprávami pak byla objektivizována zranění na těle poškozené.
Pokud jde o poškozenou Annu O., je třeba poukázat na to, že na stěžovatele sama trestní oznámení nepodala, když její totožnost byla zjištěna až na základě šetření provedeného policejními orgány, a to při prověřování údajů obsažených ve svědecké výpovědi poškozené Zuzany N. Skutečnost, že sama nepodala trestní oznámení, pak poškozená Anna O. vysvětlila strachem z dalšího fyzického napadení ze strany stěžovatele. Toto vysvětlení lze považovat za věrohodné také s ohledem na protokol o její výpovědi z 3. 11. 2005, pokud se již tehdy vyjádřila ke svému napadení stěžovatelem, a to v návaznosti na svůj předchozí výslech, během kterého byla policistou shledána zjevná poranění v obličeji poškozené.
Při hodnocení věrohodnosti obou poškozených je možno upozornit také na skutečnost, že obě popisovaly obdobné násilné jednání stěžovatele nezávisle na sobě, přičemž se osobně neznaly a poprvé se setkaly až v souvislosti s hlavním líčením konaném v dané trestní věci. Stěžovatelem namítaný motiv pomsty zhrzených partnerek se přitom také nejeví jako pravděpodobný, a to zejména s ohledem na objektivizované fyzické a psychické následky poškozené Zuzany N. a na časový úsek, který uběhl od jeho vztahu s poškozenou Annou O.
VII.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo u stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu