ECLI:CZ:US:2014:1.US.2587.13.1
sp. zn. I. ÚS 2587/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - A. M. R., právně zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Rakouská 686, Milovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2013 č. j. 21 Co 346/2013-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu o předběžném opatření s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu rodičovské výchovy dle čl. 32 odst. 4 a práva spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2013 č. j. 0 P 413/2010-86 bylo vydáno předběžné opatření ve věci úpravy styku s nezletilou dcerou stěžovatele, na jehož základě byla matce stanovena povinnost odevzdat otci nezletilou dceru ke styku v každém sudém týdnu v roce v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že otec nezletilou převezme a předá v místě bydliště matky. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že ačkoli již byly rozsudkem č. j. 0 Nc 17/2010-56 ze dne 12. 4. 2010 upraveny poměry k nezletilé a byla schválena dohoda, podle které byla nezletilá pro dobu po rozvodu svěřena matce a otec se zavázal hradit výživné 28 000 Kč měsíčně, je namístě zatímně upravit styk otce s dcerou, neboť lze uvěřit tvrzení otce v návrhu, že matka v kontaktu brání. Svá tvrzení otec prokázal korespondencí s matkou, kde se tato zcela jednoznačně vyjadřuje, že mu nebude umožňovat kontakt s dcerou. Vzhledem k tomu, že nezletilá je poměrně útlého věku, je zapotřebí zajistit její pravidelný kontakt s druhým rodičem tak, aby nebyly zpřetrhány vzájemné citové vazby a aby se tyto mohly naopak prohlubovat.
3. Proti usnesení podala matka odvolání, ačkoli soud I. stupně návrhu otce na styk s dcerou nevyhověl zcela v rozsahu, v jakém jej navrhoval. Odvolací soud pak napadeným usnesením změnil rozsah styku otce s nezletilou dcerou tak, že matka je povinna odevzdat ji otci v každém sudém týdnu v roce v pondělí od 15.00 hodin do 17.00 hodin v poradně občanského sdružení ADRA s tím, že styk se bude uskutečňovat za přítomnosti pracovníka k tomu pověřeného. Odvolací soud se tak neztotožnil se soudem I. stupně ohledně rozsahu styku a uvedl, že matka brání styku otci s nezletilou dcerou z důvodu jeho závadného chování naplňujícího znaky stalkingu, což vyplývá z předložených listinných důkazů. Do doby, než bude na základě podrobného dokazování zjištěno, jaké jsou osobnostní vlastnosti otce a jeho výchovné schopnosti, je třeba styk upravit pouze v nezbytném rozsahu a v zájmu nezletilé, a to nejlépe za asistence třetí osoby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud neměl v době svého rozhodování k dispozici žádné důkazy, které by osvědčovaly, že styk s otcem nezletilé jakkoli škodí či je v její neprospěch. Tento závěr učinil soud sám, aniž by zvážil, že matka styku prokazatelně brání a chování stěžovatele je jen výsledkem jeho absolutní bezmoci vůči matčinu jednání. Matka v řízení netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že styk se stěžovatelem dceru poškozuje. Omezila se pouze na mnohokrát opakované tvrzení, že je povinna chránit výchovné prostředí dcery tak, aby nebylo poškozováno a že vliv stěžovatele na nezletilou je "škodlivý". Tato tvrzení jí Krajský soud v Hradci Králové uvěřil, aniž by jakkoli zkoumal, zda škodlivost kontaktů s otcem je skutečně osvědčena. Stěžovatel v důsledku napadeného rozhodnutí tak prakticky ztratil možnost jakéhokoliv výchovného i osobního působení na dceru, ztratil možnost těšit se spolu s ní z jejich školních pokroků a dalších úspěchů, ztratil možnost ji jakkoli rozvíjet. Ve spojení s aktivitou matky, směřující k jeho faktickému oddělní od dítěte, vzniku jazykové bariéry a tím ke ztrátě veškerých rodičovských vazeb, je tak stěžovatelova situace prakticky neřešitelná.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí soudního a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
9. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV. ÚS 171/04, II. ÚS 221/98 aj.) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 17).
10. Dále je třeba poznamenat, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především - jako tomu bylo též v případě nyní projednávané věci - potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků (§74, §75c odst. 1 občanského soudního řádu); tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav, resp. vedlo k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit, na druhé straně však zde nemá místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci není prostor (viz kupříkladu absence jednání). U ostatních "skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením" postačí, budou-li osvědčeny, tj. aby se jevily pravděpodobnými (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 637/05). V posuzované věci pak není důvod pochybovat, že odvolací soud interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich patřičně vycházel.
11. Ústavní soud pokládá za nezbytné rovněž podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
12. Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení. Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že sice pro nařízení předběžného opatření byla splněna zejména podmínka naléhavosti potřeby zatímní úpravy, avšak s ohledem na konkrétní skutečnosti se prozatím jeví jako vhodné upravit styk nezletilé s otcem za přítomnosti třetí osoby, a to nejméně do doby, kdy bude vyloučen jakýkoli jeho negativní vliv na nezletilou (ve věci bylo matkou podáno trestní oznámení). Ústavnímu soudu závěrem nezbývá, jako ostatně v mnoha dalších obdobných případech, než uvést, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči.
13. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu