ECLI:CZ:US:2014:1.US.2751.14.1
sp. zn. I. ÚS 2751/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele lng. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo1527/2014-97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013 č. j. 17 Co 341/2012-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2013 č. j. 13 C 48/2012-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 8. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. byla zamítnuta žaloba na částku 52.450 Kč s příslušenstvím. Těchto částek se stěžovatel domáhal jednak jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku exekučního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 644/04 a u Exekutorského úřadu Olomouc pod sp. zn. 57 EX 3613/04, jednak přímo částky odpovídající výši pohledávky, kterou stěžovatel vymáhal proti povinnému Richardu Dostálovi v předmětném exekučním řízení a která je pro něj dle jeho tvrzení zaviněním státu nedobytná. Dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší soud odmítl s tím, že podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vedení exekučního řízení od března 2006 ztratilo svůj význam a že stěžovatel od té doby věděl, že se svým nárokem nemůže být úspěšný. Závěr odvolacího soudu je po obsahové stránce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že Nejvyšší soud svým postupem v podstatě obhajuje nečinnost exekutora, který v exekučním řízení v období mezi roky 2004 až 2006 postupoval ryze formálně a pak již na své povinnosti zcela rezignoval, exekuci prováděl pouze nahodile, nevyužil své zákonné možnosti, mezi něž patří možnost uskutečnit mobilární exekuci včetně zpřístupnění obou bytů pod dohledem policie, předvolat povinného k prohlášení o majetku, realizovat slib manželky povinného z roku 2006, že dluhy uhradí, a použít další zákonné způsoby exekuce. Obecné soudy podle stěžovatele tuto zjevnou nečinnost vydávají za nemajetnost povinného a odvolávají se na nevýznamnost věci pro stěžovatele. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Tento nárok na náhradu škody je ústavně zaručeným základním právem [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 26]. Stěžovatel je pak přesvědčen, že se mu toho práva v soudním řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nedostalo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu