ECLI:CZ:US:2014:1.US.2963.13.1
sp. zn. I. ÚS 2963/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013 č. j. 11 Tdo 353/2013-30, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2012 č. j. 7 To 308/2012-86 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2012 č. j. 88 T 12/2012-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Trestného činu se měl dopustit tím, že ačkoli mu byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011 č. j. 72 Nc 56/2011-9 o předběžném opatření, které nabylo vykonatelnosti téhož dne, stanovena povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelkou, jakož i navazování kontaktů s ní, tuto povinnost porušil tím, že poškozenou dne 26. 8. 2011 sledoval a následoval ji do restaurace, kde požadoval, aby si s ním promluvila a vytrhl jí mobilní telefon z ruky a následně s ním odešel. O podstatném obsahu usnesení byl přitom stěžovatel vyrozuměn dne 25. 8. 2011 soudním vykonavatelem prostřednictvím telefonu.
3. Prvostupňový rozsudek napadl stěžovatel odvoláním a následně dovoláním, o kterých bylo rozhodnuto v záhlaví uvedenými rozhodnutími. Stěžovatel především namítal, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, neboť mu nebylo řádně doručeno usnesení, jímž mu byla uložena předmětná povinnost. Dle stěžovatele nebylo možné vědomost o předmětném rozhodnutí dovodit z telefonického hovoru se soudním vykonavatelem, který navíc není osobou příslušnou k doručování písemností, a z jeho kontaktu s poškozenou, která mu obsah usnesení sdělila, stejně tak nelze usuzovat na skutečnost, že proti stěžovateli byla v minulosti vedena dvě stejná řízení, a povaha povinnosti mu tak musela být známa. Pokud tedy nebylo rozhodnutí řádně doručeno, nemohlo dané jednání naplnit subjektivní stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Nejvyšší soud shledal námitky stěžovatele neopodstatněnými.
4. Dovolací soud poukázal především na skutečnost, že soudní vykonavatel je dle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), doručujícím orgánem a tedy osobou příslušnou k doručení rozhodnutí. Z příslušných ustanovení o. s. ř. (§45 a násl.) však skutečně nevyplývá možnost doručit rozhodnutí telefonicky. To však dovolací soud neshledal pro posouzení věci významným. Podle ustanovení §76b ve spojení s §76d o. s. ř. je usnesení o vyhlášení předběžného opatření vykonatelné vyhlášením a nedošlo-li k vyhlášení, je vykonatelné, jakmile bylo vydáno. Dle ustanovení §273b odst. 1 o. s. ř. je pak zapotřebí zajistit jeho výkon bezodkladně. Pro vykonatelnost usnesení proto není významné, zda bylo doručeno povinnému či zda nabylo právní moci. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je pak zapotřebí, aby pachatel věděl o existenci rozhodnutí, byl prokazatelně seznámen s jeho obsahem a povinnostmi pro něj stanovenými.
5. V projednávaném případě tedy bylo možné přistoupit k výkonu rozhodnutí nehledě na skutečnost, zda bylo rozhodnutí doručeno či zda nabylo právní moci. K výkonu může dle dovolacího soudu dojít i neformálním procesním úkonem, jakým je například sdělení podstatného obsahu rozhodnutí telefonicky soudním vykonavatelem. Pokud tedy stěžovatel věděl o započetí výkonu rozhodnutí z telefonického hovoru se soudním vykonavatelem a věděl, že je povinen zdržet se setkávání a dalšího kontaktu s poškozenou a nerespektoval tento zákaz, zmařil tím výkon předběžného opatření. K námitce stěžovatele, že se v jeho případě nejednalo o jednání závažné ve smyslu ustanovení §337 odst. 2 trestního zákoníku, dovolací soud uvedl, že stěžovatel poškozenou cíleně vyhledal, opakovaně usiloval o verbální kontakt i po jejím sdělení o existenci předběžného opatření, sledoval její pohyb v nočních hodinách a došlo mezi nimi dokonce i k fyzickému kontaktu. Toto jednání je neslučitelné s podstatou a účelem vydaného předběžného opatření a je proto jednáním závažným způsobem mařícím toto rozhodnutí. Soud prvního stupně a soud odvolací tak v právním posouzení nepochybily a dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení skutku a tvrdí, že byl odsouzen za čin, který nespáchal a ani spáchat nemohl. Pochybení obecných soudů spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení o. s. ř., neboť soudy nerozlišovaly mezi vykonatelností rozhodnutí, která dle stěžovatele nastala vydáním rozhodnutí, a výkonem, který může nastat až v případě, kdy povinný nerespektuje povinnost, kterou mu rozhodnutí ukládá. K nerespektování uložené povinnosti však může dle stěžovatele dojít až tehdy, kdy je povinný s obsahem rozhodnutí seznámen, což se v tomto případě nestalo, neboť soudní vykonavatel dle stěžovatele není k tomuto příslušnou osobou a ustanovení §273b o. s. ř. nepřipouští možnost neformálního (telefonického) procesního úkonu. Jestliže nemohl být dle stěžovatele proveden výkon rozhodnutí, nemohlo být toto rozhodnutí ani doručeno, neboť o. s. ř. neumožňuje telefonické doručování rozhodnutí a pod doručující orgány dle ustanovení §48 o. s. ř. nelze podřadit soudního vykonavatele. Obecné soudy také pochybily, vyjma Nejvyššího soudu, který se touto otázkou zabýval velmi obecně, v tom, že se nezabývaly hodnocením, zda stěžovatelovo jednání bylo závažné dle ustanovení §337 odst. 2 trestního zákoníku.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Stěžovatel podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel uplatňuje stejné námitky, jaké uplatnil již v řízení dovolacím a se kterými se Nejvyšší soud již vypořádal. Rozhodnutí dovolacího soudu je řádně a rozsáhle odůvodněno, přičemž interpretace předmětných ustanovení nevykazují žádné znaky excesu či libovůle. Ústavní soud je naopak toho názoru, že interpretace podústavního práva dovolacím soudem šetří podstatu a smysl předmětných ustanovení a není jí co vytknout.
9. Je zjevné, že v tomto případě je stěžejní otázka výkonu rozhodnutí a nikoli jeho doručení a právní moci, na kterých je výkon rozhodnutí nezávislý. Telefonický hovor ze strany soudního vykonavatele byl právě výkonem rozhodnutí, který soud zajišťuje dle ustanovení §273b odst. 1 o. s. ř. bezodkladně, tedy nikoli až v případě, kdy se povinný odmítne řídit povinností rozhodnutím uloženou, jak uvádí stěžovatel. Nelze si přitom představit vhodnější způsob výkonu předběžného opatření ukládajícího zákaz přibližování se, než je informování povinného o tomto zákazu. Ústavní soud pak souhlasí s Nejvyšším soudem, že ustanovení §273b o. s. ř. nevylučuje i informování povinného o povinnosti telefonicky. Soudní vykonavatel je přitom osobou k výkonu rozhodnutí příslušnou (srov. ustanovení §265 odst. 3 o. s. ř.). Nelze přisvědčit ani námitce, že dovolací soud se zabýval otázkou závažnosti maření rozhodnutí jen velmi obecně. Pouhý výčet stěžovatelova jednání v rozhodnutí uvedený nepochybně postačuje k učinění závěru, že toto úmyslné jednání bylo v přímém rozporu s povinností uloženou mu rozhodnutím a jejím účelem. Ústavní soud proto neshledal námitky stěžovatele opodstatněnými.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu