ECLI:CZ:US:2014:1.US.3005.13.1
sp. zn. I. ÚS 3005/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Alice Hejlové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. února 2013 č. j. 545 906 3049, za účasti České správy sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. září 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. února 2013 č. j. 545 906 3049, kterým jí byl podle §29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, přiznán od 6. ledna 2013 starobní důchod ve výši 3 100 Kč měsíčně.
2. Stěžovatelka má za to, že přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") by mělo sloužit jako náhrada příjmu, přičemž jeho minimálním standardem musí být takové plnění, které všem občanům ve zmiňované sociální situaci zaručí alespoň přiměřený životní standard, tedy nikoliv jen fyzickou existenci člověka (výživu, ošacení, zařízení domácnosti, přístřeší, vytápění, hygienu a zdraví), ale také možnost pěstovat mezilidské vztahy a minimální míru účasti na společenském životě. Částka, která ji byla přiznána, však tento smysl a účel uvedeného sociálního práva nenaplňuje. Její výše byla navíc ovlivněna tím, že se stěžovatelka značnou část ekonomicky aktivního života (v letech 1994 až 2009) věnovala péči o rodinu a výchově dětí, což však český systém sociálního zabezpečení v rámci přiznávání dávek starobního důchodu (na rozdíl např. od právní úpravy v Německu nebo Švýcarsku) nijak nezohledňuje a znevýhodňuje ji tak oproti bezdětným rodičům. Ze všech těchto důvodů mělo napadeným rozhodnutím dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení, jakož i jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále jejího práva na důstojné životní podmínky podle čl. 3 Úmluvy a práva na sociální pomoc podle čl. 8 Úmluvy.
3. Poněvadž se ústavní stížnost zjevně týká řady žen v České republice, u kterých po ukončení opakované mateřské dovolené následně došlo ke změně pracovní schopnosti, je podle stěžovatelky splněna podmínka její přípustnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že stížnost svým významem přesahuje její vlastní zájmy. Námitky proti napadenému rozhodnutí nepodala z důvodu systémové neefektivnosti tohoto opravného prostředku, neboť z pohledu České správy sociálního zabezpečení bylo postupováno podle jejích standardních výpočtů.
II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
4. Ještě předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda k tomu jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
6. V projednávané věci je zřejmé, že ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala zákonem stanovený opravný prostředek proti napadenému rozhodnutí, jímž byly námitky podle §88 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí o námitkách by přitom podléhalo přezkumu ve správním soudnictví, v jehož rámci by se stěžovatelka mohla domoci ochrany svých ústavně zaručených práv. Za těchto okolností se tak Ústavní soud musel vypořádat s otázkou, zda nejsou splněny podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který umožňuje připustit ústavní stížnost za předpokladu, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je jejím předmětem, došlo. Splnění prvně uvedené podmínky však v dané věci neshledal.
7. O tom, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, lze uvažovat pouze na základě určitých vnějších okolností, které by odůvodňovaly požadavek, aby se Ústavní soud k určité právní otázce vyjádřil co nejdřív a zamezil tak ve velkém množství případů jejímu nesprávnému nebo rozdílnému řešení ze strany orgánů veřejné moci, jakož i případnému s tím spojenému porušení základních práv a svobod dotčených osob [srov. v této souvislosti např. nález ze dne 29. listopadu 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151), nález ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), nález ze dne 9. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 (N 117/31 SbNU 57), usnesení ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04, usnesení ze dne 15. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 360/05 a usnesení ze dne 23. července 2013 sp. zn. I. ÚS 4234/12]. Takovéto okolnosti by mohly vyplynout např. z vlastní judikatorní praxe Ústavního soudu, judikatury obecných soudů, odborné literatury nebo jakýchkoliv jiných dostupných zdrojů. Za postačující základ by bylo možné považovat i rozumný předpoklad, že s ohledem na určité konkrétní okolnosti nebo obdobnou zkušenost z minulosti lze vznik srovnatelného problému s řešením určité právní otázky v dohledné době očekávat. Předmětný přesah by Ústavní soud naopak nemohl odvozovat z vlastního přesvědčení o opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, mu nepřísluší tyto námitky jakkoliv meritorně posuzovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 a ze dne 12. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 1671/11).
8. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nezpochybňuje správnost výpočtu svého starobního důchodu, nýbrž pravidla tohoto výpočtu obsažená v zákoně o důchodovém pojištění, jež podle jejího názoru nezohledňují dobu, kterou věnovala péči o rodinu a výchově dětí, a v jejichž důsledku nemá nárok na starobní důchod v takové výši, která by odpovídala ústavně zaručenému přiměřenému hmotnému zabezpečení ve stáří. V podstatě tak nepřímo brojí proti blíže nespecifikovaným ustanovením zákona o důchodovém pojištění, neboť jen v případě jejich změny by mohla mít nárok na částku vyšší. Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že se tato právní úprava dotýká velkého počtu osob, přičemž řada z nich patrně je, pokud jde o výši starobního důchodu a důvody tohoto stavu, v situaci obdobné stěžovatelce. Tato skutečnost však ještě neodůvodňuje závěr o přesahu jejích vlastních zájmů, neboť ten není dán bez dalšího již tím, že namítané porušení ústavních práv má mít původ v aplikaci určitého právního předpisu, jenž upravuje právní vztahy neurčitého počtu osob a jenž přinejmenším pro některé případy své aplikace nelze vyložit ústavně konformním způsobem. Smyslem §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž není stanovení výjimky ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti za účelem iniciování konkrétní kontroly norem, které navíc stěžovatelka v projednávané věci ani výslovně nečiní.
9. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud by stěžovatelka podala námitky proti napadenému rozhodnutí, měla by pro případ, že by těmto námitkám nebylo vyhověno, možnost nechat přezkoumat věc ve správním soudnictví, tedy obecnými soudy, které jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky stejně jako Ústavní soud povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Tato povinnost se přitom vztahuje i na posouzení, zda určité zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a nepůsobí z tohoto důvodu porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Dospějí-li totiž obecné soudy k závěru, že tomu tak je, a předmětné ustanovení zároveň dosud nebylo nebo není předmětem meritorního posouzení ze strany Ústavního soudu z hlediska obdobných námitek, musí věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k přezkumu v rámci řízení o kontrole norem, jehož výsledky se pak mohou promítnout do jejich rozhodnutí ve věci samé. I kdyby však dospěly k názoru opačnému, tedy že předmětné zákonné ustanovení není protiústavní, mělo by takovéto posouzení pro účastníka smysl, neboť by mu již v řízení před obecnými soudy byly vysvětleny důvody, pro které jeho námitkám nebylo možné přisvědčit.
10. Stěžovatelka kromě poukazu na počet osob dotčených současnou právní úpravou netvrdila žádné další skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit existenci důvodů pro to, aby byla její věc projednána Ústavním soudem ještě předtím, než by tak mohly učinit obecné soudy. Protože takovéto skutečnosti v dané věci neshledává ani Ústavní soud, od nějž nelze očekávat, že místo stěžovatelky podrobí z vlastní iniciativy přezkumu celou právní úpravu důchodového pojištění, případně sám identifikuje ty její části, jež se negativně (či dokonce protiústavně) promítají do jejích práv, a vyhodnotí naléhavost jejich posouzení, lze shrnout, že v dané věci nebyly splněny podmínky stanovené §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pročež projednávanou ústavní stížnost nelze považovat za přípustnou.
11. Je žádoucí zdůraznit, že v případě postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jde o výjimku z obecného pravidla, kterou nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Rozhodne-li se přitom stěžovatel pominout další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení k pro něj nepříznivému závěru (srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94).
12. Ze všech těchto důvodů tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj