ECLI:CZ:US:2014:1.US.334.13.1
sp. zn. I. ÚS 334/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VLNA.cz s. r. o., se sídlem Palackého 5599, Chomutov, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2012 č. j. 9 Co 815/2010-183, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v rozsahu nákladových výroků I. písm. b) a II. Stěžovatelka uvedla, že soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. V ústavní stížnosti namítala, že v průběhu řízení svým počínáním nezapříčinila navýšení nákladů řízení. Aplikace §150 o. s. ř. je podle stěžovatelky přípustná jen výjimečně a pouze za současné detekce důvodů zvláštního zřetele hodných. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, za jakých důvodů byla zkrácena na nákladech řízení právě o jednu polovinu. Podle stěžovatelky jde o libovůli v postupu obecného soudu.
2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně Marie Červinková Srdínková domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 57 710 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky (neplatná cestovní smlouva).
3. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil ve výroku I. písm. a) rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2010 č. j. 10 C 42/2007-93, kterým byla žaloba zamítnuta. Ve výroku I. písm. b) změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 992 Kč (oproti původním 21 984 Kč). Ve výroku II. rozsudku krajský soud uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 32 908,87 Kč. Krajský soud při úvaze o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř. a žalobkyni zavázal k náhradě vždy jen jedné poloviny nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud se opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. K otázce náhrady nákladů řízení opakovaně konstatoval, že tato problematika, resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 aj.). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Uvedené závěry přitom platí o to více v případě rozhodování obecných soudů v intencích §150 o. s. ř., jehož aplikace je svou podstatou zcela výjimečná, při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní moderační právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Úvaha soudu o aplikaci §150 o. s. ř. na daný případ však musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna.
7. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že krajský soud svůj postup při aplikaci §150 o. s. ř. na daný případ řádně zdůvodnil (též odkaz na judikaturu Ústavního soudu). Krajský soud uvedl, jaké konkrétní důvody jej vedly k uplatnění moderačního práva. Interpretace a aplikace předmětného ustanovení tak, jak ji provedl krajský soud, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) a není založena ani na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatelka porušila již v předprocesním stádiu sporu svou povinnost předcházet sporům, když neprofesionálně nepřesně informovala žalobkyni o osobě obstaravatele zájezdu a vyvolala tak dojem, že se činnost stěžovatelky neomezuje jen na činnost prodejce zájezdů, a na základě této skutečnosti dospěl k závěru o aplikaci §150 o. s. ř., pak je to součást jeho diskrece.
8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu