ECLI:CZ:US:2014:1.US.3359.14.1
sp. zn. I. ÚS 3359/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mladá fronta, a.s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4 - Modřany, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, jr., PhD., LL.M., advokátem se sídlem Elišky Peškové 15/735, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1526/2011-411 ze dne 17. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že 12. 12. 2008 podal Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce, společnosti Onetrade, s.r.o. (dále pouze "Onetrade") a CZ.NIC, zájmovému sdružení právnických osob (dále pouze "CZ.NIC") žalobu, jíž se domáhal, aby byla stěžovatelce uložena povinnost ukončit vydávání periodika Zdravotnické noviny i jeho přílohy Lékařské listy, a to včetně jejich elektronické verze přístupné pod doménovým jménem zdn.cz, povinnost vzdát se práv k ochranným známkám "Zdravotnické listy" a "Lékařské noviny" a zdržet se užívání doménového jména www.zdn.cz. Dále žalobce požadoval, aby mu stěžovatelka a společnost Onetrade vydaly bezdůvodné obohacení a aby byla provedena změna registrace držitele doménového jména www.zdn.cz na žalobce. Své nároky opíral žalobce především o existenci smlouvy ze dne 22. 11. 1994, již (společně s dalšími subjekty) uzavřel se společností Strategie Praha, spol. s r.o. (dále pouze "Strategie"), a jíž mělo být na tuto společnost dočasně a za úplatu převedeno právo vydávat periodikum s názvem "Zdravotnické noviny" a užívat při jeho vydávání a v souvislosti s ním grafické logo i grafickou úpravu tohoto titulu. Problematika ochranné známky měla být řešena zvláštní smlouvou, jež však nikdy nebyla uzavřena. Dle tvrzení žalobce si společnost Strategie v rozporu se smluvním ujednáním nechala u Úřadu průmyslového vlastnictví zapsat ochranné známky obsahující slovní prvky "Zdravotnické noviny", příp. "Lékařské listy" a kombinace těchto prvků. K podané žalobě se stěžovatelka vyjádřila dne 30. 5. 2007, přičemž uvedla, že žalobci ve vztahu ke stěžovatelce nesvědčí žádný právní titul, o nějž by mohl své nároky opřít. O podané žalobě Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2010 č. j. 2Cm 1/2007-229 (ve znění opravného usnesení č. j. 2Cm 1/2007-246), jímž stěžovatelce uložil povinnost zdržet se užívání označení "Zdravotnické noviny" k označování periodika vedeného v evidenci periodického tisku pod ev.č. El5722, ukončit uveřejňování elektronické verze tohoto periodika pod doménovými jmény "zdn.cz" a "zdravotnickenoviny.cz" a zaplatit žalobci částku 477.777,78 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání dne 17. 2. 2010 s tím, že prvoinstanční soud nesprávně shledal žalobce nositelem vydavatelského oprávnění k periodiku Zdravotnické noviny, neboť tato skutečnost nebyla v řízení prokázána, nesprávně kvalifikoval právní povahu vydavatelského oprávnění, nezabýval se otázkou příznačnosti označení "Zdravotnické noviny" pro stěžovatele a nesprávně zjistil existenci práv žalobce k nezapsanému označení "Zdravotnické noviny". Dne 12. 11. 2010 předložila stěžovatelka podání, jímž informovala, že byly pravomocně zamítnuty návrhy žalobce na prohlášení ochranných známek stěžovatelky "Zdravotnické listy" a "Lékařské noviny" jsou neplatné z důvodu, že jejich přihlášky byly podány ve zlé víře. O odvolání účastníků rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 3 Cmo 91/2010-300 ze dne 23. 11. 2010, jímž napadený rozsudek změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost ukončit vydávání přílohy Lékařské listy včetně jejího zveřejňování na internetu prostřednictvím domén www.zdn.cz a zdravotnickenoviny.cz; nárok na vydání bezdůvodného obohacení zamítl co do výše 101.065,78 Kč. Ve zbývajícím rozsahu napadený rozsudek potvrdil.
4. Druhoinstanční rozsudek napadla stěžovatelka dovoláním, v němž zejména argumentovala, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost dle §118a odst. 2 o.s ř., neboť v rozporu se skutkovými tvrzeními a právní argumentací žalobce posoudil nekalosoutěžní žalobní nároky tak, že se opírají o porušení smluvních povinností žalovaných, ani by měla stěžovatelka možnost se ke změně právní kvalifikace svého jednání jakkoliv vyjádřit nebo se mu odpovídajícím způsobem bránit. Zdůraznila, že žalobní návrh byl označen jako žaloba z nekalosoutěžního jednání, čemuž stěžovatelka přizpůsobila také svou obranu, nekalosoutěžní povaha uplatňovaných nároků pak byla potvrzena také prvoinstančním soudem. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je odpovědná z porušení smlouvy, došlo tím k úplnému překvalifikování jednání stěžovatelky, a byl tudíž s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení a předvídatelnosti soudních rozhodnutí povinen poučit žalované (tedy i stěžovatelku) o potřebě doplnit jejich skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání, resp. zrušit prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení.
5. O dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem České republiky rozhodnuto napadeným rozsudkem č. j. 23 Cdo 1526/2011-411 ze dne 17. 6. 2014, který byl stěžovatelce doručen 21. 8. 2014, jímž bylo dovolání v rozsahu napadajícím měnící výroky druhoinstančního rozsudku zamítnuto, ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud České republiky zejména uvedl, že dovolání proti potvrzujícím výrokům druhostupňového rozsudku by bylo přípustné pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam (tj. řeší-li právní otázku osud dovolacím soudem neřešenou, rozhodovanou rozdílně jednotlivými soudy, příp. má-li být otázka již dovolacím soudem vyřešená posouzená odlišně). Z uvedeného dle soudu plyne, že dovolací přezkum může směřovat pouze k posouzení otázek právních, nikoliv skutkových. Ve vztahu k dovolacím otázkám stran existence soutěžního vztahu mezi žalobcem a stěžovatelkou Nejvyšší soud konstatoval, že žalobce je oprávněn vydávat periodikum Zdravotnické noviny; zahájením vydávání tohoto periodika tudíž stěžovatelka vstoupila do hospodářské soutěže ve shodné části trhu (oslovuje totožnou část veřejnosti, vytváří prostor k možnému střetu na trhu periodik) a toto jednání tak naplňuje soutěžní záměr. Co se týče posouzení právního postavení žalobce jakožto vydavatele Zdravotnických novin, Nejvyšší soud uvedl, že napadený rozsudek nebyl v tomto směru založen na právní úpravě ochranných známek a nezapsaných označení (jíž se dovolávala stěžovatelka), nýbrž na tvrzeném nekalosoutěžním jednání. Z tohoto důvodu se soud uvedenou otázkou nezabýval. K otázce týkající se posouzení rozporu jednání stěžovatelky s dobrými mravy soutěže Nejvyšší soud uvedl, že tato otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, protože soudy obou stupňů shodně dospěly ke skutkovému závěru, že oprávněným vydavatelem Zdravotnických novin je žalobce a po výpovědi smlouvy ze dne 22. 11. 1994 je toto periodikum vydáváno neoprávněně. Nejvyšší soud se ztotožnil také se závěrem odvolacího soudu, že skutkové a právní závěry týkající se vydavatelského oprávnění k periodiku Zdravotnické noviny se vtahují také k jeho příloze Lékařské listy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Rozhodnutí odvolacího i Nejvyššího soudu podle stěžovatelky zakládá ústavně nepřípustnou překvapivost rozhodnutí, jež je v rozporu s čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Případy, kdy se odvolací soud odchýlí nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, aniž by účastníku řízení umožnil vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, totiž dle ustálené judikatury Ústavního soudu zakládají porušení dvojinstančnosti řízení, a tedy odepření práva na spravedlivý proces ve smyslu shora uvedených ustanovení. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobou napadené jednání stěžovatele je nutno právně posoudit jinak, než to učinil soud prvého stupně (byť meritorně dospěly ke stejnému závěru), byl povinen ještě před vydáním druhoinstančního rozsudku na to účastníky upozornit a umožnit jim, aby k této nové právní kvalifikaci zaujali stanovisko a případně předložili odpovídající právní argumentaci a důkazy na podporu svých tvrzení. Pouze takovýto postup by zaručoval možnost stěžovatelky ještě před dosažením pravomocného rozhodnutí soudu využít svého práva (a povinnosti) tvrzení a uvést veškeré skutečnosti, jež by se s ohledem na stávající skutkovou a právní situaci jevily být relevantní. Neposkytnutím poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř. tak byla stěžovatelce odepřena šance adekvátně reagovat na skutková a právní tvrzení vznesená v její neprospěch a její procesní situace tudíž byla ve srovnání s žalobcem znevýhodněna, čímž došlo dle názoru stěžovatelky nejen k porušení jejího práva na spravedlivý proces, nýbrž také k porušení rovnosti účastníků řízení chráněné v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť právní rekvalifikace odvolacího soudu byla výhradně v neprospěch stěžovatelky. Nebyl-li tedy odvolací soud ztotožněn s právní kvalifikací soudu prvního stupně a nebylo-li možné účastníky o možné změně právní kvalifikace ústavně konformním způsobem poučit, měl odvolací soud přistoupit ke kasaci - napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného plyne, že postup Nejvyššího soudu, který konstatoval nepřípustnost dovolání stran stěžovatelem namítané vady řízení spočívající v absenci poučení o změně právního posouzení odvolacím soudem dle §118a odst. 2 OSŘ, představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Tímto postupem totiž de facto došlo ke zhojení zásadní procedurální vady, které se dopustil odvolací soud, a která již v tomto stádiu řízení zakládala protiústavnost druhostupňového rozhodnutí v důsledku porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil povahu stěžovatelkou předložených dovolacích otázek, když je bez dalšího považoval za otázky skutkové, ačkoliv jejich cílem bylo zřetelně objasnění a volba na daný případ dopadající výkladové alternativy. Pouhé lakonické odkazy Nejvyššího soudu na skutkovou povahu předložených otázek či závaznost skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně dle názoru stěžovatelky nelze považovat za dostatečné a ústavněprávně konformní odůvodnění ve smyslu shora citované judikatury. Na nesprávnou interpretaci skutkového stavu a rozpor učiněných závěrů Vrchního soudu v Praze se skutkovými zjištěními, resp. předloženými důkazy stěžovatelka poukazovala i v podaném dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž znovu upozorňovala na to, že existence vydavatelského oprávnění ve prospěch žalobce byla prokázána maximálně do roku 1994 (i to však stěžovatelka popřela); nebyly předloženy žádné doklady, jež by prokazovaly aktivní účast žalobce na trhu periodik i po tomto roce. Žalobce veškerá svá práva k periodiku Zdravotnické noviny převedl, čímž se dobrovolně vzdal své účasti v tomto segmentu trhu. Dovolací soud se však těmito tvrzeními stěžovatelky nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí je zcela opomenul zmínit. Ani z rozsudku Vrchního soudu v Praze, ani z následného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o dovolání není podle stěžovatelky jasné, jakým způsobem se soudy s těmito skutečnostmi vypořádaly, tento postup obecných soudů při hodnocení uvedených argumentů podle stěžovatelky představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny a dále také práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny. Opomenutím přihlédnout k tvrzením stěžovatelky nebo alespoň objasnit, proč tato tvrzení považovaly za irelevantní, Nejvyšší soud i vrchní soud porušily stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť si počínaly svévolným způsobem, jež vedl k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
11. Stěžovatelka především polemizuje s procesním postupem obecných soudů, nedostatkem jejího poučení o změně právní kvalifikace případu odvolacím soudem a nedostatečně rozsáhlým odůvodněním obecných soudů. Ústavní soud však, jak vyplývá z jeho judikatury, není povolán k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů optikou podústavního práva, ale pouze optikou práva ústavního [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ani rozsah poučení ze strany obecných soudů, ani rozsah provedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu či jemu předcházejících rozhodnutí nižších soudů v posuzovaném případě nebyl natolik nedostatečný, aby byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces. Ve stěžovatelčině podání zaznívá sice argument porušení jejího práva na zákonného soudce, avšak Ústavní soud neshledal ani v jejím podání, ani v napadeném rozhodnutí žádná tvrzení či skutečnosti, z nichž by zásah do práva na zákonného soudce byl identifikovatelný.
12. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu