ECLI:CZ:US:2014:1.US.3373.14.1
sp. zn. I. ÚS 3373/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. E. M., zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem, se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 13 Co 278/2014-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka pro tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 1. 2014 č. j. 0 P 264/2013-67 stanovil otci výživné ve výši 6 000 Kč a upravil styk otce se synem, který je v péči stěžovatelky, na každý čtvrtek v kalendářním roce od 14:00 do 18:00.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem oba výroky změnil. Došlo ke snížení výživného, a to na částku 3 000 Kč z důvodu změn ve finanční situaci otce. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nevzal v potaz veškeré skutečnosti, které mají vliv na výši čistého měsíčního příjmu, a proto odvolací soud po provedeném dokazování rozhodl o snížení výživného. Dále byl také rozšířen styk otce s nezletilým, dnem setkávání byla určena každá sudá sobota v roce od 9:00 do 18:00, a to z důvodu změn v pracovním poměru otce. Otec nezletilého je celotýdenně pracovně vázán mimo Prahu a původně určené rozmezí styku mu znemožňovalo syna vídat. Odvolací soud zohlednil možnosti otce a rozhodl o úpravě styku.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje především tím, že odvolací soud neprovedl řádné dokazování, na jehož základě posléze rozhodl o snížení výživného a o změně rozsahu styku nezletilého syna s otcem. Při rozhodování o výživném a jeho snížení nebyly řádně zohledněny skutečné náklady na léčbu nezletilého syna, který je dle rozsudku soudu prvního stupně pacientem s těžkou formou atopického ekzému a trpí ponámahovým astmatem. Dle názoru stěžovatelky nebyly prokázány podstatné změny na straně otce, které by mu bránily v přispívání na výživu v původně stanovené výši, tak jak rozhodl soud prvního stupně. Dále byl bez provedení dokazování rozšířen styk otce s nezletilým, aniž by soud prokázal fakt, že je otec schopen se ve vymezené době o nezletilého řádně postarat. Stěžovatelka uvádí, že otec o nezletilého syna nejeví zájem a od doby vynesení napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyužil stanovené doby ke styku s nezletilým.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. K námitce stěžovatelky, že nebyl dodržen řádný proces hodnocení důkazních prostředků, Ústavní soud podotýká, že vzhledem ke svému postavení mu není dána možnost do tohoto procesu zasahovat, a to ani v případě, že by mohl mít za to, že vhodnější by bylo rozhodnutí jiné. K této problematice se Ústavní soud již vyjádřil ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, v němž uvádí "jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval." Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
7. K problematice vyživovacích vztahů se Ústavní soud vyjádřil například v nálezu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 "vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit." Vyživovací povinnosti se tedy nelze zprostit, lze pouze určit míru jejího rozsahu. Rozhodování o této výši pak probíhá na základě hodnocení důkazních prostředků, což je úkolem obecných soudů, do kterého Ústavní soud, jak vyloženo výše, může vstupovat pouze zcela výjimečně.
8. V nyní posuzované věci se městský soud dostatečně zabýval zjištěním všech skutečností, ze kterých mohl odvodit přiměřenou výši stanovení výživného otci, jehož finanční situace byla pečlivě zvážena. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s názory, které odvolací soud zaujal, nezakládá důvodnost podání ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. K námitce stěžovatelky týkající se pasivity otce, který nevyužívá stanovenou dobu ke styku se synem, uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti opírá o události, které se odehrály až po vydání napadeného rozsudku. Ústavní soud není oprávněn brát tyto skutečnosti v potaz při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí, neboť jejich posouzení a případná změna úpravy styku otce se synem je pravomocí obecných soudů.
10. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu