ECLI:CZ:US:2014:1.US.3410.14.1
sp. zn. I. ÚS 3410/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Kobližky, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kropíkem, advokátem se sídlem 28. října 190, Suchdol nad Lužnicí, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 1197/2013-117 ze dne 24. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 24. 10. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku rozsudku krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal úhrady částky 60.000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o částku, kterou stěžovatel vedlejšímu účastníkovi zaplatil jako zprostředkovatelskou provizi za zprostředkování prodeje ocelové haly v Bujanově u Suchdola s tím, že nárok na její výplatu fakticky nevznikl, neboť vedlejší účastník, jak později vyšlo najevo, zprostředkoval prodej uvedené ocelové haly nikoliv s jejím vlastníkem, ale pouze s osobou, která se podvodně za jejího vlastníka vydávala. Tato osoba byla později za uvedené podvodné jednání v trestním řízení odsouzena. Vedlejší účastník se žalobou uplatněnému nároku bránil tím, že vyplacená provize, o níž ve sporu jde, se nevztahuje k obchodnímu případu, se kterým jí spojuje stěžovatel, ale k obchodnímu případu jinému. Provizi totiž skutečně přijal od stěžovatele za zprostředkování prodeje haly v Bujanově u Suchdola, avšak posléze, když zjistil, že prodej zprostředkoval s nevlastníkem, tak získanou provizi započetl na jiný obchodní případ.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým rozsudkem č. j. 10 EC 672/2011 ze dne 1. 10. 2013 žalobě v zásadě vyhověl a s ohledem na stěžovatelův úspěch ve věci stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost k náhradě nákladů řízení. Proti všem výrokovým částem uvedené rozsudku podal žalovaný vedlejší účastník odvolání, které zdůvodňoval tím, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci. Stěžovatel naopak navrhoval potvrzení rozsudku. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně v části, ve které byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60.000 Kč stěžovateli, uznal jako věcně správné (jen posunul počátek počítání lhůty pro vznik nároku na zákonné úroky z prodlení o jeden den). Přestože stěžovatel se svým nárokem uspěl, odvolací soud náhradu nákladů řízení stěžovateli ani pro první stupeň, ani pro druhý stupeň soudního řízení s odkazem na použití §150 občanského soudního řádu nepřiznal a napadeným výrokem svého rozhodnutí rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Nepřiznání náhrady nákladů ani jedné ze stran sporu krajský soud zdůvodnil tím, že původ sporu účastníků tkví v jejich obchodní spolupráci, při níž spolu nepochopitelně lehkovážně opakovaně vstupovali do právních vztahů, aniž by pro ně měli vytvořený a současně podložený nějaký pevný rámec, který by vůbec umožňoval tyto jejich vztahy posoudit, neřkuli věcně řešit spory z nich plynoucí. Podle krajského soudu nebyla prokázána existence ani jedné z účastníky tvrzených smluv, na jejichž základě mělo být plněno. Jestliže pak úspěch stěžovatele jako žalobce ve sporu souvisí s takovou doslova chaotickou podobou vztahů mezi účastníky, na které pak nepochybně nesou vinu oba dva, považuje odvolací soud za spravedlivé, aby každý z nich také nesl náklady i tohoto sporu mezi nimi, neboť uložení povinnosti k náhradě nákladů toliko vedlejšímu účastníkovi by bylo nepřiměřeně tvrdé.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadeným výrokem rozhodnutí krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Ze zdůvodnění rozsudku ani z průběhu vlastního odvolacího řízení není zřejmé, v jakých širších souvislostech odvolací soud spatřuje důvody pro své rozhodnutí o nákladech ani v čem soud spatřuje v obchodních vztazích mezi účastníky lehkovážnost a chaos takové intenzity, aby byl legální důvod aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru pro stěžovatele překvapivé. Podle stěžovatele odůvodnění napadeného výroku rozsudku krajského soudu neobsahuje zdůvodnění, proč soud druhoinstanční dospěl k odlišnému názoru než soud prvoinstanční, a proto nese takové rozhodnutí znaky svévole a libovůle. Takové rozhodnutí nemá podle stěžovatele oporu v zákoně, je vůči ve sporu úspěšnému stěžovateli nespravedlivé, tvrdé a odporuje i dobrým mravům. Uvedeným způsobem aplikované právo vykazuje podle názoru stěžovatele známky svévole, porušuje právní jistotu a důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel si nepodal dovolání, avšak případné dovolání by s ohledem na to, že by směřovalo jen do nákladů řízení, jejichž výše nepřevyšuje částku 50.000 Kč, bylo nepřípustné. Proto vyčerpání dovolání není v této věci podmínkou přístupu k Ústavnímu soudu.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě však krajský soud podrobně odůvodnil použití §150 občanského soudního řádu při rozhodování o nákladech řízení a Ústavní soud v tomto odůvodnění neshledal ani libovůli, ani extrémní vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu