ECLI:CZ:US:2014:1.US.3601.14.1
sp. zn. I. ÚS 3601/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013 č. j. 70 Co 44/2013-105 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014 č. j. 30 Cdo 2820/2013-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 14. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. srpna 2012 č. j. 19 C 334/2011-83 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené tvrzeným neoprávněným uvězněním žalobce ve výši 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel ve své žalobě své nezákonné věznění dovozoval z toho, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly platnou právní úpravu a opomněly zkrátit stěžovateli uložený trest obecně prospěšných prací, ačkoli jim tato povinnost byla uložena zákonem a dále, že byl výkon tohoto trestu nařízen, ačkoli se jednalo o výkon trestu zrušeného. Tato tvrzení se neopírala o žádné zrušující soudní rozhodnutí, pouze o názor stěžovatele. Odvolání stěžovatele proti zamítnutí jeho žaloby bylo rovněž napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuto. Podle odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu rozhodnutí podle §419 trestního zákoníku a §465 odst. 2 trestního řádu, navazující na změnu trestního práva hmotného - zánik trestnosti u trestného činu útoku na státní orgán, za nějž byl žalobce odsouzen - bylo vydáno 3. února 2011. Dříve uložený úhrnný trest obecně prospěšných prací v rozsahu 200 hodin jím byl krácen o 162 hodin na celkovou výměru 38 hodin a přeměněný nevykonaný trest těchto prací byl krácen o 81 dnů, tedy na trest odnětí svobody v trvání 19 dnů. Stěžovatel se po vyhlášení tohoto rozhodnutí vzdal práva stížnosti proti němu. Stalo se tak za situace, kdy byl výkon trestu odnětí svobody rozhodnutím soudu z 13. 1. 2011 na žádost žalobce přerušen od 13. 1. 2011 do 13. 4. 2011. Stěžovatel tak vykonal trest odnětí svobody po dodání do jeho výkonu dne 25. 12. 2010 do 13. 11. 2011 v rozsahu celkem 19 dnů.
3. Podle napadeného rozhodnutí městského soudu nebylo zjištěno, že by stěžovatel zcela nebo částečně vykonal trest odnětí svobody v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, které by tak byly v příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou, již měl žalobce výkonem tohoto trestu utrpět. Stěžovatel byl do výkonu trestu dodán na základě pravomocného rozhodnutí soudu a tento trest vykonal ve zkráceném rozsahu, přičemž rozhodnutí o rozsahu tohoto zkrácení akceptoval. Byť tedy o krácení trestu nebylo rozhodnuto dříve, na podstatě věci - tj. na tom, že stěžovatel vykonal trest podle pravomocného rozhodnutí soudu o uložení trestu, jeho přeměně a posléze krácení - to nic nemění. K "nezákonnému uvěznění" stěžovatele, které by bylo v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tedy nedošlo.
4. Dovolání proti napadenému rozsudku bylo napadeným usnesením Nejvyššího odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem stěžovatele jako dovolatele, že "otázka náhrady za neoprávněné zbavení svobody na základě zjevně vadného, avšak nezrušeného rozhodnutí, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena". K obdobné otázce se již dovolací soud ve své judikatuře vyjadřoval s tím, že přezkum zákonnosti rozhodnutí je možný pouze v rámci instančního přezkumu odvolacím či dovolacím soudem a Ústavním soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030) a v původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutími obecných soudů, které napadá, zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom, že byl zbaven osobní svobody, aniž pro to existoval ústavně aprobovaný důvod; obecné soudy určitou vadu postupu sice připustily, avšak neposkytly stěžovateli za neoprávněné uvěznění přiměřenou satisfakci. Stěžovatel byl dle svého názoru totiž dodán do výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy mu soud opomněl zkrátit uložený trest obecně prospěšných prací, ačkoli soudu tato povinnost byla uložena zákonem. Výkon tohoto trestu totiž nebyl předtím řádně nařízen, resp. nařízen byl výkon trestu zrušeného. Obecné soudy vyšly z premisy, že byla-li stížnost proti usnesení o přeměně zamítnuta a usnesení tak nabylo právní moci, stěžovateli nesvědčí nárok na náhradu za neoprávněné zbavení osobní svobody, přestože určité vady řízení, jež dodání stěžovatele do výkonu trestu předcházelo, připustily. Postup obecných soudů předcházející dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody byl stižen tak vážnými a frapantními pochybeními, že není obhajitelný argumentem o tom, že samotné usnesení o přeměně trestu obecně prospěšných prací zůstalo v právní moci a stěžovatel nedosáhl jeho zvrácení.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu