ECLI:CZ:US:2014:1.US.3739.14.1
sp. zn. I. ÚS 3739/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem 30. dubna 3128/2A, 702 00 Ostrava 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013 č. j. 7 T 38/2012 - 585, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2014 sp. zn. 3 To 343/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 3 Tdo 947/2014-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 27. 11. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy (právo vyslýchat svědky).
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přečinu nebezpečného pronásledování a zločinu vydírání. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků ve věznici s ostrahou. Tento rozsudek byl částečně změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, který na stejném skutkovém základě provedl jen tu změnu, že nepřipustil zpřísnění kvalifikace v rámci zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, avšak i po této překvalifikaci ponechal stěžovateli stejný trest, který již určil soud okresní. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl a mimo jiné ve svém rozhodnutí uvedl, že oba rozhodující soudy podrobně vyložily v konfrontaci s dalšími provedenými důkazy, z jakých důvodů považovaly za věrohodnou poškozenou svědkyni. S ohledem na to, že se skutkový děj odehrával výhradně v osobním styku mezi stěžovatelem a poškozenou bylo náležitě zdůvodněno, proč soud prvního stupně nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatele na výslech další osoby. Přitom Nejvyšší soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutého důkazu, k němuž však v této věci nedošlo. Závěrem Nejvyšší soud zdůraznil, že v daném případě nemůže být o trestní odpovědnosti stěžovatele pochyb. Se zřetelem k intenzitě zjištěného jednání stěžovatele vůči poškozené, době páchání i k jeho následkům (vážené zranění poškozené) a osobě stěžovatele, mající sklony k násilné trestné činnosti, nepřipadá v úvahu korekce trestní odpovědnosti použitím zásady subsidiarity trestní represe.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl napadenými rozhodnutími obecných soudů zasažen ve svém právu na spravedlivý proces. Stěžovatel poukazuje zejména na to, že poškozená jako svědkyně při svém výslechu v přípravném řízení nahlížela do písemných poznámek. Což poškozená měla činit z důvodu sdělení dat, kdy se co stalo, a přesného znění výhrůžek a zpráv, které jí stěžovatel zasílal. Z toho stěžovatel dovozuje, že výslech této svědkyně v přípravném řízení nebyl proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a svědkyně při soudním jednání pouze uvedla, že z důvodu delšího časového odstupu a vzhledem k tomu, že je v této věci strašně vystrašená, odkazuje na svou výpověď z přípravného řízení. Dále podle stěžovatele výrazně pochybil okresní soud tím, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem jím navržené svědkyně, která měla být dlouholetou kamarádkou poškozené a zná také mnohé z minulosti poškozené. Tím, že tento postup aproboval i krajský soud, tak rovněž pochybil. K argumentaci Nejvyššího soudu o tom, že v případě nevyslechnutí stěžovatelem navržené svědkyně nejde o zakázaný opomenutý důkaz, stěžovatel namítá, že podle jeho názoru nelze pouze odkázat na jiné soudní rozhodnutí s tím, že tato argumentace stěžovatele zde již byla vyřešena, přičemž z odkazu nevyplývá, z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a z jakých předpokladů vycházel.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s argumentací obecných soudů, která již nyní vznášené námitky jednou přesvědčivě vypořádala.
7. Pokud jde o výhradu, že Nejvyšší soud blíže nevysvětlil svou argumentaci, proč neprovedení výslechu nebylo tzv. opomenutým důkazem, a jen odkázal na spisovou značku rozhodnutí Ústavního soudu, který doktrínu tzv. opomenutého důkazu obsahuje, pak Ústavní soud rozhodně neshledává ústavní rozměr tohoto pochybení. Pro větší legitimitu rozhodnutí soudů by bylo lepší, kdyby všechny argumenty byly rozsáhle vysvětleny, nicméně v řízení dovolacím je účastník zastoupen advokátem, který mu případné právní nejasnosti může objasnit. V tomto případě tedy mohl stěžovateli podrobněji vysvětlit příslušnou doktrínu Ústavního soudu. Jde o to, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které účastník řízení, v tomto případě tedy obžalovaný, v řízení navrhne, avšak musí odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedl. Obecné soudy všech tří stupňů vysvětlily, proč považují výslech stěžovatelem navržené svědkyně za nadbytečný, a proto se nezpronevěřily svým povinnostem.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu