ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.947.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 947/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný B. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 3 To 343/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 38/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného B. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 7 T 38/2012 , byl obviněný B. K. na skutkovém základě, že
„1) v době od listopadu 2010 do 4. 1. 2012 v O. – Z., na ulici P. L., v místě trvalého bydliště své přítelkyně K. D., na různých místech města O. a v O. – P., na ulici H., v místě trvalého bydliště M. K., matky obžalovaného, zejména v garáži situované na pozemku u rodinného domu, opakovaně a bezdůvodně v návaznosti na malicherné hádky, které vyprovokoval, verbálně a fyzicky napadal svou družku K. D., kterou téměř denně, nejméně však jedenkrát týdně, urážel vulgárními slovními výrazy, oslovoval ji slovy, že je „kurva, která si neváží chlapa, šlapka, dement, špína, štětka, děvka, služka“, přičemž ji fyzicky napadal údery pěstí do hlavy, trupu, uchopil ji pod krkem a stiskl, až nemohla dýchat, bolestivě jí tahal za vlasy, jednou ji udeřil čelem do oblasti kořene nosu, srazil ji na zem a do ležící kopal do oblasti rukou a nohou, čímž jí způsobil hematomy na těle, boule na hlavě, úderem pěstí do oblasti hlavy tržnou ránu na uchu, tato zranění se projevovala bolestivostí a nevolností napadené, přičemž K. D. ze strachu z obžalovaného si nenechala zranění lékařsky ošetřit, vyhrožoval jí, že ji stejně jednou zabije, že sám vidí, jak ji řeže, přičemž ji zabije, když to bude nejméně čekat, že ji rozčtvrtí, v zimě 2011 při hádce, kterou vyprovokoval, položil na stůl střelnou zbraň se záměrem, aby tak vzbudil velký strach ze své osoby, budil ji v noci, když spala, nebo ji během celé noci nedovolil jít si lehnout a spát, vyhrožoval jí bitím slovy, že ji zbije tak, že se nepostaví na nohy, že skončí na F. v nemocnici, někdy ji takto verbálně, kdy jí vyhrožoval, že ji zabije, a fyzicky napadal i v přítomnosti dcery poškozené, čímž u X. Y. vzbuzoval velký strach o maminku a X. Y. přicházela v noci k mamince, budila ji, aby zjistila, zda-li žije, zakazoval K. D. osobní a telefonický kontakt s rodiči, sourozenci, přáteli, do bydliště rodičů mohla docházet pouze v jeho společnosti a v případě, když od rodičů dostávala finanční prostředky na nájem svého bytu, rozbil K. D. opakovaně její mobilní telefon, zakazoval jí telefonovat a přijímat SMS zprávy, pokud tento zákaz porušila či na její mobilní telefon byla doručena zpráva, eventuálně jí telefonoval matka či kamarádky, tak ji zbil údery pěstí do hlavy, vyměnil jí v mobilním telefonu SIM kartu s novým telefonním číslem, které nesměla nikomu sdělit, bez svolení obžalovaného nesměla sama vycházet z bydliště, přičemž ji při odchodu z bydliště téměř vždy doprovázel i v případech, kdy K. D. odcházela se svou dcerou do školky, sama odcházela k lékaři nebo na výběrová řízení v souvislosti se snahou získat zaměstnání, denně jí prohledával věci v kabelce a ve skříních v bytě, přiměl jí zničit fotografie, na kterých byla K. D. či její dcera se svým otcem, znemožňoval K. D. řádně předávat svou dceru v termínech stanovených okresním soudem do péče svého otce, D. P. a přiměl ji, aby opakovně předstírala, že je Adriana nemocná, čemuž K. D. ze strachu z obžalovaného vyhověla, zakazoval jí samotné číst svou elektronickou poštu doručenou na e-mailovou adresu K. D. a přesměroval zaslání pošty z e-mailové adresy K. D. na svou e-mailovou adresu, kdy K. D. se opakovaně, nejméně v sedmi případech, pokoušela soužití s obžalovaným ukončit, utíkala od něj do bydliště svých rodičů, avšak po době nejdéle jednoho týdne soužití s obžalovaným opakovaně obnovila, neboť tento ji neustále pronásledoval, vyhledával její přítomnost, a když ji zastihl samotnou, tak ji fyzicky napadl a opět s ní přišel do jejího bydliště, což K. D. s ohledem na velký strach z obžalovaného, o němž byla přesvědčena, že ji může i zabít, neboť obžalovaný jí řekl, že chce, aby skončila hůř než jeho bývalá manželka, kterou, jak K. D. věděla, velice brutálně, fyzicky napadl, způsobil jí závažné těžké zranění, které napadenou přímo ohrozilo na životě a jen včasné operativní ošetření zabránilo případně i smrti, čímž svým agresivním jednáním vzbuzoval u K. D. trvající strach a obavu o vlastní bezpečnost a jednání obžalovaného pociťovala jako bezdůvodné příkoří, v důsledku čehož byla ošetřujícím lékařem u K. D. u této diagnostikována anxiozně depresivní porucha s doporučením absolvovat psychiatrické vyšetření, kterému se však posléze nepodrobila z důvodu s již naučenou bezmocností, a tedy v důsledku charakteru fyzických útoků obžalovaného a jejich vzrůstající četnosti, bylo znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie zjištěno, že u poškozené se začaly rozvíjet úzkostně depresivní obtíže charakteru posttraumatické stresové poruchy, které dlouhodobě přetrvávají a jejich odeznění představuje dobu delší 6-ti týdnů, tj. blížící se dle zjištění znalkyň řádu několika let,
2) v době od 4. 1. 2012 do 18. 1. 2012 na území města O., poté kdy K. D. ukončila partnerský vztah s obžalovaným a odstěhovala se ze svého bydliště i se svou dcerou do O.–V. na ulici P., do trvalého bydliště svých rodičů K. D. a M. D., jí denně prostřednictvím mobilního telefonu její matky K. D. zasílal SMS zprávy, ve kterých K. D. urážel vulgárními slovními výrazy, požadoval, aby se k němu vrátila, denně v trvalém bydlišti rodičů K. D. parkoval před domem motorové vozidlo Škoda Superb, zapůjčené od své matky, v němž seděl a sledoval ji, a poté, kdy K. D. v průběhu doby, kdy se do bytu svých rodičů odstěhovala a občas navštívila své bydliště na ul. P. L. za účelem úklidu bytu apod., jí obžalovaný sledoval z vozidla zn. Škoda Superb, opakovaně se pokoušel do tohoto bytu vstoupit, čemuž mu K. D. nevyhověla, kdy následně z tohoto bytu mu byly předány matkou K. D.– K. D. jeho osobní věci, v důsledku čehož K. D. tímto trvajícím, opakovaným a ze strany K. D. nechtěným a odmítavým navazováním kontaktů ji velmi obtěžoval, psychicky vyčerpával a ta z obavy o vlastní bezpečnost a bezpečnost své dcery požádala o pomoc Policii ČR, jež K. D. poskytla v souladu s §50 zákona č. 273/2008 Sb., o pomoci České republiky, krátkodobou ochranu její osoby,
3) v období od blíže neurčeného dne v měsíci říjnu 2011 do 21. 10. 2011 v O. a v L. v návaznosti na probíhající trestní řízení ve věci podezření své osoby ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného ohrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se dopustil ve vztahu ke své družce K. D., opakovaně vyzýval svou družku K. D., aby jakožto blízká osoba vzala před policejním orgánem zpět souhlas s jeho trestním stíháním, jinak bude zle a ublíží jí, což vyjadřoval SMS zprávami slovy „na každého dojde, buď připravená, neboj, zavřít můžou, pustit musí, nic mi nevymluvíš, pak budu zlý“, přičemž jí vyčítal, jak si mohla dovolit oznámit jeho chování Policii ČR, načež K. D. z obavy před napadením ze strany B. K. dne 21. 10. 2011 před policejním orgánem, Obvodním oddělení, Policie ČR O.–P. vzala dle §163 odst. 1 trestního řádu souhlas s trestním stíháním svého druha B. K. zpět,“
uznán vinným ad 1) ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku, ad 2) ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, ad 3) ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku.
Za to byl podle §199 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 3 To 343/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově na stejném skutkovém základě pod bodem 1) uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil podle §199 odst. 2 trestního zákoníku, §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný B. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru spočívá rozsudek Krajského soudu v Ostravě na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu uvedl, že soudy přecenily výpověď poškozené K. D. a jejich rodinných příslušníků, zejména K. D. a M. D. - jakož i bývalého manžela poškozené pana D. P. Podle obviněného tito svědci vypovídali zcela tendenčně a jejich výpovědi jsou v příkrém rozporu nejen s výpovědí jeho, ale také s výpovědí jeho matky M. K. a bývalé manželky K. K. Soudy rovněž zcela přehlédly výpovědi svědků z řad sousedů z domu. Nesprávně hodnotily výpověď kamarádky poškozené Z. K. i dcery poškozené. Obviněný zdůraznil, že poškozená jej opakovaně vyhodila ze svého bytu. Rozhodně nebyla a není submisivní osobou, která by se nechala týrat. Naopak byla narkomanka, která užívala pervitin, což byl důvod jejích hysterických jednání vůči němu. Pokud jde o znalecké posudky MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Renaty Koláčkové, tyto podle obviněného nerozpoznaly účelové lži ze strany poškozené, které nebyly v obecné rovině prakticky rozpoznatelné. Závěrem dovolání obviněný namítl, že i v případě, pokud by se skutkový děj popsaný pod bodem 1) odehrál popsaným způsobem, bylo by jej možno hodnotit toliko jako přestupek. V případě bodu 2) by jednání nebylo možné považovat za předmětný trestný čin, ani za přestupek. Co se týče bodu 3), nejsou podle obviněného naplněny podmínky pro kvalifikaci daného jednání jako zločinu vydírání.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013, č. j. 7 T 38/2012-585, a dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2014, č. j. 3 To 343/2013-625, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
V rámci dovolací lhůty posléze obviněný dovolání doplnil o další výhrady vztahující se k namítané existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Konkrétně poukázal na průběh výslechu svědkyně K. D. v přípravném řízení, kdy tehdejší obhájkyně žádala zaprotokolovat, že první část výslechu svědkyně nahlížela do písemných poznámek. K této žádosti se sice vyjádřila sama svědkyně, policejní orgán však na žádost zjevně nijak nereagoval a písemné poznámky neučinil součástí spisu. V návaznosti na to z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že svědkyně D. z důvodu delšího časového odstupu a vzhledem k tomu, že je strašně vystrašená odkázala na svou výpověď z přípravného řízení a nalézací soud toto její stanovisko akceptoval a postupem podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu přečetl její výpověď z přípravného řízení. Podle obviněného ovšem vůbec nebyly splněny podmínky pro tento postup, jelikož výslech uvedené svědkyně v přípravném řízení nebyl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a svědkyně ani bez oprávnění neodepřela vypovídat, když pouze odkázala na svoji dřívější výpověď. Obviněný se domnívá, že svědkyně čerpala informace zachycené v písemných poznámkách pouze z dřívějšího jej odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 2 T 49/2008, ovšem bez písemných poznámek by svoji výpověď zopakovat nedokázala, protože sdělené události ve skutečnosti v daném rozsahu nikdy osobně neprožila. Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů pochybily, když nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně L. M., která je dlouholetou kamarádkou poškozené D. a která je po celou dobu jejich vztahu pravidelně navštěvovala a jejich poměry znala. Tím spíše, že za dané důkazní situace proti sobě stály dvě rovnocenné výpovědi obviněného a poškozené. Obviněný poukázal rovněž na to, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho výpovědí zachycenou v protokolu o veřejném zasedání ze dne 16. 1. 2014, kde uvedl, že existuje výpověď svědkyně D., kterou učinila na OSPOD v O.–j. ještě předtím, než na něj podala trestní oznámení, a podle které společně žijí v poklidu.
Oproti již dříve učiněnému návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, doplnil obviněný své podání i o návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 3 To 343/2013.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání i v případě uvedeném v §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný B. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu) jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Oba rozhodující soudy podrobně vyložily, i v konfrontaci s dalšími provedenými důkazy, z jakých důvodů považovaly za věrohodnou poškozenou svědkyni. Skutkový děj se odehrával výhradně v osobním styku mezi obviněným a poškozenou, pochopitelně bez přítomnosti třetích dospělých osob. S tím souvisí, spolu s vyhodnocením ostatních provedených důkazů, zdůvodnění soudu prvního stupně, proč nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného na výslech další jím jmenované osoby. Proto nemohlo jít o opominutý důkaz a jeho rozhodnutí tak není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 (dále srovnej např. IV. ÚS 2359/2013).
Dlužno ovšem konstatovat, že dovolací námitky obviněného svým obsahem vyjadřovaly pouze odlišný jeho pohled na důkazní situaci, takto vytýkaly rozhodujícím soudům údajně chybné hodnocení důkazů, polemizovaly s důkazními a tedy skutkovými závěry. Proto v této části dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn nebyl.
Nebyl naplněn ani v té části, pokud byly vzneseny námitky procesní. Ty nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 písm. a − l ) trestního řádu. Nejvyšší soud pouze podotýká, že v průběhu provádění příslušných procesních úkonů obhajoba nevznesla proti nim žádné námitky podle příslušných ustanovení trestního řádu.
Jako hraniční z hlediska relevance naplnění uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu možno považovat pouze lakonické konstatování bez bližšího zdůvodnění, že přisouzené skutkové výroky nelze kvalifikovat jako příslušné trestné činy.
Podle současného znění trestního zákoníku je trestný čin chápán jako protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Toto základní legální vymezení je však v případě méně závažných trestných činů korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle které trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Při posuzování míry společenské škodlivosti posuzovaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu – jako interpretační pravidlo a jako materiální korektiv. Jako pravidlo pro interpretaci se ho užívá tam, kde je nezbytné dovodit, že nebyly naplněny formální znaky trestného činu, nebo kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy (poskytující ve výkladu určitý prostor). Jako korektiv je tato zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, ale jedná se o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. 5 Tdo 17/2011).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“. Tento princip zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv se jeví jako nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Z tohoto důvodu trestněprávní prostředky doplňují ochranu poskytovanou normami jiných odvětví práva. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní (shodně viz 11 Tdo 584/2014).
S tímto postojem Nejvyššího soudu (který deklaroval nejenom ve své judikatuře, ale i ve stanovisku trestního kolegia – sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013) je v souladu i judikatura Ústavního soudu ČR, která rovněž opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné, nebo že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, I. ÚS 541/10, II. ÚS 1098/2010).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při aplikaci těchto zásad nemůže být o trestní odpovědnosti obviněného pochyb. Zákonné znaky přisouzených trestných činů byly beze zbytku naplněny po formální stránce. Se zřetelem k intenzitě zjištěného jednání obviněného vůči poškozené, době páchání, v neposlední řadě i k jeho následkům a osobě obviněného (sklony k násilné trestné činnosti) nepřipadá v úvahu korekce trestní odpovědnosti použitím shora popsané zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký