ECLI:CZ:US:2014:1.US.381.13.1
sp. zn. I. ÚS 381/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti M. V. M., s. r. o., se sídlem Blatného 2316, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II č. 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2012 č. j. 103 VSPH 159/2012-115, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební družstvo, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatelka spojila rovněž s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v procesním postavení žalobkyně v řízení před Městským soudem v Praze jako soudem insolvenčním s odkazem na ustanovení §14 odst. 1, ve spojení s ustanovením §15a o. s. ř., namítla podjatost JUDr. Kamily Balounové, samosoudkyně Městského soudu v Praze jako soudu insolvenčního. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze nebylo námitce podjatosti vyhověno. Vrchní soud v Praze odůvodnil negativní výrok odkazem na ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., které v této věci přímo aplikoval, přičemž aplikaci tohoto zákonného ustanovení odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j. 29 ICdo 25/2012-94. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka dne 23. 11. 2012 rovněž ústavní stížností projednávanou pod sp. zn. II. ÚS 4478/12.
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze brojí stěžovatelka ústavní stížností, v níž se domáhá jeho kasace. Tvrdí, že "zákonným soudcem" se z hlediska hodnot vyvěrajících z ústavního pořádku České republiky rozumí nejen takový soudce, který nemá bezprostřední osobní vztah k účastníkům řízení ve věci, o níž sám nebo v senátu rozhoduje (tedy vztah příbuzenský, přátelský nebo naopak nepřátelský), není na řízení sám jinak zainteresován (zejména nevystupuje v řízení jako jeho účastník, svědek, znalec nebo osoba na řízení zúčastněná, a to jak v řízení probíhajícím, tak případně v řízení předcházejícím), ale též o věci nezískal poznatky mimoprocesním způsobem nebo jeho pohled na věc nebo zjištěné skutkové okolnosti není deformován jinak.
4. Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti vůči samosoudkyni insolvenčního soudu s odkazem na právní závěry a principy vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2008 sp. zn. 4 Nd 309/2008 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 369/04, a to za situace, kdy námitkou podjatosti dotčená soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Kamila Balounová je tím subjektem veřejné moci, který práci insolvenčního správce dlužníka (úpadce) Pražské stavební bytové družstvo JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta, kontroluje, rozhoduje o jeho odměňování, a též má za insolvenčním zákonem předvídaných kritérií pravomoc jej z této funkce odvolat. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že ani stávající zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), konkrétně pak ustanovení §25 odst. 2 insolvenčního zákona, nic nemění na povinnosti obecných soudů v této věci aplikovat nález Ústavního soudu. Je tomu tak proto, že vzájemná provázanost vztahů mezi insolvenčním správcem a insolvenčním soudcem není založena k okamžiku ustanovení insolvenčního správce do funkce usnesením insolvenčního soudu, ale dochází k ní až následně, tedy na základě vzájemné funkční závislosti a do jisté míry i spolupráce, kterou stávající právní úprava insolvenčního řízení vyžaduje.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti též poukázala na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 2012 ve věci Harabin proti Slovensku (stížnost č. 58688/11). Pro případ, že by nápravy nemohlo být dosaženo cestou ústavně konformního výkladu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., navrhla stěžovatelka toto ustanovení zrušit v celém jeho rozsahu dnem vyhlášení derogačního nálezu ve Sbírce zákonů.
II.
9. K obsahu Ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který za zásadní považuje
to, že insolvenční zákon je vybudován na ideji jednotnosti insolvenčního řízení, což vyjádřil zákonodárce jednoznačně v jeho ustanovení §160, z něhož naopak plyne, že vyslovit podjatost soudce "pouze" v incidenčním řízení by představovalo postupovat v rozporu se zákonem a v podstatě odejmutí zákonného soudce účastníkovi řízení v rozporu s čl. 38 Listiny. Nelze také přehlédnout, že incidenční řízení podle zákonné úpravy §159 a násl. insolvenčního zákona se zahajuje v rámci insolvenčního řízení na návrh oprávněné osoby, který není žalobou podle §79 o. s. ř., nýbrž má pouze povahu žaloby, a proto na něj nelze pohlížet jinak, než jako na součást insolvenčního řízení, jež projednává a v němž rozhoduje jediný soudce. Vyloučení soudce z projednávaní incidenční věci pro jeho podjatost založenou na tzv. profesní podjatosti by představovalo za uvedené právní úpravy upření práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z konstantní judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 971/12, sp. zn. I. ÚS 87/12) je zřejmé, že insolvenční soudce není z definice vyloučen z projednávání žalob na vyloučení věci z majetkové podstaty, přičemž v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné další důvody pro vyloučení konkrétně JUDr. Balounové z projednání věci 96 ICm 444/2012. Zároveň je podle něj více než zjevné, že ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. není v rozporu ústavním pořádkem České republiky.
10. V replice na shora uvedená vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení pak stěžovatelka zopakovala, že je přesvědčena o tom, že z důvodů velmi podrobně rozvedených v podané ústavní stížnosti je ústavní stížnost přípustná a důvodná, když usnesením námitkového senátu Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do ústavním pořádkem garantovaného práva stěžovatelky.
III.
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
13. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Vrchní soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
14. V dané věci je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se stejnou problematikou v minulosti zabýval. V usnesení sp. zn. I. ÚS 87/12 ze dne 17. 10. 2012 (dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud poznamenal, že "Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním, vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 370/04, I. ÚS 371/04, III. ÚS 448/04, II. ÚS 369/04). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod, způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení tak, jak stanoví §14 odst. 1 o. s. ř. Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty."
15. Tato konstrukce se však podle názoru Ústavního soudu v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila. Nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, je podle současné platné právní úpravy insolvenčního zákona (§25 odst. 2 insolvenčního zákona) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§29 odst. 1 insolvenčního zákona). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném, možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizujícím, základě. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit. Na tyto závěry následně odkázal i IV. senát Ústavního soudu, a sice v usnesení sp. zn. IV. ÚS 971/12 ze dne 21. 1. 2013.
16. Ústavní stížnost stěžovatelky, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 4478/12 a směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (blíže specifikovaném v bodě 2), Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 9. 2013 jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Ústavní soud na citované usnesení odkazuje i v nyní projednávané věci. Ústavní soud v něm kromě jiného konstatoval, že "vlastní vyloučení soudce nebo přísedícího pro podjatost dle §14 o. s. ř. sleduje zejména jejich nestrannost, tedy nezaujatost (ať už ve prospěch či v neprospěch) vůči stranám sporu, popř. dalším subjektům civilního procesu, přirozeně včetně osoby soudce, o jehož podjatosti mají členové soudního senátu nadřízeného soudu rozhodovat".
18. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dospěl k závěru, že "argumentace stěžovatelky pomíjí skutečnost, že vzájemná vazba mezi insolvenčním soudcem a správcem je v insolvenčním zákoně výrazně oslabena zejména úpravou vtělenou do §25, dle něhož se určení konkrétní osoby, jež má být ustanovena insolvenčním správcem, svěřuje předsedovi insolvenčního soudu. Tuto novou koncepci vztahu mezi insolvenčním soudcem a insolvenčním správcem přitom zákonodárce - jak plyne z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu - promítl právě v tom, že incidenční spor projedná a rozhodne týž soudce, jenž je dle rozvrhu práce povolán k projednání a rozhodování (daného) insolvenčního řízení. Z §160 odst. 2 zákona totiž plyne, že jiný soudce insolvenčního soudu je (na základě příkazu předsedy insolvenčního soudu) oprávněn k projednání a rozhodnutí incidenčního sporu jen tehdy, pokud by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení."
19. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že ač v poměrech insolvenčního řízení zůstaly zachovány kompetence insolvenčního soudce vůči insolvenčnímu správci v oblasti dohlédací činnosti, sankcionování správce za neplnění povinností a ve sféře odměňování, jejich vzájemný vztah nedosahuje takové povahy a intenzity, že by insolvenčnímu soudci nedovoloval nezávisle a nestranně rozhodovat jak v insolvenčním řízení, tak v správcem vyvolaném incidenčním sporu. Opačný závěr by podle soudu ve svých důsledcích znamenal, že z projednávání a rozhodnutí incidenčního sporu by byl vyloučen zákonný soudce.
20. Shora uvedené závěry Vrchního soudu v Praze jsou ve světle shora uvedených skutečností ústavně souladné a Ústavní soud má zato, že postačí na jeho závěry v napadeném usnesení odkázat. Dodává, že úprava provedená insolvenčním zákonem s účinností od 1. 1. 2008 má zamezit tomu, aby vznikaly vazby mezi samosoudcem, který prohlašuje konkurs na majetek dlužníka, a osobou správce, který majetek dlužníka v konkursním řízení spravuje a zpeněžuje, čímž se má zvýšit objektivita postupu soudu při určování osoby vhodné pro výkon funkce insolvenčního správce.
21. Ústavní soud rovněž neshledal přiléhavým stěžovatelčin odkaz na shora zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 2012 ve věci Harabin proti Slovensku, jelikož jednak v tam řešené věci nešlo o podjatost soudců pro jejich právní názor na určitou problematiku, nýbrž pro jejich osobní postoj vůči stěžovateli, jednak slovenský Ústavní soud se pochybení měl dopustit především tím, že se důsledně nezabýval dalšími konkrétními důvody podjatosti, které účastníci řízení vznesli. Nejde tedy o srovnatelnou situaci, pro kterou by bylo nutno zvážit kasaci napadeného usnesení.
22. Na základě shora uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
23. Jde-li o návrh na zrušení jednotlivého ustanovení zákona (zde konkrétně návrh na zrušení §14 odst. 4 o. s. ř.) s ústavní stížností spojený (§74 zákona o Ústavním soudu), jedná se o návrh akcesorický, sdílející osud ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento návrh rovněž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu