ECLI:CZ:US:2014:1.US.3866.14.1
sp. zn. I. ÚS 3866/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele občanského sdružení Centrum Služeb Kupónové Privatizace, se sídlem Nádražní 532/157, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soud České republiky ze dne 20. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 3797/2012-268, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2011 č. j. 5 Cmo 351/2011-221a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2011 č. j. 50 Cm 75/2007-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 9. 12. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že dovolací soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který shodně se soudem prvého stupně neshledal důvodnou žalobu stěžovatele o náhradu škody, neboť stěžovatel jako žalobce neprokázal porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovaným, vznik škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody. Tento závěr obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, a proto neshledal dovolací soud dovolání za přípustné ani pro posouzení otázky, zda žalovaný porušil právní povinnost.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud neměl jeho dovolání odmítnout jako nepřípustné, jelikož svým dovoláním zpochybnil i vznik škody a příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a údajnou škodou, ale měl napadený rozsudek odvolacího soudu věcně přezkoumat. Soud prvého stupně i soud odvolací se shodně zabývaly pouze tím, zda žalovaný porušil právní povinnost a za situace, kdy dospěly k závěru, že se tak nestalo, se již nezabývaly otázkou způsobené škody a příčinné souvislosti, když evidentně vycházely z toho, že pokud není prokázáno porušení právní povinnosti, nemůže ani vzniknout škoda a je tedy zbytečné se jí (i příčinnou souvislostí) zabývat. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje dále v tom, že soud prvého stupně i soud odvolací zamítly žalobní návrh stěžovatele s odůvodněním, že neprokázal existenci předpokladu odpovědnosti za škodu, ačkoliv stěžovatel nebyl poučen ve smyslu §118a o. s. ř. a nebyl vyzván k doplnění skutkových tvrzení či důkazních návrhů.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo, soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svůj postup i své závěry v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu