ECLI:CZ:US:2014:1.US.4032.13.1
sp. zn. I. ÚS 4032/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 1680/13, PSČ: 110 00, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 3. 2007 č. j. Nc 291/2002-63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012 č. j. 16 Co 408/2007-129 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2013 č. j. 20 Cdo 813/2013-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na výkon povolání či na podnikání dle čl. 26 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 5 rozvrhl v exekuční věci rozdělovanou podstatu 1,567.000 Kč tak, že částečně uspokojil pohledávku zástavního věřitele ve výši 1.567.000 Kč (§337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) s tím, že zbytek pohledávky zástavního věřitele 29.318.114,35 Kč zůstává neuspokojen, stejně jako zůstávají neuspokojeny pohledávky ostatních věřitelů, mezi něž patří i stěžovatel jako soudní exekutor. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil svým napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele a odkázal na svou judikaturu, a to na usnesení ze dne 28. července 2010 sp. zn. 20 Cdo 3039/2008, ze dne 23. srpna 2011 sp. zn. 20 Cdo 400/2010, ze dne 28. března 2012 sp. zn. 20 Cdo 3807/2010 a ze dne 24. března 2011, č. j. 20 Cdo 1928/2009-120, případně na bod XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a to ve znění účinném do 31. prosince 2007, ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného pod č. 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve všech těchto rozhodnutích je uvedeno, že v exekuci nařízené před 1. 1. 2008 (kdy se postupuje podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007) se pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině.
3. Podle stěžovatele však obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna a jsou založena na svévolné a nespravedlivé aplikaci norem podústavního práva. Právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno aplikací norem podústavního práva proti smyslu a účelu použitých právních norem. Na rozdíl od situace, kdy by stejnou dražbu prováděl stát (resp. příslušný soud), jehož náklady by byly uhrazeny v rámci první skupiny pohledávek z výtěžku dražby, náklady stěžovatele nebyly uhrazeny ani zčásti. Pokud soudní exekutoři vykonávají při výkonu exekuce pravomoc státu, musí mít podle stěžovatele také postavení obdobné postavení státu v souvisejících otázkách, tedy i v otázce úhrady nákladů při výkonu státní moci vynaložených.
II.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud poté shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou, vyložily náležitě důvody, které je k jejich rozhodnutí vedly, a námitka stěžovatele o jeho odlišném postavení od postavení státu neobstojí, neboť soukromý exekutor nemá postavení se státem srovnatelé.
8. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu