ECLI:CZ:US:2014:1.US.686.14.1
sp. zn. I. ÚS 686/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky D.S. Leasing, a.s., IČ: 489 09 238, Brno, Londýnské nám. 2, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem Brno, Tuřanka 34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 158/2011-191 ze dne 11. 9. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 570/2013-211 ze dne 5. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 54C 186/2008-135 ze dne 3. 2. 2011 byl zamítnut návrh stěžovatelky jako žalované na určení, že je vlastníkem vozidla tov. zn. Mercedes S 320 (výrok I), dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna souhlasit s vydáním tohoto vozidla žalobci (výrok II). Žádnému z účastníků nebyly přiznány náklady řízení (výrok III) a stěžovatelce bylo uloženo uhradit České republice - Městskému soudu v Brně na soudním poplatku 1.000 Kč. V řízení byla posuzována vzájemná žaloba obou účastníků.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výrocích I, II a IV, ve výroku III byl rozsudek městského soudu změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 41.952 Kč a na nákladech odvolacího řízení 26.361 Kč. Stěžovatelka podala ve věci dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.926 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek krajského soudu i napadené usnesení Nejvyššího soudu zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků soudního řízení. Zásadní chybu v postupu krajského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že postavil své závěry na provedeným dokazováním nepodložené presumpci správnosti postupu správního orgánu, který vede evidenci vozidel. Přitom v soudním řízení vůbec nebylo prokázáno (dokonce ani řešeno), zda sporná kupní smlouva byla správnímu orgánu předložena a už vůbec pak nebyla řešena otázka, zda, pokud se tak stalo, vůbec byla jakkoliv správním orgánem posuzována její platnost, přičemž jeden z účastníků smlouvy popírá pravost jeho údajného podpisu na této listině. Jako ještě větší chybu obecných soudů pak stěžovatelka vidí to, že žalobce ani nenavrhoval žádné důkazy, které by mohly potvrdit (či vyvrátit) tvrzení žalobce o pravosti sporné kupní smlouvy.
5. Takovýmto postupem, jímž při pasivitě jednoho z účastníků řízení (stěžovatelka tím myslela žalobce, tedy druhou stranu sporu) rozhodují soudy nikoliv na základě stranami předložených důkazů, ale na základě presumpce správnosti zápisu v evidenci vozidel, pak porušily obecné soudy čl. 37 odst. 3 Listiny, který stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Nesprávný postup soudů pak vede ve svém důsledku k porušení principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
III.
Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Stěžovatelka především polemizuje s právní argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a se závěry interpretujícími konkrétní skutkové okolnosti a pravidla podústavního práva. Ústavní soud však, jak vyplývá z jeho judikatury, není povolán k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů optikou podústavního práva, ale pouze optikou práva ústavního [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu