ECLI:CZ:US:2014:2.US.2022.14.1
sp. zn. II. ÚS 2022/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 64/2013 ze dne 19. 3. 2014, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 171/2013 ze dne 19. 6. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 51/2012 ze dne 11. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z."), a podle §148 odst. 3 tr. z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. z. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 roků, a podle §55 odst. 1 písm. c) tr. z. za užití §56a tr. z. trest propadnutí věci. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci. Jinak ponechal rozsudek nedotčen. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na argumentaci užitou v dovolání, v němž popsal vztahy mezi společnostmi United Development Resources Establishment, U.D.R., s. r. o., UDR CZ, s. r. o., UNIPRO-ALPHA C.S., a Miss Cosmetic, s. r. o., a poukázal na to, že společnosti U.D.R., s. r. o., a UDR CZ, s. r. o., vedly svá účetnictví za rok 2006 zcela transparentně a zákonným způsobem, a stěžovatel jako jednatel společnosti UDR CZ, s. r. o. a předchozí jednatel společnosti U.D.R., s. r. o., se nesnažil žádné výdělky těchto společností zakrýt, neboť mezi nimi k plnění došlo, takže společnosti UDR CZ vznikl nárok, aby si náklad dala do daňově uznatelných výdajů. Nemohl se proto dopustit jednání, ze kterého byl uznán vinným. Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provedený Nejvyšším soudem považuje za příliš restriktivní, neboť má za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují do oblasti skutkového zjištění, přičemž stěžovatel předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkového děje zjištěného soudem prvního stupně.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tedy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud si provedením relevantních důkazů (viz str. 4 - 7 rozsudku) vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele (viz str. 7 - 8 rozsudku). Jeho řádně odůvodněným závěrům, svědčícím o tom, že společnost U.D.R. s. r. o., poté, co byly obchodní podíly v ní dne 29. 11. 2005 převedeny na Martina Viktorína (tzv. bílého koně) nevykonávala žádnou činnost, a že faktury údajně touto společností vystavené dne 1. 3. 2006 a dne 10. 12. 2006 byly fiktivní, sloužící k účelu snížení výnosů a zvýšení nákladů společnosti UDR CZ, s. r. o., a snížení její daňové povinnosti, nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout, neboť mají oporu v provedeném dokazování.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který pouze napravil pochybení soudu prvního stupně vztahující se k výroku o uloženém trestu propadnutí věci. Odvolací soud toliko zdůraznil některé argumenty, které nebyly nalézacím soudem příliš akcentovány. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele (která je opakována i v ústavní stížnosti) a vysvětlil, proč ji považoval za účelovou, snažící se zastřít prokázané skutečnosti. Pokud zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, přezkoumatelným způsobem také vysvětlil, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné, popř. neúčelné. I jeho řádně odůvodněné závěry lze označit za ústavně konformní.
Ústavní soud nemůže nic vytknout ani rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Stěžovatel nezpochybňuje úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním. Má však za to, že takové posouzení je příliš restriktivní. Ústavní soud ve své judikatuře (na niž odkázal i dovolací soud) opakovaně připomíná, že jen v případech zcela extrémních lze opustit zásadu vázanosti dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/06 ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3059/12 ze dne 14. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudů na straně druhé. Pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu je tak dostačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Lze uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se (vyjma uloženého trestu propadnutí věci) ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená ústavní práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu