ECLI:CZ:NS:2014:6.TZ.64.2013.1
sp. zn. 6 Tz 64/2013-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného P. Z., a dovolání obviněného P. Z., které byly podány proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 51/2012, a rozhodl takto:
1) Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
2) Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, byl k odvolání obviněného P. Z. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 3 T 51/2012, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků a dále byl odsouzen „podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za užití §56a tr. zák. náhradní hodnoty peněžních částek 41.137,43 Kč, 10,53 USD a 750,40 EUR a části majetkového podílu na bytu v bytovém domě č.p. …, č. jednotky … a na garáži v bytovém domě č.p. …, č. jednotky …, v okrese Hlavní město Praha, obci P., katastrální území … V., na listu vlastnictví …, jehož jediným vlastníkem je obžalovaný, a to vše v celkové výši 3.600.000,- Kč“ . Výrok o vině, uloženém trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, uloženém trestu zákazu činnosti zůstaly rozhodnutím soudu druhého stupně nezměněny.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, podala v neprospěch obviněného ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. V podané stížnosti pro porušení zákona poukazuje na to, že soud druhého stupně „nepostupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 a 258 odst. 1 trestního řádu“. Dále uvádí, že odvolací soud se neztotožnil s větší částí odvolacích námitek obviněného, který napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, přičemž konstatoval, že se obviněný dopustil žalovaného jednání, kterým způsobil české ekonomice škodu ve výši 3.600.000,- Kč. Rovněž uvádí, že soud druhého stupně poukázal na to, že soud prvního stupně nesdělil, zda věci, kterých se týkal trest propadnutí, byly získány trestnou činností, ani k tomu nebylo vedeno dokazování, a proto soud druhého stupně zrušil výrok o tomto druhu trestu s tím, „že by pro jeho uložení muselo být zjištěno, že si obviněný majetkové podíly na nemovitostech, jež byly předmětem propadnutí, pořídil až poté, co se obohatil trestnou činností, což se zjevně nestalo“. S uvedenou argumentací soudu druhého stupně se ministryně spravedlnosti neztotožnila a poukázala na zákonná ustanovení §55 tr. zák. a §56a tr. zák., s tím, že požadavek soudu druhého stupně, aby bylo prokázáno, že si obviněný pořídil nemovitost až po zkrácení daně, s ohledem na výše zmíněná zákonná ustanovení postrádá oporu v zákoně. V další části stížnosti pro porušení zákona uvádí, že doposud publikovaná judikatura neřešila přesně, jak by měl být formulován výrok o „trestu propadnutí věci – náhradní hodnoty“, když trest propadnutí náhradní hodnoty není ani jako samostatný uveden v trestním zákoníku. Je však toho názoru, že výrok, jak byl vysloven soudem prvního stupně, dostatečně vystihuje podstatu věci a odpovídá zákonným požadavkům, byť je otázkou, zda trest propadnutí věci by neměl být primárně ukládán podle §56a tr. zák. (nyní §71 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoníku“). Vzhledem k tomu, že si soud druhého stupně chybně vyložil §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s §56a odst. 1 tr. zák. a nesprávně zrušil výrok z rozsudku soudu prvního stupně, ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 5 To 171/2013, byl ve prospěch obviněného P. Z. porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a v §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v §56a odst. 1 tr. zák.
Obviněný prostřednictvím obhájce v podaném dovolání při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že soud druhého stupně sice shledal výrok o jeho vině správným a ztotožnil se s argumentací uvedenou soudem prvního stupně, avšak podle mínění dovolatele se jedná o neúplné a nesprávné posouzení právního stavu, který vznikl od 1. 3. 2006 mezi společnostmi United Development Resources Establishment, U. D. R, s.r.o., UDR CZ, s.r.o., UNIPRO-ALPHA C.S. a Miss Cosmetic, s.r.o. Ve svém dovolání popsal vztahy mezi uvedenými subjekty, aby následně konstatoval, že společnosti U.D.R., s.r.o., UDR CZ, s.r.o., vedly svá účetnictví za rok 2006 zcela transparentně a zákonným způsobem. Obviněný jako jednatel UDR CZ, s.r.o., a předchozí jednatel společnosti U.D.R., s.r.o., se nesnažil žádné výdělky těchto společností zakrýt. Poukázal na to, že mezi společnostmi došlo k plnění, tak jak uváděl v předchozím řízení. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným opravným prostředkům se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který uvedl, že se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožňuje a je toho názoru, že soud druhého stupně si neujasnil rozdíl mezi případy, na které dopadá ustanovení §55 odst. 1 tr. zák., a případy, na které dopadá ustanovení §56a tr. zák. Pokud by měl být správným názor Městského soudu v Praze, pak by ustanovení §56a tr. zák. (nyní §71 odst. 1 tr. zákoníku) ztratilo na významu. V souvislosti s dovoláním podaným obviněným prostřednictví obhájce státní zástupce konstatoval, že se ztotožňuje s argumentací soudů a je přesvědčen, že vystavené faktury byly shledány nejen fiktivními, ale bylo také konstatováno, že společnost U.D.R., s.r.o., poté, co byly obchodní podíly v ní dne 29. 11. 2005 převedeny na M. V., nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné reklamní služby neposkytovala. Uzavírá, že předmětné faktury byly vystaveny pouze za účelem snížit výnosy a zvýšit náklady společnosti UDR CZ, s.r.o., a snížit její daňovou povinnost. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud předně usnesením ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1381, spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci obou mimořádných opravných prostředků, a to pod sp. zn. 6 Tz 64/2013, ve které podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného s věcí vedenou pod sp. zn. 6 Tdo 1381/2013, týkající se podaného dovolání s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 6 Tz 64/2013.
Poté Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je dovolání obviněného přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, řádně a včas a splňuje všechny obsahové a formální náležitosti dovolání [§265a odst. 1, 2 písm. h), §265d odst. 1 písm. d), odst. 2, §265e odst. 1, 2 a §265f odst. 1 tr. ř.]. Současně přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného postupem podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona ohledně obviněného v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a shledal, že jak stížnost pro porušení zákona, tak dovolání jsou nedůvodné.
Z trestního zákona, stejně jako trestního zákoníku vyplývá, že v obou případech byl trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§55 tr. zák.; §70 tr. zákoníku) upraven v jiném ustanovení než trest propadnutí náhradní hodnoty (§56a tr. zák.; §71 tr. zákoníku). Trest propadnutí náhradní hodnoty má ve své podstatě povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 924 s.). Pokud by soud prvního stupně zohlednil předpoklady pro uložení tohoto druhu trestu, nemohl s ohledem na argumentaci uvedenou v odůvodnění zvolit formulaci odsouzení obviněného podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za užití §56a tr. zák. náhradní hodnoty peněžních částek 41.137,43 Kč, 10,53 USD a 750,40 EUR a části majetkového podílu na bytu v bytovém domě č.p. …, č. jednotky … a na garáži v bytovém domě č.p. …, č. jednotky …, v okrese Hlavní město Praha, obci P., katastrální území … V., na listu vlastnictví …, jehož jediným vlastníkem je obžalovaný, a to vše v celkové výši 3.600.000,- Kč. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zmínil, že „jelikož obžalovaný získal trestnou činností majetkový prospěch a v přípravném řízení byly zajištěny finanční prostředky a nemovitost obžalovaného, soud rozhodl o propadnutí náhradní hodnoty do výše 3.600.000,- Kč, tj. zkrácení daně“. Z uvedeného kontextu bylo možno dovodit, že zmíněným výrokem soudu prvního stupně byl obviněnému ukládán trest propadnutí náhradní hodnoty, za splnění zákonných podmínek. Lze ovšem poznamenat, že pokud již soud prvního stupně chtěl ve skutečnosti uložit obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty, pak měl volit jednak přímou aplikaci §56a tr. zák., jednak přesněji v mezích tohoto ustanovení formulovat příslušný výrok o tomto druhu trestu.
Soud druhého stupně (patrně vzhledem ke zvolené formulaci výroku soudem prvního stupně) zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek „toliko ve výroku o uloženém trestu o propadnutí věci, jinak ve výroku o vině, uloženém trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, uloženém trestu zákazu činnosti, zůstal nezměněn“. Již z tohoto popisu je patrno, že ani soud druhého stupně nepostupoval důsledně podle zákona, pokud zrušil „trest propadnutí věci“, neboť zákon mezi druhy trestu uvádí nikoli trest propadnutí věci, ale trest „propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“ a sám soud druhého stupně na str. 7 svého usnesení konstatuje, že „bylo porušení zákona shledáno ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Z této formulace odůvodnění tedy vyplývá, že oproti soudu prvního stupně soud druhého stupně nahlížel na uložený trest i přes tu skutečnost, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku výslovně zmiňuje ustanovení §56a tr. zák. a v odůvodnění poukazuje na to, že jde o uložení trestu „propadnutí náhradní hodnoty“, na zmíněný výrok rozsudku soudu prvního stupně jako na trest propadnutí věci, resp. propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, nikoli jako na trest propadnutí náhradní hodnoty. K odůvodnění zrušovacího rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že „v řízení předcházejícím napadenému rozsudku ani v samotném rozsudku soud prvního stupně jednak neargumentuje, jakým způsobem dospěl k závěru, že zmíněné věci, jejichž trest propadnutí vyslovil, byly získány uvedenou majetkovou trestnou činností, a nevedl k tomu žádné dokazování. Muselo by být totiž prokázáno, že si zmíněný dům obžalovaný pořídil až poté, co získal danou výhodu, tzn. uvedenou částku 3.600.000,- Kč a z této částky, což je s ohledem na odstup doby od spáchání činu již prakticky neproveditelné“.
V souvislosti s touto argumentací lze uvést, že by bylo možno přisvědčit soudu druhého stupně, pokud by požadoval prokázání získání domu obviněným z prostředků, které tento získal trestnou činností za předpokladu, že nahlížel na výrok rozhodnutí soudu prvního stupně jako na uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§55 odst. 1, 2 tr. zák.) - v tomto rozsahu také zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. Pak by také byl oprávněný jeho požadavek na prokázání, že si obviněný pořídil zmíněný dům až poté, co získal danou výhodu – viz §55 odst. 1 písm. d) tr. zák., které uvádí, že věc pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná. Soud druhého stupně však přehlédl (výklad shora), že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně mj. obsahuje také zmiňované ustanovení §56a tr. zákoníku a hovoří o propadnutí náhradní hodnoty, což dále rozvádí v odůvodnění rozhodnutí, kde jednoznačně hovoří o tom, že obviněnému ukládal trest propadnutí náhradní hodnoty, nikoli trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V této souvislosti pak lze zmínit následující:
Propadnutí náhradní hodnoty podle §56a tr. zák. (nyní §71 tr. zákoníku) lze uložit - jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle §55, před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty; hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §55 odst. 1, 2 tr. zák. lze uložit u věci nebo jiné majetkové hodnoty
a) které bylo užito k spáchání trestného činu,
b) která byla k spáchání trestného činu určena,
c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo
d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli.
Ze shora uvedeného je patrno, že použití §56a tr. zák. je mj. vázáno na splnění podmínek spočívajících v tom, že a) pachatel jedná některým ze způsobů uvedených v zákoně vůči věci nebo jiné majetkové hodnotě, kterou by soud mohl prohlásit za propadlou podle §55, b) že takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu ještě před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak její propadnutí zmaří, zničí, poškodí apod.
V předmětné trestní věci byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kdy měl zkrátit daň z příjmů právnických osob ve výši 3.600.000,- Kč a v uvedené výši způsobit škodu České republice. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu , jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně. Podanou stížností pro porušení zákona není zpochybňováno, že shora popsaným jednáním obviněný zkrátil daň o částku 3.600.000,- Kč.
V podané stížnosti pro porušení zákona se namítá, že vzhledem k tomu, že v době rozhodování soudu nebylo možno vyslovit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, neboť nastal stav předpokládaný ustanovením §56a tr. zák., tj že došlo buď ke „zničení, poškození, zcizení, učinění neupotřebitelnou nebo zužitkování, zejména spotřebování, nebo jinak zmaření jejímu propadnutí“ , bylo možno vyslovit trest propadnutí náhradní hodnoty, jehož účelem je konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti.
Nejvyšší soud ve shodě s ministryní spravedlnosti i intervenujícím státním zástupcem činným u nejvyššího státního zastupitelství musí konstatovat, že účelem propadnutí náhradní hodnoty podle §56a tr. zák. je tedy možnost zajištění a následná konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci výnosu z trestné činnosti (z důvodu jeho zničení, zužitkování apod.). Podmínkou pro uložení tohoto druhu trestu pak není zjištění, že tento ekvivalent má sám původ v trestné činnosti jako jeho výtěžek.
V návaznosti na uvedený závěr je ovšem potřebné dále uvést, že soud prvního stupně ke způsobu získání věcí, ohledně kterých vyslovil trest propadnutí náhradní hodnoty, žádné dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. nevedl, tudíž ani odůvodnění vztahující se k tomuto výroku neodpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně tento svůj výrok odůvodnil pouze tím, že obviněný „získal trestnou činností majetkový prospěch a v přípravném řízení byly zajištěny finanční prostředky a nemovitost obviněného, a proto soud rozhodl o propadnutí náhradní hodnoty“. K otázce zajištěných finančních prostředků a nemovitosti obviněného poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 19/2011 Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že „ Nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení §79f tr. ř. umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti“. Soud prvního stupně při ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty nebral v úvahu, že sám ve skutkovém zjištění vychází z toho, že „obviněný jako jediný jednatel společnosti UDR CZ, s. r. o., se sídlem Praha 10, Na Výsluní 201/13, v úmyslu neoprávněně snížit daňovou povinnost této společnosti nechal v průběhu roku 2006 zaúčtovat do účetnictví této společnosti dvě faktury …čímž snížil základ daně z příjmů právnických osob této společnosti …čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob ve výši 3.600.000,- Kč…“ . Z této argumentace je nepochybné, že výrok rozsudku soudu prvního stupně váže jednání obviněného k jeho osobě jako jednatele společnosti, směřující ke snížení základu daně z příjmu právnických osob této společnosti (viz - čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob ). Z tohoto soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu vyplývá, že to byla společnost, jejímž byl obviněný jednatelem, která odvedla na dani z příjmu právnických osob méně, než měla, avšak trest propadnutí náhradní hodnoty byl uložen obviněnému jako fyzické osobě s konstatováním, že obviněný trestnou činností získal majetkový prospěch, aniž by soud prvního stupně provedl dokazování ve směru dispozice s částkou 3.600.000,- Kč (zkrácení daně z příjmu právnické osoby) do dispozice obviněného. V této spojitosti pak odkazuje Nejvyšší soud přiměřeně na rozhodnutí Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, ve kterém se tento vyslovil k problematice oddělení majetku obchodní společnosti a jejího jediného společníka.
Ze skutečností shora uvedených vyplývá, že soud druhého stupně sice nepostupoval v souladu s výkladem aplikace trestu propadnutí náhradní hodnoty §56a tr. zák., která byla zvolena soudem prvního stupně, ale správně, byť s nesprávnou argumentací k uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Vzhledem k této okolnosti zamítl Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je možno uvést, že dovolání s odkazem na tento dovolací důvod lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání je patrno, že obviněný se neztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které bylo shledáno správným také usnesením soudu druhého stupně, a předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkového děje zjištěného soudem. V této souvislosti je možno uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Uplatněnými námitkami nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265 odst. 1 tr. ř.
Z argumentace obviněného vyplývá, že tato je obsahově shodná s jeho obhajobou uplatněnou v předcházejícím řízení, kdy soudy prvního a druhého stupně na ni reagovaly. Na tomto místě lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Zejména soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí jednotlivé důkazy (str. 4-7 rozsudku), které pak hodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. na straně 7-8. Soud rovněž ve smyslu výše uvedeného ustanovení poukázal na to, jakou důkazní váhu jednotlivým důkazům přiznal, ev. také uvedl, proč některé důkazy neprovedl. Na tomto místě je nutno konstatovat, že jeho odůvodnění (pomine-li Nejvyšší soud s výjimkou odůvodnění o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty) odpovídá ustanovení §125 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Dále je nutno také uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Na základě výše uvedených skutečností je zřejmé, že dovolání obviněného, jakož i stížnost pro porušení zákona jsou nedůvodné. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann