ECLI:CZ:US:2014:2.US.2042.14.1
sp. zn. II. ÚS 2042/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Cibulky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Kožínem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2014, č. j. 21 Co 552/2013-905, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas zaslanou a později řádně doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým mu Krajský soud v Brně odňal osvobození od soudních poplatků.
2. Stěžovatel byl od soudních poplatků osvobozen usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 36 C 307/2003-823. Následně tentýž soud ustanovil na žádost stěžovatele usnesením ze dne 1. 11. 2013, č. j. 36 C 307/2003-885, k ochraně jeho zájmů právního zástupce z řad advokátů, konkrétně JUDr. Aleše Uhlíře. Tento soudem ustanovený advokát však podal proti tomuto usnesení odvolání, ve kterém namítal, že je příliš vzdálen od soudu projednávajícího stěžovatelovu věc a poukázal též na další osobní důvody znemožňující řádný výkon právního zastoupení (věk blízký důchodovému a nepříznivý zdravotní stav).
3. Krajský soud v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností o tomto odvolání ustanoveného advokáta rozhodl tak, že se žalobci (stěžovateli) odnímá dříve přiznané osvobození od soudních poplatků a zároveň se usnesení soudu I. stupně mění tak, že se žalobci zástupce neustanovuje. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil majetkovými poměry stěžovatele, neboť z obsahu spisu zjistil, že je ve spoluvlastnickém podílu majitelem několika nemovitostí, přičemž v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků tyto nemovitosti neuvedl, ačkoliv usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2012, č. j. 27 D 1228/2011-69, byla jejich hodnota stanovena na 433.000 Kč. Nadto z kupní smlouvy uzavřené po rozhodnutí městského soudu o osvobození od soudních poplatků plyne, že již jednu z nemovitostí zcizil za částku 57.861 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele neodůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, a proto nesplňuje ani podmínky pro ustanovení zástupce pro řízení před soudem.
4. Proti usnesení krajského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva práva stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že krajský soud rozhodoval o odnětí osvobození od soudních poplatků i přesto, že o něm může rozhodovat dle dikce ustanovení §138 občanského soudního řádu pouze stejný soud, který rozhoduje o jeho přiznání. Takto prý krajský soud odňal stěžovatelovi právo uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků, který by mu náležel, kdyby o odnětí rozhodl funkčně příslušný soud. Navíc stěžovatel namítá, že soud projednal věc mimo meze podaného odvolání, neboť odvolání vedlejšího účastníka směřovalo pouze proti usnesení, kterým byl ustanoven zástupce stěžovatele. Proto stěžovatel soudí, že krajský soud vůbec nebyl příslušný k rozhodování o odnětí osvobození od soudních poplatků. Dále stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytýká, že krajský soud nemohl rozdílně hodnotit majetkové poměry stěžovatele, pokud majetková a finanční situace stěžovatele byla v době přiznání osvobození od soudních poplatků i v době rozhodnutí krajského soudu totožná. Stěžovatel též předkládá argumenty prokazující důvodnost jeho osvobození od soudních poplatků, přičemž dospívá k závěru, že krajský soud nepřihlédl k jeho celkovým majetkovým poměrům, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku ani k dalším podobným okolnostem.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
8. Stěžovatel brojí proti skutečnosti, že mu osvobození od soudních poplatků odňal odvolací soud, a to navíc za situace, kdy řešil pouze odvolání advokáta o jeho ustanovení zástupcem stěžovatele.
9. Zde v prvé řadě Ústavní soud podotýká, že osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 občanského soudního řádu a ustanovení zástupce dle §30 občanského soudního řádu jsou velmi blízké právní instrumenty, neboť pouze účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce (viz dikci ustanovení §30 občanského soudního řádu). Zároveň je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o odnětí přiznaného osvobození je rozhodnutí, které soud vydává z úřední povinnosti (na rozdíl od rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků, které soud může učinit pouze na návrh účastníka), bez ohledu na to, zda byl v tomto směru podán návrh (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II: Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 955). Pokud tedy odvolací soud rozhodoval o ustanovení zástupce stěžovateli, nic mu nebránilo přezkoumat, zda-li u něj nadále přetrvávají podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků, bez něhož by vůbec nemohl rozhodovat o tom, zda může být stěžovateli ustanoven zástupce.
10. Přijal-li by Ústavní soud za svůj výklad stěžovatele, že v této fázi mohl krajský soud přezkoumávat pouze správnost ustanovení konkrétního zástupce, jednalo by se o výklad jdoucí proti smyslu, efektivitě a hospodárnosti soudního rozhodování a naopak by šlo o interpretaci vyznačující se nadměrným formalismem. Pokud totiž krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele není splněna základní podmínka, pro kterou mu může být ustanoven zástupce, tj. že nemá nárok na osvobození od soudních poplatků, jevilo se správným, pokud předně rozhodl o nesplnění této podmínky. Jak již bylo uvedeno, o odnětí osvobození rozhoduje obecný soud z úřední povinnosti a může tak učinit kdykoli v průběhu soudního řízení (viz ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu: "Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly."). Pokud by za této situace krajský soud pouze zrušil předmětné usnesení a v jeho odůvodnění vyzval městský soud k přehodnocení adekvátnosti osvobození od soudních poplatků, zbytečně by tím prodlužoval soudní řízení a zároveň nepřispěl k jeho hospodárnosti, neboť by instruoval soud nižší instance k vynesení rozhodnutí, jež mohl sám učinit (navíc pokud by sám později eventuálně rozhodoval o stěžovatelově odvolání proti tomuto odnětí, které stěžovatel v nyní projednávané věci postrádá - viz dále, nelze očekávat, že by svůj právní názor přehodnotil). Ustanovení procesních předpisů je třeba vykládat a aplikovat v jejich významovém celku.
11. Celkově tedy lze uzavřít, že dikce zákona ani základní zásady soudního rozhodování nedávají stěžovateli za pravdu, že by o odnětí osvobození od soudních poplatků nemohl rozhodovat odvolací soud [navíc Ústavní soud připomíná zásadu, dle níž není porušením práva na spravedlivý proces, pokud namísto samosoudce (respektive předsedy senátu jako v případě rozhodování o odnětí od soudních poplatků - viz ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu), rozhoduje senát].
12. Nadto stěžovatel nemá pravdu ani v tom, pokud soudí, že postupem v nyní projednávaném případě mu bylo odepřeno právo na dvojinstančnost soudního rozhodování. Totožnou otázku ve své judikatuře již Ústavní soud řešil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 771/06 ze dne 11. 1. 2007), přičemž konstatoval, že v dané věci sice rozhodoval krajský soud o odnětí přiznaného osvobození jako první, ale nelze hovořit o tom, že se jedná o rozhodnutí soudu prvního stupně. S využitím ustanovení §138 odst. 2 občanského soudního řádu totiž rozhodl odvolací soud o odnětí osvobození, neboť poměry účastníka posoudil odlišně od soudu prvního stupně, který osvobození od soudního poplatku přiznal, a dospěl k závěru, že osvobození od soudního poplatku neodůvodňovaly. Jednalo se tedy o podobný případ, kdy až odvolací soud dodatečně zjistil, že poměry účastníka řízení byly v době přiznání osvobození jiné, než z jakých vycházel soud prvního stupně, a právě v takovém případě může i odvolací soud rozhodnout o odnětí osvobození. K tomu Ústavní dovodil, že přestože to nebylo v rozhodnutí krajského soudu výslovně uvedeno, bylo možno je přirovnat k měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není odvolání přípustné. Z hlediska dvojinstačnosti řízení pak vytkl, že "v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvojinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 22, č. 22, str. 387). Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o osvobození či odnětí osvobození od soudního poplatku navíc není rozhodnutím meritorním a tedy konečným, přestože se může účastníka řízení v konkrétním případě i citelně dotknout." S uvedenými závěry se nyní rozhodující senát Ústavního soudu ztotožňuje, plně na ně odkazuje a vyvrací tak argumenty předestřené stěžovatelem.
13. Pokud se týče samotných důvodů pro odnětí či přiznání osvobození od soudních poplatků, připomíná Ústavní soud opakovaně vyřčenou zásadu, že o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či odnětí osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.
14. Přesto pokládá za vhodné podotknout, že rozhodnutí krajského soudu naplňuje obecné požadavky pro soudní rozhodnutí. Především, je řádně odůvodněné, přičemž krajský soud dostatečně pečlivě vyložil, v čem shledává důvodnost změny předchozího rozhodnutí městského soudu, a skutková zjištění spojil s dotčenou právní úpravou. Stěžovatel nemá pravdu, pokud soudí, že krajský soud pouze odlišně hodnotil dříve známé skutečnosti. Naopak se totiž z odůvodnění napadeného ustanovení podává, že krajský soud zjistil skutečnosti, které stěžovatel neuvedl v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a které značně měnily důvodnost přiznaného osvobození od soudních poplatků. Navíc, krajský soud též zjistil, že i po vydání tohoto rozhodnutí některé nemovitosti zpeněžil, čímž opět došlo ke změně jeho majetkových a finančních poměrů, což odůvodňovalo změnu předchozího rozhodnutí a přijetí nového, kterým bylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků odňato dle §138 odst. 2 občanského soudního řádu.
15. Ostatně, jak již dříve konstatoval Ústavní soud, "toto ustanovení občanského soudního řádu slouží k tomu, že pokud se změní okolnosti, ze kterých soud při rozhodnutí o přiznání osvobození od soudních poplatků vycházel, nebo vycházel-li soud ze skutečností, které osvobození od počátku neodůvodňovaly, může soud osvobození rozhodnutím odejmout, a to i zpětně, přičemž důvodem pro odnětí osvobození však není pouhá změna v hodnocení poměrů účastníka řízení, které se jinak nezměnily a ani nebyly jinak zjištěny, nebo změna názoru soudu na to, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva" (usnesení sp. zn. II. ÚS 266/06 ze dne 29. 5. 2006). Napadené usnesení krajského soudu se tedy opírá o konkrétní skutečnosti a přidržuje se příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
16. Ze shora vyřčených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu