ECLI:CZ:US:2014:2.US.2207.13.1
sp. zn. II. ÚS 2207/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jana Peřiny, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Dolní Česká 345/32, 669 02 Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 95/2012-456 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 19 C 225/2003-419 ze dne 9. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně zamítl návrh na zaplacení bolestného ve výši 25 000 Kč, požadované z titulu náhrady škody na zdraví způsobené dopravní nehodou, a to s ohledem na uplatněnou námitku promlčení ze strany vedlejšího účastníka (výrok pod bodem I), dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli za ztížení společenského uplatnění částku 23 100 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení, když učinil závěr, že tento nárok není promlčen, pokud k vyčíslení a bodovému ohodnocení došlo až v průběhu řízení znaleckým posudkem (výrok pod bodem II), zamítl požadavek stěžovatele na navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění na 6ti násobek (výrok pod bodem III) a v rozsahu zpětvzetí žaloby co do částky 1 000 000 Kč rozhodl o zastavení řízení (výrok pod bodem X). Dalším výrokem byl zamítnut návrh, aby byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli na náhradě ztráty na výdělku částku 244 921 Kč a od 1. 1. 2008 mu platit rentu ve výši 2 131 Kč měsíčně (výrok pod bodem IV). Akcesorickými výroky pak městský soud rozhodl o poplatkové povinnosti i nákladech řízení (výroky pod body V až IX).
K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že odvolací řízení proti výrokům I a IV rozsudku soudu prvého stupně na základě částečného zpětvzetí odvolání zastavil, odvolání stěžovatele proti výroku II odmítl s poukazem na nedostatek aktivní legitimace k napadení daného výroku, k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek nalézacího soudu ve výroku II změnil tak, že žalobu, aby vedlejší účastník byl zavázán zaplatit stěžovateli za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 23 100 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť dospěl k závěru, že i tento nárok je promlčen, výrokem III byl rozsudek soudu prvé stolice potvrzen ve výroku pod bodem III, výrokem IV byl rozsudek městského soudu ve výroku V změněn tak, že se žalovanému poplatková povinnost neukládá, výrokem V byl prvoinstanční rozsudek ve výroku IX změněn tak, že se vedlejšímu účastníkovi povinnost hradit stěžovateli separované náklady neukládá, výrokem VI byla žalobci uložena povinnost uhradit České republice náklady řízení ve výši 15.547,- Kč a konečně výrokem VII bylo stěžovateli uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 289 090 Kč.
Proti rozhodnutím obecných soudů a jejich procesnímu postupu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že soud postupoval již na prvním stupni v rozporu se zákonem, když hodnotil promlčecí lhůtu nejen příliš formalisticky, ale též nepřípustně zužujícím výkladem. Běh promlčecí lhůty je dle něj soudem fixován k datu, které je určeno značně obecným a neurčitým způsobem, když následky nehody, resp. zranění, která utrpěl, ovlivňují negativním způsobem jeho zdravotní stav do současnosti. Krajskému soudu pak vytkl posouzení promlčení i u druhého nároku. Stěžovatel rovněž napadl způsob, jakým soud rozhodl o nákladech řízení, když s ohledem na morální rozměr kauzy mělo dle jeho přesvědčení dojít k aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Všechny tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o napadené výroky odvolacího soudu pod body IV a V, je třeba v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítnout pro neoprávněnost navrhovatele, neboť jimi bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti vedlejšího účastníka, která se povinností stěžovatele per se nijak nedotýká, resp. o změně povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi separované náklady řízení za jednání konané dne 27. 4. 2011 v jeho prospěch, kdy mu úhrada těchto nákladů nebyla odvolacím soudem uložena.
Pokud se jedná o námitky týkající se posouzení promlčení obecnými soudy, Ústavní soud tu žádný exces, který by vedl k jeho kasačnímu zásahu, neshledal. Namítá-li stěžovatel, že běh promlčecí lhůty je soudem fixován k datu, které je určeno značně obecným a neurčitým způsobem, nutno konstatovat, že šlo o škodu způsobenou na zdraví, přičemž u těchto nároků je třeba vycházet z ustálené judikatury, dle které promlčecí doba ohledně nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění počíná běžet v okamžiku, kdy dojde k ustálení zdravotního stavu poškozeného a je možno kvalifikovat a kvantifikovat trvalé následky poškození zdraví. Z odůvodnění rozsudku soudu druhé stolice pak plyne, že k tomuto ustálení zdravotního stavu na straně stěžovatele došlo dle závěru znaleckého posudku v průběhu měsíců února - dubna roku 2001 (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za nekonformní s ústavním pořádkem. Argumentuje-li stěžovatel tím, že soudy do tohoto hodnocení opomněly promítnout korektiv v podobě dobrých mravů, dlužno poznamenat, že z napadených rozhodnutí neplyne, že by stěžovatel takovou argumentaci v předmětném řízení uplatnil (což stěžovatel ostatně ani nijak nezpochybňuje), přičemž i z ústavní stížnosti je patrné, že soudy o takové námitce měly dle názoru stěžovatele rozhodnout z úřední povinnosti, s čímž ovšem nelze souhlasit. Ve sporném řízení je vždy na tom, kdo čelí vznesené námitce promlčení, aby vyložil, v čem je dle jeho soudu uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Tento procesní prostor stěžovatel nevyužil, a proto ani Ústavní soud nemůže k takto uplatněné výhradě přihlédnout.
Ani námitkám směřujícím proti výrokům o náhradě nákladů řízení nemohl Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud na tomto místě připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Výše uvedené ústavní limity se ovšem vztahují k situaci, kdy soud zamýšlí ustanovení §150 o. s. ř. uplatnit, a to jako výjimečné opatření prolamující zásadu úspěchu ve věci, ze které soud při stanovení nákladů řízení primárně vychází. Diametrálně odlišnou se však z ústavněprávního pohledu jeví situace, kdy se účastník řízení aplikaci uvedeného moderačního práva nebrání, ale naopak se jí domáhá. Obecně je totiž třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění soudu ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníkovi řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti, resp. k popření smyslu vlastního civilního procesu; k takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Nelze totiž přehlédnout, že odvolací soud přihlédl k tomu, že stěžovatel vzal žalobu (jakož i odvolání) v podstatném, resp. v případě zpětvzetí odvolání v částečném rozsahu zpět, aniž jej k tomu přimělo chování vedlejšího účastníka. Nadto nelze opomenout, že odvolací soud stěžovateli vytkl, že okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ani nijak nespecifikoval (str. 5), kterýžto závěr stěžovatel v ústavní stížnosti hodnověrně nevyvrátil.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl v části směřující proti výrokům IV a V v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatele a ve zbývající části ji pak odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu