ECLI:CZ:US:2014:2.US.2372.14.1
sp. zn. II. ÚS 2372/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Tovačovského 318, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 21. 3. 2013, č. j. 61 T 1/2013-1542, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2013, č. j. 4 To 43/2013-1719, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 7 Tdo 401/2014-65, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, shledal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným z (I.) dvojnásobného zvlášť závažného zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1,2 písm. b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákoník"), (II.) z přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku a (III.) z přečinu ublížení na zdraví dle ustanovení §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, bateriového zdroje a paměťové karty. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví specifikovaným rozsudkem stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek č. III., nicméně ohledně skutku č. I. a II. rozhodl odsuzujícím rozsudkem, a to při zachování navazujících výroků o trestech. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím odmítl.
2. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že vymyslel plán, jak vymoci od poškozeného částku 36.000.000 Kč, přičemž posléze na jeho popud další odsouzení na poškozeného zaútočili a pokusili se jej omezit na svobodě a vymoci požadovanou částku. Jelikož se tento plán nezdařil (poškozený se fyzickému napadení na zahradě u domu ubránil tím, že začal volat o pomoc a jeho manželka, která mezitím vyšla z domu, a křičela, že již volala policii), instruoval později stěžovatel další odsouzené, aby zaslali celkem třem poškozeným anonymní dopisy, ve kterých byla uvedena pohrůžka, že orgánům činným v trestním řízení, finančnímu úřadu a televizi budou předloženy kompromitující materiály dokládající, že se v rámci společné podnikatelské činnosti dopustili trestných činů, za které jim hrozí tresty odnětí svobody v rozmezí 10 až 15 let s tím, že za nezveřejnění těchto materiálů požadují částku 36.000.000 Kč a že tuto částku mají v tmavé sportovní tašce odložit poškození v určený den na blíže specifikované místo (právě zde později došlo k zadržení pachatelů). K závěrům o vině stěžovatele obecné soudy dospěly především na základě výpovědi obviněného J. P., který se k činu doznal a zároveň uvedl, že jednal na popud stěžovatele a podle jeho instrukcí. Zároveň však soudy zdůraznily, že výpověď obviněného P. jako usvědčující důkaz proti stěžovateli zdaleka není osamocená, neboť je - byť nepřímo - podporována dalšími důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi.
3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele zasáhla do jeho práva na spravedlivý a zákonný proces a porušila zásadu právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip in dubio pro reo, tedy povinnost soudu rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obviněného. Takto prý došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 6 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítané porušení práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že jeho odsouzení je založeno téměř výlučně na výpovědi svědka P. (spoluobžalovaného), který jej jako jediný usvědčuje, a kterého stěžovatel neměl příležitost vyslýchat a klást mu otázky, jelikož jeho výslech před soudem probíhal značně nestandardně. Stejně tak stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje výpovědi svědků Kadeřábka a Schröttera, které pokládá za nevěrohodné či rozporné, přičemž dochází k závěru, že z jejich výpovědí nelze nikterak věrohodně dovozovat, že se stěžovatel dopustil inkriminované trestné činnosti. Dále stěžovatel rozporuje též učiněné skutkové závěry vyplývající z telefonických hovorů mezi ním a dalšími odsouzenými, neboť ty byly vedeny pouze v rámci pracovních či obchodních aktivit a nikterak z nich neplyne zapojení stěžovatele do předmětné trestné činnosti. Podobně stěžovatel postrádá v rozhodnutí obecných soudů náležité vypořádání se s neexistencí jeho pohnutky a motivu ke spáchání jemu připisovaných skutků a zohlednění skutečnosti, že na rozdíl od ostatních odsouzených byl v době soudních přelíčení osobou bezúhonnou (v této souvislosti opět vyzdvihuje chybné přisouzení věrohodnosti výpovědím dalších odsouzených, kteří již dříve byli trestně odsouzeni). Stěžovatel tedy dochází k závěru, že rozhodnutí obecných soudů stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Rozhodnutí soudů stála totiž téměř výlučně na výpovědích ostatních odsouzených, jež však nepovažuje za věrohodné, a provedení těchto výpovědí považuje za rozporné s procesními předpisy. Závěrem stěžovatel uvádí, že v nedávné době jeden z odsouzených popřel svá předchozí tvrzení týkající se organizování trestné činnosti stěžovatelem, a proto stěžovatel požádal o obnovu trestního řízení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti vyplývá již z jejího obsahu, který je, jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, z velké části totožný s již dříve podaným dovoláním. Ve věci většiny uplatněných námitek navíc Ústavní soud dodává, že tyto představují pouze polemiku s dřívějšími zjištěními obecných soudů ve vztahu k hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů. Jak ale plyne z ustálené judikatury zdejšího soudu, Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Ze soudního spisu se však v nyní projednávaném případě zjišťuje, že obecné soudy věnovaly prokázání viny stěžovatele náležitou pečlivost a ke konečným skutkovým závěrům a jejich právnímu posouzení dospěly na základě provedených důkazů nevzbuzujících pochybnosti o vině stěžovatele.
7. V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatuje, že se se stěžovatelovými argumenty týkajícími se provádění některých důkazů náležitě a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud. Takto především k výpovědi a výslechu spoluobžalovaného P. uvedl, že jeho výpověď sice vykazuje ve vztahu ke stěžovateli jistý deficit kontradiktornosti, neboť obviněný J. P. - byť vypovídal v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce - apriorně odmítl odpovídat na otázky a ty mu ani nebyly kladeny. Zároveň uznal, že tato výpověď trpí i nedostatkem spontánnosti, neboť spočívala v přečtení napsaného textu. Avšak tyto nedostatky nepovažoval Nejvyšší soud za důvod nepoužitelnosti dotčené výpovědi jako důkazu. Zdůraznil přitom, že uvedené nedostatky nejsou důsledkem vadného postupu soudů, ale vyplývají z postoje obviněného P., s jehož právem neodpovídat na otázky se střetlo právo obviněného M. Z. na kladení otázek. Tento závěr Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.
8. Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že plně respektuje význam zásady kontradiktornosti trestního řízení, kterou i Evropský soud pro lidská práva považuje za jeden ze základních principů práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 6 Úmluvy (srov. například rozhodnutí ve věci Laukkanen a Manninen v. Finsko ze dne 3. 2. 2004, odst. 34: "Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou."). Požadavek kontradiktornosti přitom znamená, že strany musí mít možnost seznámit se se všemi důkazy a také možnost vyjádřit se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise tak, aby měly stejnou šanci ovlivnit objasnění skutkového stavu ústící v konečném rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1526/08 ze dne 4. 11. 2008 (N 188/51 SbNU 301)]. Tato zásada je ostatně přímo vyjádřena též v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy slovy, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Obecně tak platí, že aby byl výslech svědka použit v souladu s Úmluvou a Listinou jako důkaz v trestním řízení, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání a za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému pak musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu [nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27)].
9. Zároveň však jsou připuštěny výjimky z této zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejichž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi. Tyto lze připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Takto byla ve věci stěžovatele omezena kontradiktornost trestního řízení tím, že předvolanému svědkovi (a zároveň dalšímu obviněnému) nemohla obhajoba pokládat otázky, neboť ten v souladu se svým právem zakotveným v ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu odmítl vypovídat, respektive odmítl odpovídat na otázky a pouze přečetl dříve připravený text. Právo obviněného odepřít výpověď přitom vyplývá již čl. 40 odst. 4 Listiny a tohoto práva nesmí být obviněný žádným způsobem zbaven. Jedná se o speciální ustanovení Listiny, neboť se týká specificky obviněného (na rozdíl např. od čl. 37 odst. 1 Listiny vztaženého ke všem svědkům), čímž Listina ještě více zdůrazňuje důležitost zákazu donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí [srov. přiměřeně též nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 41/40 SbNU 341)]. Pokud tedy obviněný odmítl s poukazem na ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu, respektive čl. 40 odst. 4 Listiny, odpovídat na otázky obhajoby, lze toto porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení považovat za opodstatněné a nezbytné, neboť vychází z požívání základních práv a svobod svědka - spoluobžalovaného, zakotvených v Listině. Pokud by proto trestní soud zásadu zákazu sebeobviňování nerespektoval, zasáhl by do základního práva tohoto svědka. Pokud pak obviněný pouze přečetl svoji výpověď, nelze proti připuštění této výpovědi jako důkazu nic namítat, neboť takto mu bylo umožněno, aby se k věci vyjádřil tak, jak považoval za potřebné.
10. Ústavní soud ostatně připomíná, že i přímo trestní řád v ustanovení §211 připouští v některých situacích porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení tím, že je pouze přečtena výpověď svědka. Jelikož však Ústavní soud připouští, že takto dochází k narušení uvedené zásady kontradiktornosti, již v dříve řešených případech zdůraznil, že obviněný nemůže být odsouzen pouze a jen na základě svědeckých výpovědí svědků, kterým nemohl obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení klást otázky, avšak tyto svědecké výpovědi musí být podpořeny též dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 135/99 ze dne 14. 5. 1999 (N 74/14 SbNU 121)]. Neboli, jak vyřkl Evropský soud pro lidská práva, přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. rozsudek ve věci P. S. proti Německu ze dne 20. 12. 2001, stížnost č. 33900/96). Tedy tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými článkem 6 Úmluvy (srov. např. rozsudek ve věci Doorson proti Nizozemí ze dne 26. 3. 1996, stížnost č. 20524/92). Porušením čl. 6 Úmluvy ale naopak nemusí být čtení výpovědi takového svědka, jestliže odsouzení není výlučně či v rozhodující míře založeno na takové výpovědi a potíže způsobené obhajobě jsou dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů (srov. rozsudek ve věci Verdam proti Nizozemí ze dne 31. 8. 1999, stížnost č. 35253/97).
11. Takto Ústavní soud dospěl k závěru, že svědecká výpověď obviněného P. nebyla jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatele, neboť tu dokládaly také další zjištěné skutečnosti (jak ostatně vyzdvihl a podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí též Nejvyšší soud, na něž zdejší soud plně odkazuje). Proto Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovi, že by postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv a svobod, ačkoli uznává, že do určité míry princip kontradiktornosti trestního řízení narušen byl (podobně jak uvedlo například Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání). Stalo se tak však za účelem ochrany základních práv vyslýchaného, tedy v akceptovatelném případě splňujícím podmínky stanovené judikaturou, přičemž určitá problematičnost provedení tohoto důkazu byla ve shodě s citovanou judikaturou kompenzována dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi projednávaného případu.
12. Ústavní soud musí odmítnout též další námitky stěžovatele týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť ty v zásadě tvoří polemiku se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Zde však Ústavní soud znovu připomíná, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí obecných soudů, a to včetně jejich odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se přitom podává, že se náležitě vypořádaly s argumenty stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti (viz například hodnocení výpovědí svědků Kadeřábka a Schröttera) a odůvodnily, na podkladě jakých důkazů a zjištěných skutečností dospěly k vysloveným skutkovým i právním závěrům. Takto tedy nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu, neboť soudy objasnily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz §2 odst. 5 trestního řádu).
13. Ve věci námitek, týkajících se hodnocení telefonních hovorů a kontaktů se spoluobžalovanými, Ústavní soud konstatuje, že dle vyžádaného spisu tyto nebyly v předchozím řízení (především v dovolání) takto podrobně uplatněny a byly zmíněny pouze ve značně obecné podobě v písemném doplnění podaného odvolání. Zákon o Ústavním soudu přitom jako zákonnou podmínku ústavní stížnosti stanoví, že před jejím podáním musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že skutkové či právní námitky, které mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem, nemohou být úspěšně uplatněny teprve v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím orgánů veřejné moci oprávněn přezkoumávat tato rozhodnutí, zda obstojí v testu ústavnosti, a pokud nikoliv, je oprávněn je zrušit (nikoliv změnit či nahradit vlastním rozhodnutím). Právě proto je třeba trvat na tom, aby skutková tvrzení a právní argumentace nebyla Ústavnímu soudu předestírána nově, nýbrž aby vedla jen k přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti. Za této situace proto Ústavní soud dospívá k závěru, že touto námitkou směřuje stěžovatel toliko k přehodnocení provedeného dokazování, které mu však zásadně nepřísluší, a za situace, kdy ji podrobně neuplatnil v předchozím řízení, nelze ani dovodit, že by se obecné soudy dopustily extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci.
14. Pokud závěrem stěžovatel upozorňuje na nová tvrzení dalších odsouzených, nepřísluší Ústavnímu soudu je v současné chvíli jakkoli hodnotit, neboť, jak také stěžovatel uvedl, tyto se staly podkladem pro jeho návrh na povolení obnovy řízení. Jak plyne z obsahu vyžádaného spisu, o tomto návrhu již samostatně rozhodoval v době po podání nyní posuzované ústavní stížnosti krajský soud, který jej zamítl, přičemž však by bylo nepřípustným zasahováním Ústavního soudu do rozhodovací praxe obecných soudů, pokud by se v rámci nyní projednávané ústavní stížnosti předmětnými tvrzeními stěžovatele jakkoli zaobíral. Rovněž řízení o povolení obnovy řízení a rozhodnutí v něm vydaná totiž mohou být samostatným předmětem ústavní stížnosti.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu