ECLI:CZ:US:2014:2.US.2803.14.1
sp. zn. II. ÚS 2803/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem Heršpická 5, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 9. 10. 2012, č. j. 125 Nc 1684/2008-62, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 Co 1060/2012-115, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2262/2014, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a později řádně doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými jí soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a neustanovily jí právního zástupce k ochraně jejích zájmů v řízení týkajícím se náhrady nákladů exekučního řízení. Okresní a krajský soud jí nepřiznaly osvobození od soudních poplatků proto, že dospěly k závěru, že jde z její strany o zřejmě bezúspěšné uplatňování (bránění) práva. Dovolání stěžovatelky pak odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť v dovolání nebyla položena žádná otázka procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.
2. Proti výše citovaným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá porušení principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), principu rovnosti dle čl. 96 Ústavy a dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále nectění základního práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje především ve skutečnosti, že neurčením odborné advokátní pomoci nemohla náležitě hájit svá práva. V této souvislosti zdůrazňuje, že jako právní laik nebyla schopna porozumět všem právním otázkám týkajícím se proti ní vedeného exekučního řízení, a proto požádala o ustanovení právního zástupce. Zároveň odmítá, že by v jejím případě šlo o "zřejmě bezúspěšné uplatňování a bránění práva", jak tvrdily obecné soudy, a to již proto, že se z jejich rozhodnutí nikterak nepodává, v čem má tato zjevná bezúspěšnost spočívat. I v tomto nedostatečném odůvodnění tedy stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť nedostatečně odůvodněné soudní rozhodnutí nese znaky libovůle. Zároveň stěžovatelka přednáší mnohé námitky vůči exekučnímu řízení, v rámci něhož požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně podotýká, že osvobození od soudních poplatků dle §138 občanského soudního řádu a ustanovení zástupce dle §30 občanského soudního řádu jsou velmi blízké právní instrumenty, neboť pouze účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce (viz §30 občanského soudního řádu). Zároveň Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz/). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.
6. V nyní projednávaném případě však žádná taková zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledal. O osvobození od soudního poplatku lze totiž dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu (respektive o ustanovení právního zástupce dle §30 občanského soudního řádu) rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva přitom jde zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno, anebo je zjevné, že důvodem podání návrhu je činit žalovanému obtíže, aniž návrh sám má nějakou naději na úspěch (srov. Drápal, L. - Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 953). Právě druhá podmínka nebyla dle obecných soudů v případě stěžovatelky naplněna, přičemž Ústavní soud se s jejich závěry plně ztotožňuje.
7. Důvod pro tento právní závěr tkví především ve skutečnosti, že stěžovatelka o ustanovení advokáta požádala až v podaném odvolání proti usnesení okresního soudu potvrzujícímu příkaz k úhradě nákladů exekuce vůči ní jako povinné. Ustanovení §88 odst. 4 in fine exekučního řádu nicméně stanoví, že proti rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce není opravný prostředek přípustný. Za této situace proto bylo zcela zjevné, že odvolání podané stěžovatelkou musí být odmítnuto a eventuální ustavení právního zástupce by na tomto závěru nemohlo nic změnit (v odmítnutí stěžovatelčina odvolání ve věci samé ostatně již dříve Ústavní soud neshledal porušení jejích základních práv a svobod - srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012). Takto tedy bylo zřejmé, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (ačkoli Ústavní soud uznává, že stěžovatelka o tomto nemusela být najisto spravena, neboť o nemožnosti podání odvolání byla chybně poučena) a neustanovení právního zástupce tedy vycházelo z jasných a akceptovatelných důvodů. V opačném případě by docházelo k nerespektování zásady procesní ekonomie řízení.
8. Lze tak uzavřít, že k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nedošlo, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení právního zástupce. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani značná a zcela určitě nepřiměřeně dlouhá prodleva mezi žádostí o ustanovení zástupce a rozhodnutím o jeho neustanovení.
9. Ústavnímu soudu pak nepřísluší hodnotit další námitky stěžovatelky, týkající se rozhodování obecných soudů ve věci samé (především ohledně nákladů exekučního řízení a jejich výše), neboť tyto nebyly předmětem řízení v nyní projednávané věci. Navíc o většině z nich rozhodl Ústavní soud již dříve, a proto na své předchozí rozhodnutí plně odkazuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2819/09 ze dne 19. 4. 2012).
10. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu