ECLI:CZ:US:2014:2.US.3132.14.1
sp. zn. II. ÚS 3132/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO DESIGN VAŇKÁT, s. r. o. se sídlem Polepy 227, Kolín, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 7. 2014, č. j. 114 C 21/2013-77, za účasti Okresního soudu v Kolíně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 25. 9. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Okresního soudu v Kolíně, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Kolíně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se (po částečném zpětvzetí) domáhala po žalovaném Filipu Kasalovi zaplacení částky 2.070 Kč s příslušenstvím. Dále pak rozhodl o nákladech řízení, kdy uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalovanému částku 3.270 Kč. Okresní soud vycházel ze skutkových zjištění, kdy stěžovatelka se žalovaným uzavřela smlouvu označenou jako "Náhradní vozidlo - nájemní smlouva", na základě které žalovaný v období od 7. 6. 2012 do 13. 7. 2012 užíval pronajaté "náhradní" vozidlo za vlastní vozidlo, které bylo u stěžovatelky v opravě, přičemž sazba za "zapůjčení" byla sjednána na částku 450 Kč/den. Po vrácení vozidla stěžovatelka vyúčtovala žalovanému za celkem 37 dní "zapůjčení" částku 19.980 Kč včetně DPH, nicméně žalovaný uhradil pouze částku 7.560 Kč s tím, že nesouhlasil s celkovou dobou opravy svého vozidla stěžovatelkou, kterou považoval za zcela nepřiměřenou rozsahu poškození. Po podání žaloby pojišťovna žalovaného dne 14. 11. 2013 uhradila i zbylou dlužnou částku půjčovného včetně úroků z prodlení, tj. 11.234 Kč. Předmětem žaloby tak zůstala částka 2.070 Kč s příslušenstvím přestavující zákonnou sazbu DPH (20%) z částky 10.350 Kč, která nebyla uhrazena, přičemž spornou zůstala otázka, zda má žalovaný povinnost uhradit DPH z částky, kterou plnila pojišťovna.
3. Okresní soud v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností dospěl k závěru, že povinnost uhradit DPH z částky, kterou plnila pojišťovna, žalovaného nestíhá, neboť "za situace, kdy jsou oba účastníci plátci DPH, je tak na nich, aby uplatnili příslušný odpočet na vstupu u konkrétního zdanitelného plnění. Žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že nelze u správce daně odpočet uplatnit, nevyšly v řízení najevo." Nadto se kriticky vyslovil k samotné povaze předmětné smlouvy, když konstatoval, že "jako zavádějící se může jevit pro laika již samotné označení smlouvy, ač se jedná obsahově dle podmínek smlouvy o smlouvu o nájmu věci, i další užívané termíny, zejména užití pojmu zápůjčka, pronájem i uvedení ceny a sazby DPH bez specifikace, zda jde o cenu s či bez DPH" (str. 2 rozsudku okresního soudu).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem nesouhlasí, primárně však, s vědomím toho, že se jedná o tzv. bagatelní věc, zpochybňuje samotný procesní postup okresního soudu v řízení předcházejícímu do vydání napadeného rozsudku, když polemizuje jednak se způsobem, jakým okresní soud prováděl dokazování v jednoinstančním řízení, aniž by vedl účastníky řízení k procesní aktivitě, jednak se způsobem hodnocení již provedených důkazů. V neposlední řadě pak stěžovatelka zpochybňuje výrok o náhradě nákladů řízení, když prý nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že došlo k částečnému zpětvzetí žaloby z důvodu částečné úhrady dlužné částky ze strany pojišťovny, a to právě kvůli podané žalobě.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř.), jednoinstanční řízení nevybočuje z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupříkladu když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
8. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž zde neshledal žádné okolnosti, které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v tzv. bagatelní věci, neboť jí stěžovatelka napadá především výrok okresního soudu, jímž zamítl její žalobní nárok na částku 2.070 Kč s příslušenstvím. Ani stěžovatelka sama přitom netvrdí, že se jedná o částku, která by pro její obchodní činnost byla jakkoliv fatální, a pokud v ústavní stížnosti zpochybňuje procesní postup okresního soudu, v němž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, činí tak velmi obecně, bez předestření konkrétních argumentů. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že okresní soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, přičemž své rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatelky řádně odůvodnil, byť lze za jeho nedostatek označit jeho až přílišnou stručnost. Uvedený nedostatek nicméně zdaleka nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu z důvodu nerespektování principů spravedlivého procesu. Nyní přezkoumávané rozhodování okresního soudu proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné a neporušilo proto základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry okresního soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ve vztahu k výroku okresního soudu o nákladech řízení. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu. V nyní projednávané věci však Ústavní soud důvody opodstatňující jeho zásah neshledal, jelikož okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádným a srozumitelným způsobem vyložil východiska a konkrétní okolnosti, které zohlednil při rozhodování o nákladech řízení a určení jejich výše, přičemž tak činil i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k nákladům řízení, jejichž předmětem jsou právě tzv. bagatelní částky (pohledávky). Takový postup dle Ústavního nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním principům spravedlivého procesu.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu