ECLI:CZ:US:2014:2.US.447.14.1
sp. zn. II. ÚS 447/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lundáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. října 2013, č. j. 14 C 161/2013-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 14 C 161/2013-46, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni (Česká průmyslová zdravotní pojišťovna) částku ve výši 4.724 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně svůj nárok vůči žalovanému uplatnila na základě §55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako náhradu škody za náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného. Soud vzal za prokázáno (zejména z přestupkového spisu Městského úřadu Příbram - sp. zn. R 484/12), že žalovaný napadl svoji manželku a způsobil jí poranění, která si vyžádala lékařská ošetření, přičemž žalobkyně náklady v souvislosti s poskytnutou léčbou uhradila. Na závěru soudu o odpovědnosti žalovaného za způsobené poranění nemohla změnit nic ani skutečnost, že věc byla v přestupkovém řízení odložena pro marné uplynutí lhůty k podání návrhu (a nikoliv zastavena kvůli tomu, že se jednání neměl dopustit). Návrh žalovaného na provedení dalších důkazů (účastnický výslech žalovaného a účastnický výslech svědka Vladimíra Černého) soud zamítl s odůvodněním, že na jedné straně měl pro objektivní zjištění skutkového stavu dostatek jiných důkazů (zejména výpovědi poškozené a dalších svědků získané z přestupkového spisu, fotodokumentace a lékařské zprávy), a na straně druhé žalovaným navržené důkazy (výpověď žalovaného jako podezřelého v trestním řízení a výpověď svědka Černého jako dlouholetého zaměstnance žalovaného) by musel hodnotit jako účelové.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Nejprve stručně rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, neboť trestní oznámení podané na jeho osobu manželkou bylo orgány činnými v trestním řízení odloženo a následně byla věc i odložena v rámci přestupkového řízení. Základní pochybení soudu spatřuje v tom, že soud rozhodl o celé věci v jeho nepřítomnosti, ačkoliv trval na své osobní účasti a na účastnické výpovědi. Na jednání, které proběhlo 30. října 2013, se osobně nedostavil kvůli zdravotní indispozici, což prokázal, přesto však soud v rámci tohoto jednání rozhodl. V tomto postupu spatřuje porušení svého práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny na projednání věci v přítomnosti účastníka. Má za to, že v jeho případě podmínky na projednání věci v jeho nepřítomnosti splněny nebyly. V dané souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 242/97. Další pochybení spatřuje v tom, že v řízení nebyl proveden důkaz - výpověď svědka Černého, který se mohl vyslovit ke způsobu vzniku poranění poškozené. Zdůvodnění soudu, který tento důkaz neprovedl s odůvodněním, že by se jednalo o účelovou výpověď vzhledem k zaměstnaneckému poměru svědka k žalovanému, nepovažuje za dostatečné. Soudu navíc vytýká, že tento důkaz hodnotil, aniž by jej provedl, což je opět porušením práva na spravedlivý proces. Zde poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2568/07, podle něhož závěr soudu o míře spolehlivosti, významnosti a věrohodnosti je součástí až hodnocení důkazů ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel konečně namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení, kterého se soud dopustil tím, že upřednostnil výpověď poškozené manželky stěžovatele před jeho tvrzením. Uzavírá, že mu postupem soudu nebylo umožněno obhájit "svoji objektivní pravdu".
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Příbrami příslušný spis a vyjádření.
5. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s příslušným procesními pravidly a rozhodl korektně a předvídatelně. Zároveň rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. V řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, soudní rozhodnutí pouze neodpovídá názoru stěžovatele.
IV.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Úvodem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatelem napadený rozsudek lze považovat za bagatelní (předmětem sporu je částka 4.724 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04).
8. V dané věci stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spočívalo jednak v tom, že soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv stěžovatel trval na své osobní účasti a účastnické výpovědi, jednak v tom, že neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech svědka Černého, resp. jeho provedení a priori odmítl s tím, že by jeho výpověď byla účelová, neboť navrhovaný svědek je dlouholetým zaměstnancem firmy stěžovatele.
9. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že ve věci bylo nařízeno první jednání na 9. října 2013, jehož se stěžovatel bez omluvy nezúčastnil (přítomna byla jeho právní zástupkyně). Na základě závěrů vzešlých z tohoto jednání podal stěžovatel vyjádření, v němž výslovně uvedl, že trvá na své účastnické výpovědi a rovněž navrhl důkaz svědeckou výpovědí svědka Černého. Poté bylo nařízeno další jednání na 30. října 2013, k němuž se stěžovatel opět nedostavil (přítomna byla opět pouze právní zástupkyně stěžovatele). Před zahájením řízení sice zaslal soudu rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož měl soud zřejmě usuzovat, že stěžovatel požaduje odročení jednání, avšak vlastní žádost o odročení jednání spis neobsahuje. Ústavní soud stěžovatelovy námitky nesdílí. Stěžovatel měl totiž možnost prostřednictvím své právní zástupkyně se k věci vyjádřit, což i učinil. Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu včetně důkazu výslechem účastníka (srov. nález sp. zn. II. ÚS 182/02). Za takového stavu věci nelze dát stěžovateli zapravdu v tom, že by nalézací soud porušil jeho právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny (projednání věci v přítomnosti účastníka).
10. Ústavní soud nesdílí ani další stěžovatelovu námitku, týkající se zamítnutí provedení důkazu výslechem svědka Černého. Ze zásady spravedlivého procesu sice vyplývá možnost daná účastníkovi navrhovat důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněné zásady však nikterak s ohledem na §120 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Soud pouze musí náležitě odůvodnit, proč ten který důkaz neprovedl. V dané věci stěžovatel požadoval výslech svědka Černého, jehož provedení soud zamítl s argumentací, že by se jednalo o výpověď účelovou. Ačkoliv Ústavní soud nepovažuje takové zdůvodnění za příliš šťastné, neboť soud bez provedení navrhovaného důkazu vynáší hodnotící úsudek o jeho věrohodnosti, nejedná se v kontextu celé věci (i s ohledem na bagatelnost sporu) o tak závažné pochybení, které by muselo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Podstatné pro danou věc je, že soud neprovedení důkazu zdůvodnil, a to i s ohledem na další skutková zjištění, pročež nelze považovat jeho rozhodnutí za stojící v rozporu s právem na spravedlivý proces.
11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu