ECLI:CZ:US:2014:3.US.1474.13.1
sp. zn. III. ÚS 1474/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Homolky, advokáta se sídlem v Jihlavě, Na Dolech 4872/15, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosíkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 19. března 2013 sp. zn. 4 Tmo 25/2013 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež ze dne 15. října 2012 č. j. 13 Tm 11/2010-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 3. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2013 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 16. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných ve věci jím uplatněného nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů v trestní věci Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež (dále jen "okresní soud") sp. zn. 13 Tm 11/2010, kde vystupoval jako soudem ustanovený obhájce mladistvé Adély Novotné.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 13 Tm 11/2010 plyne, že napadeným usnesením okresní soud zamítl podle §151 odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatelův návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že uplatněný nárok zanikl, neboť byl podán po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty, plynoucí ode dne, kdy se obhájce dověděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. V projednávaném případě tato povinnost skončila právní mocí rozsudku nalézacího soudu dne 30. 9. 2010, jenž stěžovatel převzal dne 12. 8. 2010. Okresní soud s poukazem na §41 odst. 5 tr. ř. dodal, že nárok na přiznání odměny není závislý na rozhodnutí o bezplatné obhajobě (viz bod 4) a že "[n]áklady jsou poté advokátovi soudem proplaceny". Dále uvedl, že "se zabýval i nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 a dospěl k závěru, že to není totožná situace".
3. Napadeným usnesením pak Krajský soud v Brně - soud pro mládež (dále jen "krajský soud") stížnost obhájce proti citovanému usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že povinnost obhajovat končí právní mocí rozsudku, a není proto nutné s vyúčtováním nákladů čekat na rozhodnutí nalézacího soudu o tom, zda mladistvé bude či nebude přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Podle krajského soudu rozhodnutí o takovém návrhu nemá vliv na rozhodnutí podle §151 odst. 2 tr. ř.
4. Usnesením ze dne 7. 5. 2013 č. j. 13 Tm 11/2010-120 rozhodl okresní soud o žádosti mladistvé ze dne 10. 8. 2010 tak, že tato má podle §33 odst. 2 tr. ř. nárok na bezplatnou obhajobu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů byla porušena základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Stěžovatel nesouhlasil s výše již uvedenou argumentací stížnostního soudu. Uvedl, že ještě před nabytým právní moci odsuzujícího rozsudku (tj. dne 30. 9. 2010) podal dne 10. 8. 2010 návrh na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř., o němž bylo rozhodnuto nalézacím soudem až dne 7. 5. 2013. Z toho důvodu s podáním návrhu na přiznání odměny a hotových výdajů vyčkával, neboť byl a je přesvědčen, že jeho povinnost obhajovat doposud neskončila, což zdůvodňuje tím, že v případě negativního rozhodnutí by byl povinen podat proti příslušnému usnesení stížnost. Byl toho názoru, že rozhodnutí o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu bylo součástí obhajoby, jak plyne zejména z §33 odst. 1, 2 tr. ř., a že pokud by bylo o návrhu na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu rozhodnuto negativně a proti rozhodnutí by odsouzená prostřednictvím obhájce podala stížnost, měl by nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů i za tento úkon. Z tohoto pohledu svůj nárok uplatnil dokonce předčasně, neboť v případě podání stížnosti by musel svůj nárok doúčtovat. Jelikož nalézací soud o návrhu na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu i přes urgence nerozhodl, a též s ohledem na sdělení, že tak již ani nehodlá učinit, podal (stěžovatel) předmětný návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů.
7. Stěžovatel dále uvedl, že jeho názor sdílí Ústavní soud, přičemž poukázal na nálezy ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 344/04 (N 191/35 SbNU 497), ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277) a ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187). Závěr krajského soudu, že povinnost obhajovat končí právní mocí rozsudku, přičemž rozhodování o bezplatné obhajobě není součástí obhajoby, je dle stěžovatele nesprávný, protože by mohl vést k absurdním situacím, jež by zakládaly porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, např. pokud by v případě "obhajoby na plnou moc" nebylo o návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu rozhodnuto do jednoho roku od skončení povinnosti obhajovat, pak by dané právo obviněného nemohlo být realizováno, protože by soudy musely právě z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty nárok obhájce na náhradu nákladů zamítnout (§151 odst. 6 tr. ř.), kromě toho do pravomocného rozhodnutí soudu o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu obhájce neví, jakou konkrétní částku má soudu účtovat. S ohledem na výše uvedené stěžovatel uzavřel, že rozhodování o návrhu na bezplatnou obhajobu je nepochybně součástí obhajoby, a tudíž absence pravomocného rozhodnutí o tomto nároku způsobuje, že lhůta uvedená v §151 odst. 2 tr. ř. nezačala běžet. Daný návrh byl v průběhu trestního řízení podán na pokyn obviněné a pro případ negativního rozhodnutí měl stěžovatel pokyn podat stížnost. Odmítá, že by opomněl uplatnit svůj nárok s tím, že očekával vydání o rozhodnutí o předmětné žádosti, a byl to naopak okresní soud, kdo opomněl o ní rozhodnout, přičemž takovýto postup mu nelze přičítat k tíži.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími ztotožňuje, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. S ohledem na obsah vyjádření obou účastníků již nebylo nutné dávat stěžovateli prostor pro repliku.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení ústavní stížnosti
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
12. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou však výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, srov. z posledního období např. nález ze dne 3. září 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12, dostupný na http://nalus.usoud.cz. Komplexně pak k této věci Ústavní soud zaujal stanovisko v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3728/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), kde mimo jiné poukázal i na onu podstatnou okolnost, že podle §157 odst. 4 o. s. ř. (a contrario §157 odst. 2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V případě přezkumu takového rozhodnutí (a jeho odůvodnění) Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny daleko vyšší nároky, než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, když by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. musel domýšlet. V principu tak platí, že Ústavní soud tato rozhodnutí zpravidla nepřezkoumává.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení základních práv stěžovatele nedošlo a že již samotná bagatelní sporná částka k tomu ani nevytváří dostatečné předpoklady. Předně je třeba zdůraznit maximu vigilantibus iura, která se musí vztahovat i na postup právního zástupce ve věcech odměny za zastupování, stejně jako onu skutečnost, že ono trestní řízení již skončilo a možnost dalšího pokračování v obhajobě byla spíše v rovině možných úvah stěžovatele, který Ústavnímu soudu ani nepředestřel možnost, že by se důsledky postupu obecných soudů mohly projevit fatálním způsobem v jeho věci (náhrada zastupování), popř. ve výkonu jeho profese advokáta, natož pak bezprostředně v právní pozici zastupované mladistvé v onom trestním řízení. Samotná bagatelnost sporné částky pak nevytváří dostatečný podklad pro zaujetí zásadního stanoviska k výkladu vzájemných vazeb a ústavních dopadů ustanovení §12 odst. 10, §33, §41 odst. 5, §61 a §151 odst. 2 tr. ř. (na rozdíl od právní situace - fakticky uplatněný opravný prostředek, nebagatelní částka - ve věci nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
13. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu