ECLI:CZ:US:2014:3.US.1514.14.1
sp. zn. III. ÚS 1514/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 č. j. Nco 13/2014-182, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozhodl, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Martin Valehrach není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod spisovou značkou 34 C 101/2010, což odůvodnil tím, že vytýkané okolnosti postupu řízení samy o sobě nemohou být důvodem pro vyloučení soudce podle §14 odst. 4 o. s. ř..
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Paktu o občanských a politických právech Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil a současně předběžným opatřením zakázal jmenovanému soudci, aby danou věc projednával a rozhodl.
S podrobným zdůvodněním především namítá, že řízení o jeho návrhu "proběhlo neveřejně", čímž "byl zbaven práva přítomnosti před soudem", nebylo mu umožněno podat k vyžádanému vyjádření soudce repliku, a rozhodující soud zatížil své rozhodnutí nepřípustně přepjatým formalizmem, jestliže se s námitkou podjatosti vypořádal "toliko s oporou v obecné právo", a nikoliv v "oblasti ústavní a mezinárodní právní doktríny".
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností posoudit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je zde významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).
Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno.
V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým projednávána a rozhodována být neměla, jelikož z ní měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - mu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se lze domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Je tudíž namístě závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut (srov. shodně usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 831/09, III. ÚS 1411/09, III. ÚS 2200/09, III. ÚS 842/10, III. ÚS 3336/10, III. ÚS 2211/11, III. ÚS 1363/13, III. ÚS 2644/13, sp. zn. III. ÚS 2913/13).
Situace, kdy Ústavní soud naopak přistoupil k meritornímu (event. quasi-meritornímu) přezkumu byly věcně a procesně mimořádné (srov. kupříkladu nález sp. zn. I. ÚS 722/05 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2336/08), resp. založené na specifických procesních podmínkách (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1436/11).
Logickým důsledkem pak je i posouzení návrhu na vydání předběžného opatření, nehledě na to, že rozhodnému ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu není podřaditelný zcela zjevně, neboť ústavní stížnost nesměřuje proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", nýbrž proti konkrétnímu soudnímu rozhodnutí (a přichází zde i nedostatek příslušnosti Ústavního soudu ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) téhož předpisu.
Za těchto okolností již Ústavní soud nepokládal za přiléhavé (a potřebné) vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem (§29, §30 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj