ECLI:CZ:US:2014:3.US.1552.13.1
sp. zn. III. ÚS 1552/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2013 č. j. Aprk 13/2013-109 a průtahům v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 30 A 45/2012, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 15. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyššího správního soudu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že uvedeným návrhem, podaným dne 6. února 2013, se stěžovatel domáhal nařízení jednání nebo zaslání výzvy k vyslovení souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, a to ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 30 A 45/2012. Dle krajského soudu bylo stěžovateli dne 12. února 2012 zasláno předvolání k jednání na den 5. března 2013. Stěžovatel úkonem ze dne 15. února 2013, označeným jako "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", dle názoru Nejvyššího správního soudu prohlásil, že na návrhu na provedení lhůty k provedení procesního úkonu trvá (srov. §174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích), a zároveň jej bere zpět. Nejvyšší správní soud se proto v zájmu maximální ochrany hmotných práv stěžovatele rozhodl návrh meritorně projednat. Po zvážení všech okolností pak tento návrh zamítl a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, neboť jeho návrh neshledal důvodným (srov. §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje v uvedeném rozhodnutí neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 3 Listiny.
4. Napadené usnesení považuje stěžovatel hned z několika důvodů za nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud se předně nevypořádal se stěžovatelovými námitkami buď vůbec, anebo tak povšechně, že nelze zjistit konkrétní důvody, které měly být příčinou zamítavého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se rovněž dopustil libovůle při hodnocení stěžovatelova úkonu nazvaného "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", když tento úkon vyhodnotil i přes podrobnou stěžovatelovu argumentaci po svém, tedy nikoliv podle vůle stěžovatele, a neuvedl důvody, které jej k tomu vedly. Nejvyšší správní soud vyhodnotil zmíněný úkon způsobem, kterým stěžovateli odebral možnost disponovat s předmětem řízení, čímž jej v konečném důsledku připravil o možnost domáhat se náhrady nákladů řízení. Skutečnost, že navrhovatel trvá na projednání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nelze brát jako vzdání se práva disponovat s předmětem řízení a vzít podaný návrh zpět. Pokud Nejvyšší správní soud stěžovatelovo podání vyhodnotil jako nesrozumitelné, měl zákonnou povinnost vyzvat jej k odstranění této vady podání. K hodnocení tvrzených průtahů v předmětném řízení pak Nejvyšší správní soud použil tzv. souhrnná skutková zjištění, jejichž využití je dle judikatury Ústavního soudu nepřípustné.
5. V předmětném řízení došlo dle stěžovatele rovněž k porušení práva na zákonného soudce, neboť dle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu, který je navíc v současné době účastníkům řízení nedostupný, a tudíž nekontrolovatelný, již od roku 2009 rozhoduje o všech návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu trojice stejných soudců. Takový systém je dle stěžovatele protiústavní, neboť neúměrně ohrožuje nezávislost soudního rozhodování. Lze-li dopředu zjistit, který soudce bude o podaném návrhu rozhodovat, je nezávislost soudního rozhodování významně ohrožena, a to zvláště u rozhodování, které nelze přezkoumat žádným standardním opravným prostředkem, a v němž je v roli žalovaného vždy stát, který soudce správních soudů do jejich funkce dosazuje. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu tak nezaručuje nezávislé a nestranné rozhodování.
6. K samotnému předmětu posuzovaného řízení stěžovatel poukazuje na řadu dílčích pochybení krajského soudu v původním řízení, a jejich nezohlednění Nejvyšším správním soudem v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní projednání jeho věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, zakázal krajskému soudu pokračovat v průtazích v řízení a přikázal mu tak neprodleně jednat a uložil Nejvyššímu správnímu soudu povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění dostatečným způsobem popisuje skutkový stav, podstatu stěžovatelova návrhu, kritéria, dle kterých je důvodnost stěžovatelova návrhu posuzována, a výsledek aplikace těchto kritérií na zjištěný skutkový stav. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tak v aspektu dodržení předmětu řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné a odpovídá i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, která byla rovněž opakovaně předmětem řízení o ústavní stížnosti (v nedávné minulosti např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. května 2003 sp. zn. II. ÚS 711/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 2178/12; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). To platí i o závěru v otázce přezkoumatelnosti hodnocení stěžovatelova podání označeného "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", které Nejvyšší správní soud zřetelně vyhodnotil jako úkon prokazující vůli stěžovatele pokračovat v řízení, což i dostatečným způsobem odůvodnil zajištěním vyšší ochrany stěžovatelovým hmotným právům. Nelze tak dát stěžovateli za pravdu, že by se Nejvyšší správní soud se stěžovatelovými námitkami nevypořádal a dopustil se tak porušení jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v tzv. opomenutých námitkách ve smyslu závěrů judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209) nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Námitka ohledně nepřípustné aplikace tzv. souhrnných skutkových zjištění je rovněž neopodstatněná, neboť z napadeného rozhodnutí je zjevné, že soud při svém hodnocení vycházel toliko z údajů v soudním spisu, přičemž každý zjištěný údaj a jeho role pro rozhodnutí jsou i pro účastníka řízení snadno čitelné a pochopitelné. Ze stejného důvodu pak nelze přisvědčit ani námitce, že není zjevný důvod zamítavého rozhodnutí, jelikož je zcela evidentní, že Nejvyšší správní soud hodnotil činnost krajského soudu na základě lhůt mezi jednotlivými, v odůvodnění uvedenými úkony krajského soudu. Z toho pak logickým způsobem vyplývají důvody, pro něž se Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit se stěžovatelem vznesenými námitkami. Ústavní soud toliko pro úplnost na tomto místě připomíná, že jiný právní názor rozhodujícího soudu oproti názoru účastníka řízení nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení ze dne 28. května 2009 sp. zn. III. ÚS 777/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelné a jeho odůvodnění vzhledem k mantinelům daným čl. 36 Listiny z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud i námitku, že ve stěžovatelově případě došlo, jakožto důsledek toho, že v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje ve správním soudnictví již několik let tentýž tříčlenný senát, k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), když poukázal na to, že tento institut "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc"," (obdobně též nález ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podstatou práva na zákonného soudce tak je to, aby pro posouzení každého soudu řádně podaného návrhu byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či jiný kolegiální orgán) určený podle obecných, předem stanovených kritérií. Znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců. Jinak řečeno, je-li zaručena nestrannost a nezávislost rozhodujícího soudce, není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, rozhoduje-li v celé zemi určitou agendu jen jediný samosoudce, ač by vhodnost takového systému z hlediska jiných ústavních hodnot byla pochopitelně minimálně diskutabilní. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu, dle nějž je určitá agenda přidělována několik let stejně složenému tříčlennému senátu, výše uvedené závěry dle názoru Ústavního soudu nijak neporušuje. Stěžovatelův poukaz na judikaturu Ústavního soudu je s ohledem na výše uvedené nepřípadný, neboť žádné ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí tyto závěry nevyvrací, ba naopak je potvrzují. Zaštiťuje-li stěžovatel svou argumentaci rovněž ohrožením práva na nezávislé posouzení jeho věci, dokládá obavu z tohoto ohrožení toliko obecnými domněnkami stran účelového výběru rozhodujících soudců, které v ústavní stížnosti nejsou doplněny o žádné konkrétní skutečnosti (vyjma z úřední činnosti Ústavnímu soudu známého nesouhlasu s ustálenou rozhodovací praxí příslušného senátu a tvrzenou neodborností rozhodujících soudců), které by naznačovaly nedostatek nezávislého rozhodování ve stěžovatelově konkrétní věci. Projednávaná ústavní stížnost představuje v tomto místě svou povahou zčásti actio popularis, která je v řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřípustná, a zčásti polemiku s právními názory Nejvyššího správního soudu, která porušení práva na nezávislé posouzení věci zákonným soudcem založit nemůže.
11. Ústavní soud musí odmítnout i námitku porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Je třeba zejména poukázat na to, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu představuje preventivní a reparační prostředek proti porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a vydáním požadovaného úkonu jsou tyto funkce bezezbytku naplněny. Tím pádem přestává být případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů aktuální a eventuální kasační zásah Ústavního soudu, sledující reparaci takového porušení, se tím stává zásadně nepřípustným. Stejně nepřípustný svým aktivismem by pak zásah Ústavního soudu rovněž byl v případě, učinil-li by Ústavní soud ve výše popsané situaci z projednávané ústavní stížnosti de facto kompenzační prostředek nápravy tvrzených porušení čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že by konstatoval, že v řízení před krajským soudem došlo ke zbytečným průtahům, jakožto nesprávnému úřednímu postupu, aniž by stěžovatel vyčerpal ostatní kompenzační prostředky nápravy, které mu právní řád za tímto účelem poskytuje [zejména prostředky upravené v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší jakkoliv předjímat možný výsledek řízení o náhradě škody způsobené tvrzenými průtahy, jehož předmětem by měly být především námitky stran neefektivní organizace soudů. Z hlediska preventivního a reparačního nemohou dle názoru Ústavního soudu takové námitky, s ohledem na právo na zákonného soudce a zásadu rozhodování v pořadí nápadu v kritice situace přehnaně zatíženého soudu (resp. soudce), bez dalšího obstát. Mohou však hrát důležitou roli v řízení kompenzačního charakteru. Ústavní soud proto konstatuje, že trvající neoprávněný zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v postupu Nejvyššího správního (resp. krajského) soudu neshledal.
12. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud se stěžovatel domáhá zákazu v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak se jedná pouze o další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem založených kompetencí může Ústavní soud v případech, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval. Ústavní soud však nemůže vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogicky určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 20. února 2001 sp. zn. II. ÚS 58/01).
13. Stran posouzení podání nazvaného "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu" Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat rozhodovací činnost obecných soudů, s výjimkou případů, v nichž by touto činností došlo k porušení ústavně zaručených procesních práv zakotvených v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud vyhodnotil předmětné podání, s nímž se v jiných stěžovatelových věcech setkal již v minulosti, jako vnitřně rozporný úkon vyjadřující na jedné straně stěžovatelovu vůli v řízení pokračovat za účelem získání náhrady nákladů řízení, a zároveň vyjadřující vůli řízení zastavit, neboť toto se již v důsledku učinění požadovaného úkonu stalo bezpředmětným. Ústavní soud pro úplnost na tomto místě cituje podstatnou část předmětného podání, kde se uvádí: "II. Navrhovatel tímto prohlašuje, že na svém návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, tedy k určení lhůty k vyhlášení rozhodnutí ve věci v řízení č. j. 9 A 94/2012, trvá (ve smyslu ustanovení §174a odst. 3 věty poslední zákona o soudech a soudcích). Trvá tedy na tom, aby byl návrh projednán, ač soud procesní úkon, kterého se Navrhovatel domáhal, již provedl. Domnívá se totiž, že návrh byl podán důvodně a proto má nárok na náhradu nákladů právního zastoupení. III. Po prohlášení o trvání na návrhu tímto bere Navrhovatel svůj návrh zpět z důvodu chování soudu, který učinil procesní úkon, kterého se Navrhovatel domáhal.". Nejvyšší správní soud tento rozpor vyřešil tím, že návrh meritorně projednal, neboť tím poskytl maximální možnou ochranu stěžovatelovým hmotným právům a vyhnul se tak riziku denegatio iustitiae. Takový postup je dle Ústavního soudu ústavně konformní, a to obzvláště v situaci, kdy nelze od případné výzvy k odstranění rozporu v předmětném podání očekávat efektivní nápravu tohoto stavu, neboť stěžovatel v minulosti i aktuálně posuzovaných podáních obsáhle polemizuje s názorem, že taková podání jsou vnitřně rozporná. V takovém případě nelze Nejvyššímu správnímu soudu vytknout ani porušení stěžovatelova práva disponovat předmětem řízení. Nelze dát stěžovateli za pravdu, že meritorním projednáním byl zbaven možnosti domáhat se náhrady nákladů řízení, neboť Nejvyšší správní soud dal naopak meritorním projednáním stěžovatelova návrhu přednost věcnému přezkumu existence práva na náhradu nákladů řízení, jímž stěžovatel zdůvodňuje svou vůli v řízení pokračovat. Nejvyšší správní soud tak posoudil naplnění kritéria "oprávněnosti" podaného návrhu (srov. ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích), které je pro přiznání náhrady nákladů řízení klíčové. Stěžovateli nelze rovněž přisvědčit v tom, že by jeho návrh byl posouzen jako neoprávněný z důvodu provedení požadovaného úkonu, neboť Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí posoudil (ne)činnost krajského soudu v celém řízení a žádná pochybení v tomto směru neshledal. Podobně by musel Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh "projednat" i v případě zastavení řízení, neboť i v tomto případě je přiznání náhrady nákladů řízení vázáno na kritérium "oprávněnosti", nebo "důvodnosti" návrhu. Ústavnímu soudu nepřísluší posoudit, zda by existence práva na náhradu nákladů řízení měla být po zastavení řízení v důsledku provedení požadovaného úkonu hodnocena podle kritéria "oprávněnosti" návrhu ve smyslu ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, anebo podle v zásadě shodného kritéria "důvodnosti" návrhu dle ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §174a odst. 5 zákona o soudech a soudcích, neboť je právě úkolem obecných soudů interpretovat v podústavních právních předpisech zakotvená subjektivní práva tak, aby jejich faktické projevy byly v souladu s principy ústavního pořádku a zásadami obecně chápané spravedlnosti.
14. Nejvyšší správní soud tak neporušil stěžovatelovo legitimní očekávání ochrany majetku, neboť jeho postup plně odpovídá požadavkům pro omezení majetkových práv zakotvených v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Podstatná je v tomto ohledu skutečnost, že věcným projednáním podaného návrhu Nejvyšší správní soud nijak nezhoršil stěžovatelovo procesní postavení a možnou ochranu jeho základních práv a svobod, a proto je jeho postup z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Nad rámec výše uvedeného může pak Ústavní soud toliko poznamenat, že za protiústavní nelze označit ani závěr, že možnost trvání na návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu má zajistit, aby požadovaný úkon nebyl proveden např. toliko formálně, a účastník řízení trváním na takovém návrhu má primárně vyjádřit svůj nesouhlas se způsobem provedení požadovaného úkonu. Ústavní soud tedy uzavírá, že věcným projednáním výše uvedeného podání nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani protiústavnímu omezení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti pak logicky sdílí i návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu