ECLI:CZ:US:2014:3.US.1561.14.1
sp. zn. III. ÚS 1561/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti EAGLET s.r.o., sídlem v Děčíně, Vítězství 96, zastoupené Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 130/15, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. 14 C 120/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, č. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně vyhověl žalobě, kterou se Česká kancelář pojistitelů domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 5 443 Kč s příslušenstvím z titulu příspěvku placeného vlastníkem motorového vozidla provozovaného v období od 18. 7. 2010 do 21. 9. 2010 bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve smyslu ustanovení §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně uvádí, že i ve světle judikatury Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech je třeba považovat její ústavní stížnost za přípustnou, neboť jí napadený rozsudek zcela pomíjí relevantní právní úpravu, pročež jej je namístě hodnotit jako zjevně excesivní. Žalobkyně se podle jejího názoru zcela neoprávněně domáhala zaplacení předmětného příspěvku, přestože v inkriminovaném obdobní dané motorové vozidlo nevlastnila ani neprovozovala, a proto nebyla povinna za toto vozidlo platit tzv. povinné ručení, ani hradit příspěvek stanovený v ustanovení §24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Je-li přitom napadený rozsudek založen na závěru, že neunesla v řízení důkazní břemeno, neboť neprokázala, že v daném období nevlastnila ani neprovozovala předmětné motorové vozidlo, stěžovatelka - s odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 35/2006 a s odkazem na v něm citované doktrinální závěry - připomíná, že účastník řízení nemůže mít povinnost prokazovat negativní skutečnosti (že předmětné motorové vozidlo nevlastnila ani neprovozovala).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva (v daném případě garantovaná ustanovením čl. 11 Listiny), je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat). Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde - oproti názoru stěžovatelky - zjistitelné nejsou.
Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že do projednávané věci nemohou dopadat závěry - stěžovatelkou ostatně neodkazovaného - nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13, neboť zatímco v této nálezové věci žalovaný před nalézacím soudem tvrdil (a k těmto tvrzením předkládal i důkazy), že v rozhodném období nebylo předmětné motorové vozidlo provozuschopné, v projednávané věci se stěžovatelka zřejmě spokojila se zde nepřípadnou premisou, že negativní skutečnosti není možno (třeba) prokazovat vůbec [srov. kupříkladu Pulkrábek, Zdeněk: O dokazování negativních skutečností v civilním soudním řízení (a o některých zásadách zjišťování skutkového stavu vůbec), Právní rozhledy 17/2013, s. 573], pročež zůstala v řízení procesně pasivní (viz druhý a třetí odstavec na str. 2 odůvodnění napadeného rozsudku). V situaci, kdy žalobkyně předložila dostatečná tvrzení a důkazy, že stěžovatelka byla v daném období vlastnicí (provozovatelkou) předmětného motorového vozidla (viz výpis z databáze pojistných smluv), bylo na ní, aby na tato tvrzení a důkazy procesně reagovala (přinejmenším zpochybnila důkazní sílu předloženého výpisu). Ke zhojení neúčinného procesního postupu se pak prostor v řízení před Ústavním soudem automaticky neotevírá, neboť jinak by byl popřen princip subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu