ECLI:CZ:US:2014:3.US.1620.14.1
sp. zn. III. ÚS 1620/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Kloknera, zastoupeného JUDr. Marií Emilií Grossovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem v Prostějově, Zborov 2760/3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2014 č. j. 22 Cdo 2897/2013-136, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 č. j. 54 Co 126/2013-101 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2012 č. j. 42 C 163/2011-69, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 8. 5. 2014 a doplněné dne 27. 5. 2014, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2014 č. j. 22 Cdo 2897/2013-136, vydaným v řízení o vypořádání společného jmění manželů, byla porušena základní práva dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
Protože z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, že stěžovatel vznesl námitky též proti rozhodnutím obecných soudů, jež v petitu označenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 2. 2014 č. j. 22 Cdo 2897/2013-136 předcházela, Ústavní soud učinil i tato rozhodnutí předmětem svého přezkumu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti:
Stěžovatel se návrhem ze dne 27. 12. 2011 domáhal vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, k němuž došlo pravomocně ke dni 13. 8. 2011. Stěžovatel vzal žalobu bez udání důvodu dne 21. 11. 2012 zpět, čímž způsobil, že řízení muselo být zastaveno.
Dne 20. 12. 2012 usnesením č. j. 42 C 163/2011-69 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") řízení zastavil (výrok I), stěžovateli uložil nahradit žalované ve stanovené lhůtě náklady řízení ve výši 266 670 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II) a stěžovateli vrátil soudní poplatek ve výši 13 600 Kč (výrok III). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §146 odst. 2 o. s. ř., věty první, který upravuje náhradu nákladů řízení mezi účastníky v případě, že některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Nalézací soud proto přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému. Přiznaná náhrada nákladů sestávala mimo jiné z paušální odměny právního zástupce ve výši 266 070 Kč (dle vyhl. č. 484/200 Sb., přičemž soud při stanovení výše odměny vycházel z hodnoty společného jmění manželů v částce 30 179 680 Kč, vycházející z údajů žalobce a jím předložených znaleckých posudků).
Dne 3. 4. 2013 usnesením č. j. 54 Co 126/2013-101 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele proti nákladovému výroku usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 42 C 163/2011-69 výrok o nákladech řízení změnil tak, že jejich výše činí 245 720 Kč, jinak prvoinstanční usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud při rozhodování o nákladech řízení použil přiléhavě §146 odst. 2 větu první o. s. ř. Protože nalézací soud se případnou aplikací ustanovení §150 o. s. ř. nezabýval, argumentem a contrario lze dovodit, že podmínky pro použití uvedeného ustanovení neshledal. S tímto názorem se odvolací soud ztotožnil a dále uvedl, že povinnost nahradit náklady řízení se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. V případě stěžovatele však důvody hodné zvláštního zřetele neshledal, zejména v jeho majetkových poměrech, a to s ohledem na hodnotu majetku ve společném jmění manželů. Stěžovatel v návrhu označil za majetek ve společném jmění tři nemovitosti, obchodní podíly ve dvou společnostech a vybavení domácnosti. Ceny nemovitostí doložil znaleckými posudky, hodnoty obchodních podílů odvíjel od výše splaceného vkladu, hodnotu vybavení domácnosti určil částkou 150 000 Kč. Takovému ohodnocení majetku ve společném jmění manželů nešlo nic vytknout a šlo z něho vycházet zejména za situace, kdy se žalovaná v průběhu řízení s určením hodnoty majetku ztotožnila. Další námitky stěžovatele spočívající v úhradě dluhu za žalovanou a v poukazu na faktické náklady zástupkyně žalované neshledal odvolací soud pro rozhodnutí o nákladech řízení právně relevantní a napadený výrok v jejich výši změnil, jinak jako věcně správný potvrdil.
Dne 18. 2. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 2879/2013-136 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 54 Co 126/2013-101 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Úvahu odvolacího soudu o neexistenci důvodů pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal nepřiměřenou. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku uvedl, že rozhodnutí soudu není hmotně právní úkon a použití tohoto ustanovení tak nepřipadá v úvahu. Výše náhrady nákladů řízení je určena právním předpisem; není tudíž nepředvídatelná, a proto neporušuje principy právního státu. O sankčním charakteru nelze uvažovat, neboť výše náhrady je dána hodnotou vypořádávaného jmění. Pokud stěžovatel vzal bez jakéhokoliv odůvodnění žalobu zpět, mohl a měl předvídat, jaké důsledky to pro něj bude mít.
III.
V části II odst. 7 ústavní stížnosti stěžovatel "konkretizoval" porušení ústavně zaručených práv a svobod tvrzením, že napadeným usnesením, jakož i postupem soudu v předmětném soudním řízení, byla porušena ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a parafrázoval znění těchto článků.
V části III nadepsané "K důvodům ústavní stížnosti" stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že nalézací soud přiznal žalované náhradu nákladů právního zastoupení "v takové výši, která jej zatěžuje jako neúspěšnou stranu sporu nespravedlivě a nepřiměřeně s ohledem na předmět sporu", čímž byl porušen "princip zákazu sankce bez zákona a princip přiměřenosti s ohledem na vytvoření prostředí právní jistoty." Při rozhodování o nákladech řízení v jeho případě "byl zvolen postup spočívající v mechanické aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. a v pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona, v němž lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva odvolatele, které je obsaženo v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Stěžovatel považoval výši přiznaných nákladů právního zastoupení, tj. částku 245 720 Kč stanovenou dle vyhl. č. 484/2000 Sb., za nepřiměřenou, neboť dle jeho názoru nalézací soud vycházel z hodnoty majetku, která byla imaginární, dosud nebyla stanovena a ověřena, nebyla předmětem dokazování a je předmětem dalšího probíhajícího jednání s žalovanou; za této situace je podle stěžovatele otázkou, zda náhrada nákladů řízení neměla být stanovena ve smyslu §8 cit. vyhlášky, případně neměl být subsidiárně aplikován advokátní tarif ve smyslu §151 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla citovaná vyhláška č. 484/2000 Sb. zrušena a uvedl, že obecnými soudy stanovenou výši náhrady nákladů řízení považuje za sankci, která je v hrubém nepoměru k hodnotě sporu, "čímž docházelo ke stanovení sankce bez zákona, a tedy i ke kolizi s čl. 4 odst. 1 Listiny, kdy povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích." Podle stěžovatele se manželka, 11 let pobývající v USA, v měsíci říjnu 2012 neočekávaně vrátila zpět do České republiky, neboť byla z USA vyhoštěna; s manželkou se setkal dne 6. 11. 2012 a poté se rozhodl svůj návrh na vypořádání SJM vzít zpět a s bývalou manželkou začít jednat osobně s vynaložením co nejnižších finančních prostředků.
V části IV nadepsané "Protiústavnost výroku o nákladech řízení" stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu k nákladům řízení a tvrdil, že "[s]oud zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces tím, že dostatečně nepřezkoumal a neodůvodnil hledisko existence důvodů hodných zvláštního zřetele dle §150 o. s. ř. a dále tím, že nijak nepřezkoumal a nevyjádřil se k hledisku účelnosti vynaložených nákladů řízení dle §142 o. s. ř. Tím předmětné soudní řízení zatížil vadou ústavně právního rozměru, která spočívá v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy." Stěžovatel opakoval, že přiznané náklady řízení nebyly účelně vynaloženými náklady a nebyla rovněž posouzena otázka zásadního právního významu, zda přiznaná náhrada nákladů řízení se příčila dobrým mravům. Závěrem uvedl, že porušení základního práva na spravedlivý proces spatřuje též ve skutečnosti, že mu nebyla dána možnost se seznámit s obsahem vyjádření žalované, které si soud vyžádal a vyjádřit se k němu, ačkoliv při svém rozhodování vycházel z tvrzení v něm uvedených.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s náhradově nákladovými výroky obsaženými v usnesení nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 42 C 163/2011-69 a usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 4. 2013 č. j. 54 Co 126/2013-101, byť v petitu ústavní stížnosti bylo navrhováno zrušit pouze usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 2. 2014 o odmítnutí dovolání a nákladech dovolacího řízení. Stěžovatel polemizoval zejména s posouzením účelnosti nákladů žalované na právní zastoupení v řízení o vypořádání společného jmění manželů, k jejichž náhradě byl obecnými soudy zavázán, a též se závěry soudů všech stupňů, které v jeho případě neshledaly důvod pro postup dle ustanovení §150 o. s. ř.
Z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 (dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu došlo, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Z argumentace v ústavní stížnosti je zřejmé, že pouze opakuje námitky dříve již uplatněné v odvolání a dovolání, s nimiž se odvolací soud i soud dovolací v odůvodnění svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly (např. dovolací soud s tvrzením stěžovatele o jednání v rozporu s dobrými mravy a sankční povaze nákladového výroku).
Pokud jde o v petitu ústavní stížnosti jmenované usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními §237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu