ECLI:CZ:US:2014:3.US.1807.14.1
sp. zn. III. ÚS 1807/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. D., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2013 č. j. 3 T 220/2012-125, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2013 č. j. 7 To 228/2013-174 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2014 č. j. 6 Tdo 56/2014-19, za účasti 1) Městského soudu v Brně, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a za účasti A) Městského státního zastupitelství v Brně, B) Krajského státního zastupitelství v Brně a C) Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu České republiky, jimiž v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho ústavně garantovaných základních práv. Konkrétně mělo být porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na presumpci neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny. Dále měl být porušen i článek 95 Ústavy České republiky.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 220/2012, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 4. 3. 2013 č. j. 3 T 220/2012-125 odsouzen pro přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Skutek trestného činu spočíval (stručně řečeno) v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době v roce 2011, v betonárně společnosti CEMEX Czech Republic, s. r. o. v Brně, pro niž pracoval jako smluvní autodopravce, převzal od dvou zaměstnanců betonárny M. K. a Z. M. (kteří byli později odsouzeni v samostatném trestním řízení za trestný čin zpronevěry) celkem nejméně 34 m3 betonových směsí v celkové hodnotě alespoň 61.000,- Kč, přičemž věděl, že betonové směsi byly získány zpronevěrou; tyto betonové směsi poté prodal občanovi Romanu Dvořáčkovi na stavbu jeho domu v K. a o získanou částku se rozdělil s M. K. a Z. M.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 8. 2013 č. j. 7 To 228/2013-174 tak, že odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 6 Tdo 56/2014-19 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel opakuje, shodně s obhajobou uplatněnou v celém průběhu trestního stíhání, že je nevinen a že se žádného trestného jednání nedopustil. Tvrdí, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Ohledně skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, prý existuje množství pochybností, které nebyly, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, vyloženy ve prospěch stěžovatele; zároveň prý existuje množství důkazů, které přímo vyvracejí závěry obecných soudů. Stěžovatel se domnívá, že mezi skutkovými a právními závěry obecných soudů je "zcela extrémní nesoulad".
Stěžovatel zejména namítá, že obecnými soudy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho vědomost o tom, že jím přebírané betonové směsi pocházejí z trestné činnosti páchané M. K. a Z. M. Dále prý nebyl spolehlivě prokázán obsah dohody, kterou měl s uvedenými zaměstnanci uzavřít, výše dohodnuté odměny, nebylo ani prokázáno, že za odebrané betonové směsi nebylo cementárně zaplaceno. Soudům se prý nepodařilo spolehlivě prokázat ani množství betonové směsi, ani její cenu ve výši "nejméně 1.800,- Kč za 1 m3", ani to, že betonová směs, kterou předal Romanu Dvořáčkovi, pocházela od společnosti CEMEX Czech Republic, a. s.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že opřely svá odsuzující rozhodnutí mj. též o přečtené úřední záznamy o vysvětleních podaných Milanem Hermanem, Antonínem Krchem, Davidem Suchým, Jiřím Šotnarem a Miroslavem Vojtkem, ačkoliv se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních stěžovatel souhlas v průběhu trestního řízení nedal.
Stěžovatel uvádí, že dodávka 8 m3 betonové směsi, které dne 6. 12. 2011 přivezl na stavbu svědka Dvořáčka v K., byla řádně společností CEMEX Czech Republic, s. r. o. vyúčtována a svědkem Dvořáčkem zaplacena; o tom prý svědčí dodací list a faktura, založené v obsahu soudního spisu. O zbývajících 26 m3 betonové směsi, dodaných svědkovi Dvořáčkovi, prý nebyl proveden byť jen jediný důkaz, který by prokazoval, že tyto dodávky pocházejí z betonárny společnosti CEMEX Czech Republic, s. r. o.
Stěžovatel zpochybňuje soudy akceptovaný odhad ceny betonové směsi ve výši 1.800,- Kč za 1 m3, který pokládá za nadsazený; pokud by prý cena betonové směsi byla určena dle ceny ze dne 6. 12. 2011, tedy ve výši 1.407,- Kč/m3, činila by hodnota 34 m3 betonové směsi částku 47.838,- Kč a za této situace by pak jednání stěžovatele nemohlo být kvalifikováno podle §214 odst. 2 tr. zákoníku, který vyžaduje hodnotu dosahující nejméně 50.000,- Kč (§138 tr. zákoníku).
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že restriktivně interpretoval dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1, písm. g) tr. řádu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se dovolává nálezu sp. zn. I. ÚS 669/05 (všechny zde citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS), z něhož cituje závěr, že "dovolací řízení se však v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu".
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení, zejména v podaném odvolání a v dovolání, a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, ani pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí nevykazují žádné protiústavní deficity.
Nad rámec řečeného Ústavní soud ke stěžovatelovým konkrétním námitkám dodává:
Neobstojí stěžovatelova námitka, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho vědomost o tom, že jím přebírané betonové směsi pocházejí z trestné činnosti. Z obsahu vysvětlení, podaného dne 17. 4. 2012 M. K. (č. l. 32 trestního spisu), se podává, že zaměstnanci betonárny p. K. a p. M. se s M. D. domluvili, že "mu občas dáme nějakou směs za levnější cenu, ale že to bude bez dokladu". Z okolností případu (nižší cena, nevystavení dokladů) lze dovodit, že stěžovatel musel vědět o tom, že jím převzatý beton byl nelegálně získán ke škodě firmy CEMEX.
Stěžovatelova námitka proti tomu, že obecné soudy opřely odsuzující rozsudek též o obsah přečtených úředních záznamů o vysvětleních podaných Milanem Hermanem, Antonínem Krchem, Davidem Suchým, Jiřím Šotnarem a Miroslavem Vojtkem v přípravném řízení, ačkoliv prý se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních stěžovatel souhlas v průběhu trestního řízení nedal, není korektní. Z protokolu o hlavním líčení, konaném dne 6. 2. 2013 (č. l. 77 tr. spisu), je zřejmé, že stěžovatel a jeho obhájce vyslovili souhlas "se čtením všech úředních záznamů o podání vysvětlení osob". Ten akt, že vysvětlení byla podána v samostatné trestní věci, vedené proti obžalovaným K. a M. u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 95/2012, není na závadu využití těchto důkazních prostředků též ve věci, vedené proti stěžovateli. Stěžovateli a jeho obhájci byla poskytnuta možnost se s těmito listinami seznámit a k jejich obsahu se vyjádřit. Takový postup není v rozporu ani s ustanoveními trestního řádu, ani s principy spravedlivého procesu.
Žádnou důkazní závadu, natožpak závadu ústavněprávního rázu, nezjistil Ústavní soud ani v postupu obecných soudů při stanovení ceny betonové směsi.
Ústavní soud neshledal žádná pochybení obecných soudů, spočívající v nerespektování zásady in dubio pro reo. Naopak je možno konstatovat, že nalézací soud si při hodnocení důkazů počínal velmi obezřetně a tam, kde nepokládal inkriminovaný delikt za dostatečně prokázaný, rozsah žalovaného skutku zúžil. Projevilo se to např. v tom, že zatímco státním zástupcem dodaná obžaloba kladla obžalovanému za vinu podíl na rozprodeji cca 475 m3 betonových směsí v hodnotě cca 1.027.433- Kč, zněl odsuzující rozsudek toliko na množství 34 m3 betonových směsí v hodnotě "alespoň 61.000,- Kč". Takový postup je naprosto ústavně souladný.
Pokud stěžovatel namítá rozpor rozhodování obecných soudů v jeho trestní věci s jím citovaným judikátem Ústavního soudu, nelze jeho námitkám přitakat, protože tento judikát byl opřen o odlišný skutkový základ.
Ústavní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou, že Nejvyšší soud, který odmítl jeho dovolání, vadně posoudil důvody, jichž se stěžovatel dovolával; Ústavní soud však neshledává na tomto závěru dovolacího soudu žádné pochybení, které by vyžadovalo kasační zásah.
Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 128/05). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05).
V posuzované věci nebyl shledán žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu