ECLI:CZ:US:2014:3.US.204.14.1
sp. zn. III. ÚS 204/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JOKA Agentura, s. r. o., se sídlem Praha 8, Střížkovská 8/9, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Praha 9, Krausova 605/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 1120/2013-143 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013 č. j. 20 Co 513/2012-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci z důvodu porušení článku 90 odst. 1 Ústavy, práva na ochranu majetku zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 8. 2012 č. j. 20 C 163/2010-82 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 283 350,61 Kč z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že Okresní soud v Ústí nad Labem v řízení o výkon rozhodnutí, v němž její právní předchůdkyně (oprávněná) vymáhala svou vykonatelnou pohledávku, opomněl dle ustanovení §305 o. s. ř. vyrozumět peněžní ústav, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu peněžního ústavu nabylo právní moci, v důsledku čehož v rámci výkonu rozhodnutí pak nebylo nic vymoženo. Soud - co do příčinné souvislosti - položil důraz na to, že rozhodnou okolností nebyl postup soudu, nýbrž porušení povinnosti peněžního ústavu podle §304 o. s. ř. nevyplácet peněžní prostředky, neprovádět na ně započtení ani jinak s nimi nakládat od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 20 Co 513/2012-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Připustil, že ke vzniku škody mohlo dojít i bez ohledu na porušení povinnosti peněžního ústavu, avšak dospěl k závěru, že zde není příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a majetkovou újmou stěžovatelky, jelikož uplatněné právo na náhradu škody na ni pozdějším nabytím pohledávky původního oprávněného ve veřejné dražbě nemohlo přejít; toto právo nelze podřadit tzv. vedlejším pohledávkám ve smyslu ustanovení §524 odst. 2 občanského zákoníku, a majetková újma v době dražby ještě neexistovala, nýbrž vznikla až poté, kdy stěžovatelka nebyla plně uspokojena v rámci konkursního řízení na majetek povinné.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 1120/2013-143 stěžovatelčino dovolání odmítl. Odkázal na rozhodnutí ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3552/2010 a ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, dle kterých "právem s pohledávkou spojeným" nelze rozumět právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku, které má k převáděné pohledávce pouze ten vztah, že vyplývají ze skutkově spolu souvisejícího právního úkonu a protiprávního jednání. Pokud stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu k řešení otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, tedy otázku skutkovou, uplatnila dovolací důvod, který není způsobilý dovolací přezkum otevřít.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil její dovolání jako nepřípustné, protože otázka práv s pohledávkou spojených byla v jím odkazovaných rozhodnutích řešena v kontextu postoupení pohledávky, nikoli ve vztahu k pohledávce nabyté ve veřejné dražbě, a tudíž jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Je rovněž názoru, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil způsobilost dovolacího důvodu týkajícího se rozhodné příčinné souvislosti, protože nenamítala nesprávnost skutkového zjištění, nýbrž nesprávnost právního posouzení otázky, mezi kterými právními skutečnosti je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Konečně Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval rozporem mezi právním závěrem odvolacího soudu a tím, který dal najevo v její věci sp. zn. 18 C 53/2007, v níž žalobu zamítl pro předčasnost s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 953/2003.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání (zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu); ingerence do takových závěrů přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973), či v případě absence potřebného odůvodnění (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci však zjevně splněny nejsou.
Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal při definování práv s pohledávkou spojených, na stěžovatelčinu věc nedopadala a že tím šlo o otázku jím dosud neřešenou; postačí poukázat na jeho usnesení ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4374/2009, v němž pro režim zákona o veřejných dražbách zdůraznil (v intencích jeho ustanovení §65) podpůrné použití občanského zákoníku, "který se uplatní i v případě výslovně neupravených otázek spojených s přechodem pohledávky".
Závěr Nejvyššího soudu, dle kterého je otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou a nikoli právní (čímž typově nereflektuje způsobilý dovolací důvod), vychází rovněž z jeho konsolidované judikatury.
Tato otázka sice může mít i podobu otázky právní (půjde-li kupříkladu o to, která z více kauzalit je pro konkrétní nárok určující) a může nabýt i ústavněprávní rozměr (srov. stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3109/08 ze dne 27. 10. 2009, N 228/55 SbNU 143), avšak v projednávané věci není spolehlivého důvodu k úsudku, že její posouzení odvolacím soudem by mohlo představovat zjevné vybočení z ustálených judikatorních standardů, a založit tak porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv; je totiž obhajitelné, že samotné stěžovatelce škoda vytýkaným postupem soudu v exekučním řízení nevznikla a následným nabytím pohledávky oprávněné ve veřejné dražbě právo na její náhradu na ni nepřešlo.
Ani tvrzené odlišnosti v rozhodnutích odvolacího soudu nelze identifikovat; Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 4. 3. 2008 č. j. 18 C 53/2007-43 potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 č. j. 22 Co 283/2008-57 (srov. č. l. 129 procesního spisu) se totiž otázkou existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou nezabýval, neboť stěžovatelčinu žalobu zamítl pro předčasnost.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu