ECLI:CZ:US:2014:3.US.2493.14.1
sp. zn. III. ÚS 2493/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. G., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 12. 2013 č. j. 30 P 95/2009-1663 8P a Nc 469/2012, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2014 č. j. 35 Co 96/2014-1745, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou ústavní stížností napadeným rozsudkem v řízení o úpravu styku otce s nezletilými K. a E. zamítl návrh matky (stěžovatelky) i návrh otce A. D. G., neboť dospěl k závěru, že od úpravy poslední (rozsudkem ze dne 5. 4. 2011 č. j. 30P 95/2009-1208, jenž nabyl právní moci dne 16. 2. 2012) nedošlo k podstatné změně rozhodných poměrů. Nebylo zjištěno, že při styku otce s nezletilými dochází k ohrožení jejich oprávněných zájmů, či jejich života a zdraví, jak tvrdila stěžovatelka, ani to, že otec nezletilé "ponižuje, mstí se přes ně matce", či omezuje jejich svobodu. Přání nezletilých podle mínění soudu bylo nutno posuzovat v kontextu s ostatními důkazy, a i když je zjevné, že děti nemají k otci "úplně kladný" vztah, probíhá vzájemný styk bez problémů.
Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu potvrdil, když přisvědčil jeho názoru, že k podstatným změnám poměrů nedošlo, neboť ani po doplnění dokazování nebyly zjištěny žádné objektivní okolnosti, které by odůvodňovaly návrh stěžovatelky na omezení pravidelného čtrnáctidenního styku nezletilých s otcem od soboty do neděle (pouze na sobotu), resp. rozšíření prázdninového styku na tři týdny, jak navrhoval jejich otec.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - s poukazem na principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a to i ve vztahu k nezletilým, jakož i na porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny - namítá, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se vším co v řízení vyšlo najevo, a nedostály ani své povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit; výklad a aplikaci "jednoduchého práva" k němuž se uchýlily, má za extrémně rozporný s principy spravedlnosti především proto, že nevzaly v úvahu, resp. adekvátně nerespektovaly názor, který vyjádřily nezletilé děti. V podrobnostech stěžovatelka uvedla, že obecné soudy 1. při svém rozhodování zohledňovaly toliko právo otce na styk s nezletilými, přičemž právo dětí na oba rodiče "bylo použito pouze ve smyslu povinnosti dětí se s otcem stýkat", ačkoliv "široký" rozsah styku s otcem neodpovídá jejich přáním a potřebám a kontakt s ním je pro ně již dlouhodobě stresující, 2. nehodnotily, přehlížely či omlouvaly závažné skutečnosti spočívající v nevhodném chování otce, který volí takové výchovné prostředky, jež se přímo dotýkají lidské důstojnosti nezletilých, a konečně, 3. závěr obecných soudů, že při styku otce s nezletilými nedochází k závažným konfliktům, nemá podle jejího názoru oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud selektivně a jednostranně hodnotil lékařské zprávy PhDr. Jitky Havlové a v řízení před ním nebyly nezletilé děti ani vyslechnuty, ani řádně zastoupeny opatrovníkem; závažné pochybení představuje i odmítnutí provedení důkazu zvukovou nahrávkou pořízenou nezletilými, resp. postup, kdy okresní soud tento důkaz sice připustil, ale "s jeho obsahem manipuloval ve prospěch otce". Ku podpoře svých závěrů se stěžovatelka dovolává rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3765/11, které se podle jejího názoru zabývá obdobnou problematikou.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu.
Obdobně co do námitek proti skutkovým zjištěním, jež byly založeny hodnocením důkazů obecnými soudy, platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož taková situace v dané věci podle obsahu soudní spisu nenastala, přísluší Ústavnímu soudu se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry, že nenastala taková změna poměrů, v jejímž důsledku by bylo nutno nově upravit rozsah styku nezletilých s otcem, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Podstatné je, že oba soudy očividně neposuzovaly (jen) rozsah styku nezletilých s otcem a podmínky, za nichž probíhá, ale - a to v první řadě, jak bylo jejich povinností - právě existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovený rozsah styku ovlivnit. Východiskem pro závěr, že tato podmínka splněna nebyla, se nestaly jen samotné neshody mezi nezletilými a otcem, ale především celkové hodnocení, zda rozdílné názory na rozsah a způsob trávení času, na výchovné postupy otce, jakož i důvody, jež vedou nezletilé k neochotě se s ním ve stanoveném rozsahu stýkat, nemají za následek ustavení takových (nových) poměrů mezi otcem a nezletilými, jež by - oproti poměrům dřívějším - již ohrožovaly oprávněné zájmy nezletilých, a sledované možnosti jejich bezporuchového styku s otcem v původně stanoveném rozsahu.
Dospěly-li obecné soudy k tomu, že nejsou dány okolnosti odůvodňující závěr o změně poměrů ve smyslu rozhodných ustanovení zákona, nelze jim z výše naznačených hledisek ústavního přezkumu nic zásadního vytknout.
K námitce, že do výsledku řízení nebyl dostatečně zakomponován názor obou nezletilých dětí, je třeba připomenout, že před soudem prvního stupně byly slyšeny přímo i zprostředkovaně pohovorem vedeným orgánem sociálně právní ochrany (viz. č. l. 1592), a ve svém právu se vyjádřit a vyslovit svůj názor tak omezeny nebyly. Obecné soudy pak byly povolány k tomu, aby jejich vyjádření hodnotily, a to nikoli izolovaně, nýbrž ve spojitosti s ostatními důkazními prameny tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy ve smyslu čl. 8 Úmluvy mezi zájmy nezletilých na straně jedné a jejich otce na straně druhé.
Ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte přitom nelze dovodit, že by názor dítěte, o němž je rozhodováno, byl pro soud sám o sobě zavazující a že by se nemohl od něj odchýlit; v opačném případě by totiž bylo soudní řízení po jeho zjištění již nadbytečné (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07, sp. zn. III. ÚS 2150/07). Byl-li pak odvolací soud s názory nezletilých obeznámen a považoval další pohovor s nimi za nadbytečný z důvodů, které vyložil, nelze jeho postup hodnotit jako svévolný, jenž by ve svém důsledku znamenal zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stejně jako v předchozím proto i zde (ve vztahu k této dílčí skutkové, resp. procesní námitce stěžovatelky) platí, že z mezí ústavněprávních požadavků, jak byly výše vyloženy, obecné soudy nevybočily.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti též dovolává i porušení čl. 8 Úmluvy, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence; toto právo je však nutno vykládat mj. i tak, že mezi dítětem a jeho rodiči existuje pouto zakládající rodinný život a že "být společně" je pro rodiče a jeho dítě základním prvkem rodinného života (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Elsholz proti Německu, Přehled rozsudků ESLP č. 6/2000, str. 275). Právem dítěte je tudíž i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v jeho zájmu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte); podmínka zájmu dítěte je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253), a takový zájem dítěte je nutno posuzovat z hledisek objektivních (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 464/04).
Objektivní nedostatek protisměrně (proti objektivnímu zájmu styku s otcem) působícího relevantního "zájmu dětí" však obecné soudy v dané věci nezjistily (resp. nezjistily skutečnosti, jež naplňovaly podmínku podstatné změny poměrů pro stěžovatelkou požadované zúžení styku dosud upraveného), a ani z ústavněprávních hledisek (výše vyložených) není dostatečný podklad tomuto závěru oponovat. Okolnost, že stěžovatelka jej nesdílí, nemůže být důvodem k tomu, aby Ústavní soud posouzenou otázku rozsahu styku (ve smyslu existence podmínek změny poměrů) hodnotil jinak, nedošlo-li ke zjevnému skutkovému nebo výkladovému excesu, a ten se z napadených rozhodnutí nenaznačuje. V daném případě pak nemůže jít než o spor o nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.
V té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany před zásahy do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy i jménem nezletilých, jde o návrh, k jehož podání není oprávněna [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť nositeli těchto práv jsou přímo nezletilé děti, a jen ony by mohly mít odpovídající aktivní legitimaci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2019/07, nález sp. zn. III. ÚS 125/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 203/02, sp. zn. III. ÚS 2150/07).
Zbývá jen doplnit, že stěžovatelkou dovolávaný odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3765/11 není případný potud, že nyní soudy neodmítly "respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý ... může mít vlastní názor, činit vlastní rozhodnutí a úsudky", jak tomu bylo v odkazované věci, ale vyslovené názory nezletilých hodnotily jinak, ve spojení s ostatními zjištěními, jež považovaly za rozhodné pro úsudek, zda od minulé úpravy došlo k rozhodné "změně poměrů" či nikoli.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu