ECLI:CZ:US:2014:3.US.2963.14.1
sp. zn. III. ÚS 2963/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Faltýnka, t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, AK Dostál & Sorokáč se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, pobočka Revoluční 54, 430 01 Chomutov, proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 6. 2014 č. j. 0 Nt 162/2014-14 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2014 č. j. 7 To 246/2014-33, za účasti Okresního soudu v Lounech a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 9. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušena měla být dle stěžovatelova názoru též zásada presumpce neviny, zakotvená v článku 40 odst. 2 Listiny, právo zadržené osoby být slyšen před soudem a k věci se vyjádřit podle článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je stíhán pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit tím, že nejméně od listopadu 2013 do svého zadržení v červnu 2014 v baru Kingstone v Lounech se podílel (s dalšími spolupachateli) nejméně ve 270 případech na prodeji marihuany, která byla prodávána návštěvníkům baru za částku 200,- Kč za jeden gram.
Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 6. 2014 č. j. 0 Nt 162/2014-14 (ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014) byl obviněný vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu. Zároveň okresní soud podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib obviněného, jako náhradu za vazbu.
O stížnosti obviněného proti vazebnímu rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 7. 2014 č. j . 7 To 246/2014-33 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl a vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka.
III.
Stěžovatelovy námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, spočívají v těchto tvrzeních:
* Trestní stíhání prý nemělo být vůbec zahájeno. Stěžovatel tvrdí, že "o žádných drogách ani konopí nic neví". Obvinění je prý založeno toliko "na výpovědích spoluobviněných, u kterých je zřejmá snaha o přenesení viny na stěžovatele za účelem minimalizace své viny".
* Nebyl prý naplněn zákonný důvod pro vzetí do vazby, spočívající v nebezpečí opakování trestné činnosti. Pokud soudy argumentovaly tím, že obviněný byl v minulosti již odsouzen za drogovou kriminalitu, je prý taková argumentace nesprávná, protože k předchozímu odsouzení došlo před více než osmi lety a trestná činnost je "zahlazena".
* Rozhodnutí obecných soudů jsou prý nedostatečně odůvodněna. Soudy se údajně nevypořádaly se všemi skutečnostmi, uplatněnými obviněným ve vazebním řízení, nepřihlédly k jeho rodinnému zázemí a k prostředí, v němž se pohybuje.
* Zásah obecných soudů do jeho osobní svobody je prý nepřiměřený, nebyla respektována zásada, chápající vazbu jako prostředek ultima ratio. Soudy pochybily také tím, že nepřivolily k nahrazení vazby mírnějšími prostředky.
* Stížnostní soud měl podle názoru stěžovatele porušit jeho základní práva také tím, že o stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání bez účasti obviněného.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprocesních ustanovení, upravujících rozhodování o vazbě podle §67 tr. řádu, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na osobní svobodu a na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ústavní soud postupuje zásadně velmi zdrženlivě ve věcech, jež dosud nebyly pravomocně skončeny. I ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad ,,konkrétních skutečností", odůvodňujících vzetí do vazby ve smyslu ust. §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09).
Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby ze zadržení na svobodu. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, např. toliko odkazem na zákonné ustanovení nebo jeho parafrází, bez uvedení konkrétních skutkových argumentů. V projednávané věci však lze z dostatečně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudů a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy dobraly.
Lze konstatovat, že v posuzovaném případě jak soud vazební, tak soud stížnostní se v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatelovými námitkami velmi zevrubně zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V argumentaci obecných soud neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Pro stručnost lze na tato odůvodnění odkázat.
Obecné soudy respektovaly i požadavek, vyslovený v ust. §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením".
Stěžovatelova argumentace, poukazující na údajné porušení principu subsidiárního použití institutu vazby, je v daných souvislostech nepřípadná.
K dalším námitkám stěžovatele lze navíc uvést:
Údajný rozpor rozhodnutí obecných soudů v této trestní věci s nálezy Ústavního soudu (ve věcech Pl. ÚS 45/04, sp. zn. II. ÚS 469/05 a III. ÚS 271/96) nelze shledat. Zmíněné kauzy jsou založeny na odlišném skutkovém základě, než na jakém spočívá stěžovatelova věc a nelze je tu mechanicky aplikovat.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, pokud jde o neexistenci ústního slyšení při rozhodování stížnostního soudu. Je skutečností, že Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval - srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 ze dne 14. 7. 2011 [N 133/62 SbNU 87] - že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení, v němž se rozhoduje o omezení osobní svobody. Svůj názor nejdůrazněji precizoval již ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04; to bylo v situaci, kdy šlo o rozhodování soudu o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tam Ústavní soud shledal, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce. Ani tento nález, jakkoli akcentuje zásadní potřebu osobního slyšení obviněného při rozhodování o vazbě, však nevyžaduje splnění této podmínky bezvýjimečně, nýbrž především v situacích, kdy obviněnému nebyla již dříve poskytnuta možnost před soudem uplatnit všechny své argumenty a před soudem reagovat na argumenty protistrany (státního zástupce).
V nyní posuzovaném případě je však situace jiná a postup stížnostního soudu není s citovanou judikaturou Ústavního soudu v rozporu.
Právní úprava rozhodování o vazbě byla v posledních letech výrazně změněna novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., zavádějící mj. nový institut vazebního zasedání. Tato nová procesní úprava náležitě reagovala na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. Podle ust. §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu není třeba vazební zasedání mj. konat, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky pro upuštění od osobního slyšení obviněného ve stížnostním řízení byly v posuzovaném případě splněny. Obviněnému byla poskytnuta příležitost uplatnit veškeré své námitky proti vazbě již při prvním vazebním zasedání před okresním soudem, konaném dne 19. 6. 2014 a následně byly tyto námitky podrobně rozvedeny ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí, podané písemně jeho obhájcem. Za těchto okolností mohl stížnostní soud důvodně předpokládat, že osobní slyšení obviněného by bylo nadbytečné a že stížnostní soud může rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu. Ve svém rozhodnutí stížnostní soud všechny stěžovatelovy námitky posoudil a v odůvodnění se s nimi vypořádal.
Lze tedy souhrnně konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby žádné hmotněprávní nebo procesní excesy, dosahující ústavněprávní roviny.
Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel má i nadále otevřeny všechny cesty, které mu trestněprocesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnil veškerá zákonná práva na obhajobu.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu