ECLI:CZ:US:2014:3.US.4047.12.1
sp. zn. III. ÚS 4047/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti G, spol. s r. o. - v likvidaci, sídlem v Brně, Mezírka 1, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 47/33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. 13 Co 306/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil shora uvedené usnesení, vydané v její exekuční věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 49 EXE 1400/2012 zastavil exekuční řízení stěžovatelky proti povinné (České republice - Ministerstvu financí), a to ke zpětvzetí návrhu (povinná vymáhanou částku uhradila); současně uložil povinné povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 26 352 Kč. K odvolání povinné Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím toto usnesení změnil tak, že s odvoláním na ustanovení §150 o. s. ř. stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že stěžovatelka věděla, že se povinný jakkoli nebrání uloženou povinnost splnit dobrovolně a že dal najevo, že tak učiní, jakmile bude rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci, což se také do dvou dnů poté stalo. Vzhledem k tomu, že právní moci rozhodnutí nabylo 17. 5. 2012, doložka vyznačena dne 5. 6. a úkon k plnění byl uskutečněn 7. 6. 2012, bylo podání návrhu na nařízení exekuce podle odvolacího soudu "zcela účelové", jehož cílem byl "další zisk" v podobě nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti považuje usnesení odvolacího soudu za svévolné a rozporné s principy spravedlnosti. Odůvodnění, založené na premise, že povinná (stejně jako další právnické osoby) objektivně nebyla schopna v pariční lhůtě plnit vymáhanou částku, implikuje dle jejího názoru úsudek, že účastníci řízení nejsou rovni, neboť je tím zvýhodňován stát (a další právnické osoby) před osobami fyzickými; stát je tak postaven "nad zákony, neboť pro něj neplatí", což nadto odporuje požadavku předvídatelnosti a právní jistoty. Stěžovatelka též polemizuje s odvolacím soudem co do indikovaných důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., a zpochybňuje tvrzení povinné, že nemohla plnit na základě nepravomocného rozhodnutí (jelikož nabytí právní moci lze údajně doložit pouze jejím vyznačením soudem), neboť připomíná, že vyznačení doložky právní moci je pouze deklaratorním aktem, přičemž toto tvrzení rovněž odporuje dikci ustanovení §159 o. s. ř. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že povinná ji informovala o úmyslu plnit dobrovolně, stěžovatelka namítá, že soud vyšel toliko z příslibu povinné a změnil tak rozhodnutí soudu první instance bez náležitého (skutkového) dokazování a na něm založené právní argumentace.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo přitom předestřeno v předchozím; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, nicméně musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tam, kde o ní vydané rozhodnutí je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněné, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem a výsledky řízení.
Ještě větší zdrženlivost pak Ústavní soud dává najevo v situacích, kdy obecné soudy použily při svém rozhodování ustanovení §150 o. s. ř., jež jim otevírá prostor široké diskrece.
Odvolací soud se v projednávané věci otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež zásah Ústavního soudu, situovaného na takto restriktivních základech, zjevně nepodmiňují; jeho rozhodnutí není ani excesem ani výrazem libovůle, a to očividně. Naopak je namístě mít za to, že je odůvodněné výstižně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04) a - z pohledu podústavní racionality - i adekvátně; rozhodnou argumentaci lze dobře zastávat a je efektivně obhajitelná.
Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení; rozhodnutí městského soudu (opírající se o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.) totiž není založeno na skutečnosti, že povinnou je organizační jednotka státu (resp. právnická osoba), jak mylně v ústavní stížnosti dovozuje stěžovatelka, nýbrž na tom, že stěžovatelka mohla - a měla - s podáním návrhu na nařízení exekuce vyčkat, a tím předejít vzniku nákladů (exekučního) řízení. Není relevantní oponentury hodnocení, že "je nutno považovat podaný návrh na exekuci za zcela zbytečný, zatěžující soudní exekutory i soudy. Konec konců ani oprávněný v době podání návrhu ještě neměl k dispozici exekuční titul s vyznačenou doložkou právní moci a zaslal jej soudnímu exekutorovi až spolu se zpětvzetím návrhu", jak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval odvolací soud.
K uvedenému - rozhodnému - závěru odvolacího soudu (viz jeho kontext též shora) dokazování, jehož se stěžovatelka dožadovala, třeba nebylo.
Mimoběžným je i tvrzení, že odvolací soud nadřadil právnické osoby nad osoby fyzické, jestliže stěžovatelka přehlíží, že i ona je osobou právnickou, nikoliv fyzickou.
Shrnutím řečeného je tak namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, pročež se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Tak je tomu i v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu