ECLI:CZ:US:2014:3.US.546.12.1
sp. zn. III. ÚS 546/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Boleslava Waszeka, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí ze dne 27. 7. 2011, č. j. DOP/8446/2011/420/2011-mikli, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané ve správním řízení, jímž byl sankcionován.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Městský úřad Velké Meziříčí rozhodnutím ze dne 27. 7. 2011 č. j. DOP/8446/2011/420/2011-mikli rozhodl v přestupkovém řízení tak, že stěžovatel je vinen tím, že dne "21. 02. 2011 ... jako řidič motorového vozidla Nissan, reg. zn. X, na dálnici D-l, v km 164, ve směru na Brno, jel nedovolenou rychlostí, kdy mu byla v tomto úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/h naměřena rychlost 203 km/h...", a tedy "svým jednáním porušil ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů", čímž "spáchal přestupek podle ustanovení §22 odst. 1, písm. f) bod 2 zákona číslo 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "zákon o přestupcích"). Za tento přestupek byla stěžovateli podle ustanovení §11 odst. 1, písm. b) a §22 odst. 7 zákona o přestupcích uložena pokuta 8 000 Kč, dále mu byl podle §11 odst. 1, písm. c) a §22 odst. 7 téhož zákona uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců, jakož i povinnost k náhradě nákladů přestupkového řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán mimo jiné uvedl, že stěžovateli bylo opakovaně zasíláno oznámení o zahájení řízení a předvolání k jednání jak na adresu trvalého pobytu, tak i na adresu "jiného pobytu" (X1); vzhledem k tomu, že stěžovatel zásilky prokazatelně nepřebíral, byl mu pro toto řízení (rozhodnutím ze dne 9. 6. 2011 č. j. DOP/22604/2011/420/2011-mikli) k hájení jeho práv ustanoven opatrovník, a to Město Velké Meziříčí.
Ze správního spisu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí dne 27. 7. 2011 převzala zmocněnkyně ustanoveného opatrovníka JUDr. Vilma Drápelová na adrese svého bydliště.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ustanovením opatrovníka, jehož "součástí je i rozhodující správní orgán", došlo k zásahu do jeho základních práv, neboť "nikdy" neměl možnost se bránit proti rozhodnutí správního orgánu, o jeho vydání nevěděl, a které mu nebylo ani doručeno; o tom, že mu byla uložena "nějaká sankce" se dozvěděl v průběhu ledna 2012 a jeho právnímu zástupci bylo rozhodnutí zasláno až 27. 1. 2012. Podle §22 a §32 odst. 2 písm. d) správního řádu je sice možno ustanovit opatrovníka adresátům, kteří mají pobyt v cizině a nepodaří se jim písemnost doručit, tím však není podle jeho názoru založena libovůle ustanovit jako opatrovníka kohokoliv. Opatrovníkem by měla být ustanovena osoba, která bude hájit práva toho, koho zastupuje, a nikoliv (formálně) osoba, jež bude jen přebírat poštu a nečinit žádné úkony, jako tomu bylo i v jeho věci, jestliže opatrovníkem bylo ustanoveno Město Velké Meziříčí, za nějž jako zmocněnec jednal jeho zaměstnanec. Podle stěžovatele jde o zřejmý střet zájmů, jelikož opatrovník byl zároveň tím, kdo rozhoduje a tudíž nemá zájem na hájení zájmů zastoupeného; to podporuje i fakt, že se opatrovník proti rozhodnutí neodvolal a nečinil ani jiné úkony ve věci. Obdobně jako tomu bylo ve věcech nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1090/07 a sp. zn. I. ÚS 3267/07 má i zde stěžovatel za to, že jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť postupem správního orgánu mu bylo odepřeno vyčerpat všechny prostředky k ochraně jeho práv (tj. odvolání resp. správní žalobu).
Městský úřadu Velké Meziříčí ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh správního řízení a okolnosti, jež předcházely ustanovení opatrovníka. Uvedl, že jako opatrovníka ustanovil Město Velké Meziřící právě proto, aby byla zajištěna řádná a nezávislá obhajoba práv a zájmů zastoupeného, přičemž ustanovený opatrovník prostřednictvím svého zmocněnce se aktivně účastnil přestupkového řízení a byl přítomen i ústnímu projednání věci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pro ústavněprávní přezkum tedy není rozhodným referenčním kritériem věcná správnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, resp. sama procesní bezvadnost jemu předcházejícího postupu; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá rozhodnutí vydané ve správním (přestupkovém) řízení, nelze se čl. 36 odst. 1 Listiny, jak činí stěžovatel, již z tohoto důvodu dovolat přímo; judikatura Ústavního soudu (po vzoru Evropského soudu pro lidská práva) však přestupková řízení, v jehož rámci byla uložena sankce, konstantně přibližuje řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 82/07 ze dne 17. 1. 2008 či sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008), pročež s nimi spojuje i odpovídající ústavněprávní garance, jmenovitě ty, jež vyplývají z přiměřeného průmětu zásad tzv. spravedlivého procesu, jež z tohoto ustanovení Úmluvy vyplývají.
V dané věci - se zřetelem k jejímu předmětu - jde jmenovitě o principy ochrany procesního postavení účastníka řízení (ve smyslu existence v řízení efektivně uplatnitelných procesních práv, jejž lze ostatně dovodit i z čl. 38 odst. 2 Listiny), a otevřené přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu obecným (správním) soudem (čl. 36 odst. 2 tamtéž).
Což je významné potud, že stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti postupu správního orgánu, který mu k ochraně jeho práv ustanovil opatrovníkem Město Velké Meziříčí, jež podle jeho názoru jeho práva v řízení účinně nehájilo, čímž mu bylo následně znemožněno bránit se proti rozhodnutí správního orgánu správní žalobou podle soudního řádu správního.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že možnost ustanovení opatrovníka nemůže být využívána jen pro potřeby urychleného vyřízení věci (např. nález ze dne 7. 12. 2008, sp. zn. IV. ÚS 200/97) a že nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv (kupř. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného) tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit zástupce smluvní (srov. nález ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000); k osobě opatrovníka Ústavní soud dále připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně zájmy účastníka reprezentovat (nález ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000). V nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 629/04 pak Ústavní soud dovodil, že při ustanovení opatrovníka je nutno vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, přičemž nelze očekávat, že zaměstnanec úřadu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž orgánem bude brojit proti jeho postupu a rozhodnutí; je tudíž "zásadně nevhodné", dovodil Ústavní soud, aby opatrovníkem byla ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to s ohledem na z toho plynoucí možný konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Z hlediska dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení tak Ústavní soud odmítl, aby orgány veřejné moci hledaly opatrovníky v řadách svých zaměstnanců.
V nyní posuzované věci však jde o situaci zjevně jinou, než jaká byla předložena k posouzení Ústavnímu soudu ve výše označených věcech, neboť opatrovníkem stěžovatele nebyl ustanoven zaměstnanec správního úřadu, jenž ve věci rozhodoval, nýbrž samosprávný územní celek (obec) - Město Velké Meziříčí; nelze tedy bez dalšího dovozovat, že by jeho zájmy mohly být - ve výše uvedeném smyslu - v kolizi se zájmy stěžovatele.
Dle příslušného správního spisu se nadto opatrovník stěžovatele prostřednictvím svého zmocněnce v této věci účastnil ústního projednání přestupku s odpovídající aktivitou, seznámil se s komplexním spisovým materiálem a vyjádřil se k podkladům připraveným pro rozhodnutí; ve vztahu k procesním poměrům ve výše označených věcech tak postup opatrovníka ve správním řízení nebyl - oproti mínění stěžovatele - toliko formální a ani okolnost, že opatrovník nepodal proti rozhodnutí správního orgánu odvolání, takovému úsudku nebrání. Ostatně při znalosti správního spisu lze jen obtížně usuzovat, co bylo v možnostech opatrovníka (a jakéhokoli zástupce) ve stěžovatelem požadovaném odvolání reálně namítat, a totéž platí i o případné správní žalobě, z podání které měl být vytýkaným procesním postupem (v kolizi s čl. 36 odst. 2 Listiny) rovněž vyloučen; stěžovatel v tomto směru neuvádí v ústavní stížnosti ničeho.
Ze správního spisu se podává, že stěžovatel "na místě" dne 21. 2. 2011 podepsal listinu "Oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu", v němž byl přestupek, jehož spácháním byl později uznán vinným, popsán shodně, aniž by využil předtištěné rubriky a k těmto zjištěním se písemně vyjádřil. Stejně tak není bez významu, že ani ústavní stížnost neobsahuje žádné věcné námitky jak proti skutkovým zjištěním správního orgánu, tak proti jeho závěrům právním.
Stěžovatel o tom, že proti němu bude vedeno správní (přestupkové) řízení tedy věděl, a lze od něj proto požadovat, aby o jeho průběh - ve vztahu k rozhodujícímu orgánu - projevil odpovídající zájem, zejména dovolává-li se toho, že vůči němu bylo postupováno procesně "nespravedlivě"; prostým dotazem ke správnímu orgánu, jenž mu byl znám, mohl tento stav snadno odvrátit. Stranou ponechává Ústavní soud zjevně účelové tvrzení stěžovatele, že mu na adresu do Švýcarska nebylo doručeno předvolání k ústnímu jednání proto, že zásilka obsahovala nesprávně uvedené směrovací číslo; z vrácené obálky se podává opak, resp. toliko to, že stěžovatel si zásilku nevyzvedl.
Shrnutím řečeného je tak na místě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Toto ustanovení umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stojí za poznamenání, že je k dispozici úvaha, jež je způsobilá založit odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele ještě na "přísnějším" základě, totiž jako návrhu nepřípustného [ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Tvrdí-li stěžovatel, že nebyl ve správním řízení řádně zastoupen, pak ani rozhodnutí správního orgánu nebylo řádně doručeno, stalo-li se tak k rukám zmocněnce vadně ustanoveného opatrovníka. Pak měl k dispozici odvolání, neboť běh lhůty k jeho podání mohl započít až doručením rozhodnutí jemu, resp. jím zvolenému zástupci. Hodnocení včasnosti odvolání v takové situaci má úzkou věcnou vazbu právě na posouzení, zda zastoupení ustanoveným opatrovníkem bylo bezvadné či nikoli (čehož se dožaduje až nyní, v ústavní stížnosti), přičemž prostor pro správní žalobu by si touto cestou - posléze - otevřel rovněž. Jestliže však stěžovatel takto nepostupoval, "nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje", a aplikace v předchozím ohlášených ustanovení zákona o Ústavním soudu by tím byla odůvodněna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu