ECLI:CZ:US:2014:3.US.926.14.1
sp. zn. III. ÚS 926/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, právně zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2014 č. j. 3 T 11/2014-653, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 2. 2014 č. j. 13 To 108/2014 - 680, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2014 č. j. 13 To 159/2014 - 728, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná článkem 8 odst. 1, 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli (v trestním řízení "obviněný", resp. "obžalovaný") usnesením policejního orgánu ze dne 20. 6. 2013 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Trestná činnost stěžovatele měla spočívat (stručně řečeno) v tom, že stěžovatel v průběhu května až června 2013 spolu s dalšími dvěma osobami pod pohrůžkami násilí vymáhal na poškozeném Michalu Jačovi finanční hotovost 30.000,- Kč a později 130.000,- Kč. Dne 23. 9. 2013 došlo k rozšíření obvinění o další obdobný skutek spáchaný vůči dalším dvěma poškozeným.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2013 sp. zn. 22 Nt 515/2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. 14 To 199/2013 z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "tr. řád").
O vazbě stěžovatele bylo obecnými soudy posléze opakovaně rozhodováno. V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2014 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §72 odst. 3 tr. řádu i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu; v dalších výrocích téhož usnesení okresního soudu byla pod bodem II zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, dále bylo vysloveno, že se podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá slib obviněného. Tímtéž rozhodnutím byla zamítnuta i žádost stěžovatele o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Stěžovatel podal proti citovanému prvoinstančnímu rozhodnutí stížnost, jež byla stížnostním soudem zamítnuta dne 26. 2. 2014 usnesením č. j. 13 To 108/2014-680. Další žádost obviněného o propuštění z vazby byla okresním soudem zamítnuta dne 10. 3. 2014 usnesením č. j. 3 T 11/2014-714; stejně tak byla zamítnuta i jeho následná stížnost, a to usnesením Krajského soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2014 č. j. 13 To 159/2014-728. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti navrhuje zrušení obou citovaných rozhodnutí krajského soudu.
Krajský i okresní soud ve svých usneseních vyjádřily názor, že ze strany stěžovatele důvodně hrozí opakování trestné činnosti, resp. tato hrozba nepominula od uvalení vazby. Obavu z opakování trestné činnosti posiluje dle obecných soudů i trestní minulost stěžovatele, který byl opakovaně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, která postupně dospěla až k páchání násilné trestné činnosti. Nad to prý stěžovatel neprokázal pochopení závažnosti své trestné činnosti, naopak vnímá své stíhání jako nespravedlnost a zcela odmítá intenzitu vydírání finančních prostředků po poškozeném. Dále soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí upozornily na snahu stěžovatele získat číslo mobilního telefonu na poškozeného a snahu kontaktovat známé, kteří by stěžovateli v jeho situaci blíže nespecifikovaným způsobem pomohli. Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele, na který se odvolává v žádosti o propuštění z vazby, zmíněné soudy jsou toho názoru, že je o zdravotní stav stěžovatele postaráno i ve vazební věznici.
III.
S uvedenými závěry o existenci důvodů tzv. předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. řádu stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s odkazem na četné, jím tvrzené skutkové okolnosti, jež obecné soudy prý neberou dostatečně v úvahu. Dle názoru stěžovatele navíc došlo již v přípravném řízení k mnohým procesním pochybením. Domnívá se, že ze shromážděných důkazů nevyplývá důvod vazby předstižné a obavu z opakování trestné činnosti považuje za účelovou.
Vedle jiných skutkových námitek stěžovatel především zdůraznil své přesvědčení, že se na něm Michal Jačo dopustil podvodu; má prý jít o osobu zcela nedůvěryhodnou, jež podvedla více lidí. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že měl "odposlouchávaný telefon" v rámci jiného trestního řízení. Veškerá jeho komunikace s údajně poškozeným panem Jačem tak byla legálně zaznamenána. V projednávané věci však není obsah těchto odposlechů brán v úvahu, ač by se jejich prostřednictvím spolehlivě zjistila nevina stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že se inkriminovaného jednání nedopustil; pana Jača nevydíral, pouze se u něj snažil vymoci pohledávku.
Stěžovatel nesouhlasí ani s interpretací dopisu své družce a iniciováním pomoci od známých. Dále se domnívá, že jeho trestní minulost nemůže být důvodem pro ponechání ve vazbě. Dle názoru stěžovatele byl i nedostatečně zohledněn jeho psychický stav.
Dále stěžovatel rozebírá obecně účel vazby, požadavek na preciznost a transparentnost odůvodnění rozhodnutí soudů týkajících se vazby, odkazuje na doktrínu tzv. zesílených důvodů pro další ponechání obviněného ve vazbě, uvažuje nad principem zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a přitom odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva např. i v oblasti formálních požadavků na rozhodnutí a odmítnutí stereotypních formulací v rozhodnutí obecných soudů.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ve věcech vazebních náleží ochrana práv stíhaných osob především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci ve smyslu porušení práv dle článku 8 Listiny. Dále Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu ustanovení §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3562/12, sp. zn. II. ÚS 1025/09, sp. zn. II. ÚS 2838/08 či sp. zn. II. ÚS 437/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 4098/12, III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
V posuzované věci neshledal Ústavní soud žádný důvod ke kasaci napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda obecné soudy rozhodovaly v souladu s doktrínou tzv. zesílených důvodů pro další trvání vazby, s ohledem na to, že vazba stěžovatele již trvá déle než šest měsíců. Ústavní soud dále vycházel ze zásad, jež ve své předchozí judikatuře vyslovil konkrétněji ve vztahu k vazbě předstižné (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 612/06). Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že delší trvání vazby klade zvýšené nároky na odůvodnění vazebního rozhodnutí, jímž se obviněný ve vazbě ponechává. Nestačí pouhá rekapitulace okolností, jež k uvalení vazby původně vedly. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy poukázaly na zcela konkrétní závažné okolnosti, pro něž vazební důvod dle §67 písm. c) tr. řádu nejen, že neoslabil, ale naopak zesílil.
Stěžovatel ve své obsáhlé polemice skutkového rázu přehlíží, že je v mezidobí stíhán ještě pro další skutek, v němž je spatřován zvlášť závažný zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Opět má jít o majetkově motivovanou násilnou trestnou činnost proti svobodě jednotlivce. Není přitom podstatné, zda k tomuto skutku mělo dojít o něco dříve, než ke skutku, v souvislosti s nímž byl stěžovatel původně vzat do vazby. Klíčové je podezření, že se stěžovatel dopouštěl krátce po sobě závažné trestné činnosti příbuzného rázu.
Ústavní soud již v minulosti označil za přípustnou argumentaci obecných soudů, jež pro odůvodnění vazby předstižné vezmou v úvahu trestní minulost obviněného. Jde zejména o konstelaci, kdy se závažnost trestné činnosti obviněného má tendenci stupňovat, nabývat jisté soustavnosti atd. Taková úvaha není v rozporu se zásadou presumpce neviny, jak by tomu bylo při rozhodování ve věci samé, ale naopak odráží ratio legis předstižné vazby jako vazebního důvodu. Obdobně bylo ze strany obecných soudů postupováno i ve věci stěžovatele, jenž byl v minulosti vícekrát trestán za majetkovou trestnou činnost a nyní je vyšetřován pro vydírání, loupež a omezování osobní svobody s cílem vymáhat údajné pohledávky.
Ústavní soud dále považuje z hlediska odůvodnění předstižné vazby za akceptovatelné, je-li obecnými soudy z různých důkazů dovozována trvající animozita stěžovatele vůči poškozenému Jačovi. Sama snaha obviněného vejít v kontakt s poškozeným nemůže být ovšem a priori vykládána jako příprava další trestné činnosti. V projednávané věci však obecné soudy vycházejí z celkové konstelace, která mimo jiné zahrnuje i pravděpodobnou součinnost s dalšími opakovaně trestanými osobami.
Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v daném stadiu trestního řízení rozhodně nehodlá posuzovat relevanci či použitelnost jednotlivých důkazů, důvěryhodnost svědků atd., čímž by vlastně činnost trestních soudů nahrazoval. Ústavní soud považuje rovněž za dostatečné, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s námitkou, týkající se zdravotního stavu stěžovatele; z vlastní argumentace stěžovatele se podává, že je ve vazební věznici v péči psychiatra a jsou mu předepisovány léky. Není tedy pravda, že by se mu nedostávalo náležité zdravotní péče.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu